4 Afs 158/2016 — Nejvyšší správní soud

17 Af 4/2021- 39 - text 12 17 Af 4/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: GALWEST s.r.o., IČO 28886526 se sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10 zastoupený advokátem JUDr. Martinem Köhlerem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2021, č. j. 926/21/5100-41453-712277, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho odvolání a byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 13. 11. 2020, č. j. 8391084/20/2010-80541-109657, č. j. 8391097/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391112/20/2010-80541-109657, ze dne 20. 11. 2020, č. j. 8391123/20/2010-80541-109657, č. j. 8391141/20/2010-80541-109657, č. j. 8391156/20/2010-80541-109657, č. j. 8391174/20/2010-80541-109657, č. j. 8391189/20/2010-80541-109657, č. j. 8391202/20/2010-80541-109657, č. j. 8391221/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391234/20/2010-80541-109657, a ze dne 25. 11. 2020, č. j. 8391239/20/2010-80541-109657, č. j. 8391269/20/2010-80541-109657, č. j. 8391290/20/2010-80541-109657, č. j. 8391326/20/2010-80541-109657, č. j. 8391356/20/2010-80541-109657, č. j. 8391373/20/2010-80541-109657 a č. j. 8391387/20/2010-80541-109657. Prvostupňovými rozhodnutími – zajišťovacími příkazy dle § 167 daňového řádu ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), bylo žalobci uloženo, aby okamžikem vydání zajišťovacích příkazů zajistil úhradu DPH za zdaňovací období leden 2019 až červen 2020, která dosud nebyla stanovena, a to složením jistoty v souhrnné výši 3 644 230 Kč na depozitní účet správce daně. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí není v souladu s právními předpisy, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalobce nebyl poučen o svých právech a povinnostech, dotčeným osobám nebylo umožněno uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy, žalobci nebylo umožněno vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí, napadené rozhodnutí je nepřesvědčivé a nevypořádalo se se všemi provedenými důkazy a rovněž je nepřezkoumatelné. 3. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí není datováno, datum 12. 1. 2021 je uvedeno jen u elektronického podpisu. Datum je přitom podstatnou náležitostí správního rozhodnutí, pročež je dle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 4. Žalobce se ohradil proti tomu, že žalovaný rozhodl o všech odvoláních jedním rozhodnutím, když žalobce podal odvolání proti každému vydanému zajišťovacímu příkazu zvlášť. Žalovaný řízení procesně nespojil, pouze v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhoduje o všech prvostupňových rozhodnutích najednou. Dle žalobce takový procesní postup není možný, neboť prvostupňový orgán vydával zajišťovací příkazy postupně, vždy za každý měsíc zvlášť. Pokud měl prvostupňový orgán dostatek informací o dani, která by měla být v budoucnu stanovena a zároveň o ekonomické situaci žalobce, mohl a měl vydat toliko jeden zajišťovací příkaz za všechna předmětná období. Naopak vydal-li prvostupňový orgán 18 rozhodnutí, měl žalovaný vydat 18 rozhodnutí o odvolání a každé mělo být samostatně odůvodněno. 5. Žalobce poukázal na to, že prvostupňový orgán vydal v rozmezí 12 dnů 18 zajišťovacích příkazů a následně ještě doplnil rozhodnutí o zřízení zástavního práva a exekuční příkaz. Žalobce se domníval, že jde o exemplární příklad tzv. zakleknutí finančního úřadu na podnikatelský subjekt, neboť podnikatelská aktivita žalobce byla zcela ochromena. Pokud tak bude v budoucnu stanovená daň vymahatelná se značnými obtížemi nebo bude dokonce nedobytná, pak to bude důsledkem postupu správních orgánů, nikoli chování žalobce. 6. Žalobce měl za to, že vydání zajišťovacích příkazů bylo nezákonné. Žalobce je stabilní společností se stálými zaměstnanci, vyvíjí podnikatelskou činnost a má stálé zakázky. Prvostupňová rozhodnutí paralyzovala žalobce a ohrozila jeho pověst u obchodních partnerů a zaměstnanců. Žalobce měl v době vydání prvostupňových rozhodnutí v pracovním poměru stálé zaměstnance, což muselo být prvostupňovému orgánu známo. Rovněž mu muselo být známo, kolik žalobce odvádí na platbách sociálního a zdravotního pojištění a kolik hradí na odvodech DPH. