7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

17 Af 5/2021- 44 - text 9 17 Af 5/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Hany Kadaňové ve věci žalobce: proti žalovanému: DevClub s.r.o., IČ: 24204714 se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 zastoupený Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň Generální ředitelství cel se sídlem Budějovicka 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2020, č. j. 57736-2/2020-900000-313, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) ze dne 6. 10. 2020, č. j. 4367-9/2020-510000-12. Prvostupňovým rozhodnutím vyslovil celní úřad vinu žalobce za spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon č. 307/2013 Sb.“) tím, že žalobce nakládal formou skladování minimálně dne 14. 1. 2016 s neznačeným lihem, specifikovaným v tabulce prvostupňového rozhodnutí, v celkovém počtu 59 kusů o celkovém objemu 44,8 litrů, v provozovně Privat club na adrese Jungmannova 32/25, Praha 1 (dále jen „provozovna“). Za spáchání přestupku byla žalobci podle § 59 odst. 2 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb. uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Současně bylo podle § 79 odst. 5 správního řádu uloženo, aby žalobce zaplatil paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Celní úřad předmětné neznačené lihoviny zadržené v provozovně zabral podle § 53 odst. 1 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „přestupkový zákon“), neboť nebyl znám jejich vlastník. Podanou žalobou žalobce žádal také zrušení prvostupňového rozhodnutí. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodě namítal žalobce nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného i prvostupňového rozhodnutí, jelikož žalovaný vyvozoval skutečnosti a závěry, které z provedeného dokazování nevyplývají. 3. Správní orgány dospěly k závěru, že s neznačeným lihem nakládal žalobce, a to na základě toho, že žalobce nebyl úspěšný v daňovém řízení, ve kterém byla žalobci doměřena spotřební daň z řádně značených lihovin, vína a piva. Žalobce poukázal, že důkazní břemeno leží v daňovém řízení na straně daňového subjektu. Pokud jej neunese, je vydáno negativní rozhodnutí bez ohledu na skutečný stav věci. V řízení o přestupku naopak musí být žalobci prokázáno, že právě on se dopustil protiprávního jednání. Nadto žalobce v daňovém řízení odmítal, že by nakládal s lihem způsobem porušujícím zákon o