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že žalobce je stabilní společností s dostatečnými příjmy k hrazení svých závazků. Vzhledem k zajištěným a zablokovaným účtům žalobce nemohlo dojít k řádnému odvodu DPH, zdravotního a sociálního pojištění, zejména však žalobce nemohl uhradit včas své závazky za ubytování svých zaměstnanců a nemohl řádně a včas vyplatit mzdy svým zaměstnancům, čímž došlo k druhotné platební neschopnosti. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 9 Af 33/2017-49, dle nějž je správce daně při rozhodování o vydání zajišťovacího příkazu povinen zabývat se i délkou působení daňového subjektu jako podnikatele, jeho daňovou historií (typicky zda platí daně včas, výší nedoplatků, zdroji pro placení atp.) a celkovým přístupem k plnění veřejnoprávních povinností. 7. Žalobce podotkl, že nevěděl, že ohledně něj probíhá nějaké řízení. Prvně se o této skutečnosti dozvěděl, až když mu byla doručena prvostupňová rozhodnutí ze dne 13. 11. 2020. O provádění daňové kontroly ve smyslu § 85 a násl. daňového řádu se žalobce dozvěděl až dne 3. 12. 2020 na základě oznámení o provedení daňové kontroly. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 Af 75/2014-230, přitom s ohledem na mimořádný dopad zajišťovacího příkazu do vlastnických práv daňového subjektu soud v případě, je-li zajišťovací příkaz vydán před zahájením daňové kontroly, k žalobní námitce ověří, zda je správcem daně skutečně vedeno řízení směřující ke stanovení daně, na kterou byl zajišťovací příkaz vydán. 8. Prvostupňový orgán svá rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 12. 11. 2020 provedl místní šetření. Prvostupňový orgán tak prováděl úkony v době, kdy ještě vůbec nebyla daňová kontrola zahájena. Jednalo se tudíž o jinou fázi řízení, a to v rámci vyhledávací činnosti správce daně. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 Afs 14/2017-36, pokud správce daně prověřuje plnění daňové povinnosti a tvrzení daňového subjektu v konkrétním zdaňovacím období a vyzývá daňový subjekt k předložení kompletního účetnictví a evidence pro daňové účely pro příslušné zdaňovací období, je povinen zahájit daňovou kontrolu podle § 85 daňového řádu a nemůže institut daňové kontroly obcházet fingovaným místním šetřením dle § 80 téhož zákona v rámci vyhledávací činnosti. Obdobný závěr lze učinit i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, v němž bylo aprobováno oprávnění správce daně ověřovat plnění povinnosti tvrzení daňového subjektu i bez konkrétních pochybností, tedy namátkovou kontrolou, ovšem při respektování právní úpravy stanovené v daňovém řádu garantující proporcionalitu takového zásahu daňových orgánů do právní sféry jednotlivce mj. i zaručením určitých jeho práv v průběhu daňové kontroly. Takový zásah tedy nemůže být činěn libovolnou formou, zde vyhledávací činností, nýbrž pouze prostřednictvím nástroje k tomu zákonem předvídaného, tedy daňové kontroly. 9. Žalobce se dále vymezil proti argumentaci prvostupňového orgánu, že má tzv. virtuální sídlo. Prvostupňový orgán uvedl, že na adrese sídla žalobce bylo ke dni 12. 11. 2020 zjištěno sídlo 323 ekonomických subjektů a že se při místním šetření nepodařilo získat kontaktní informace týkající se žalobce, resp. že firma žalobce, ani jméno jednatele nebyly na tabuli u recepce. Není v možnostech žalobce zjistit, kolik subjektů sídlí v nějaký okamžik na dané adrese. Žádný zákon též nezakazuje mít sídlo na adrese, kde má sídlo více jiných subjektů. Stejně tak žádný zákon neukládá povinnost označit sídlo obchodní korporace. Živnostenským zákonem je v § 17 odst. 7 podnikateli uložena povinnost označit provozovnu, žalobce však žádnou provozovnou nedisponuje. Připustíme-li, že na označení sídla lze aplikovat ustanovení o označení provozovny, pak žalobce tuto povinnost splnil, což ostatně prvostupňový orgán připustil. Rovněž žádný právní přepis nestanoví povinnost mít internetové stránky či jakkoliv jinak inzerovat v kybernetickém prostoru. Nemálo obchodních společností funguje na bázi doporučení a referencí, aniž by vynakládaly finanční prostředky na reklamu. Žalobce poznamenal, že podniká v oblasti úklidových služeb, tudíž provozovnu nepotřebuje, když úklid provádí zaměstnanci v prostorách jiných subjektů. Ostatní aktivity spojené s obchodní činností vykonává žalobce buď v sídle, nebo v prostorách jiných subjektů. 10. Prvostupňová rozhodnutí dále uvádí daňovou historii ž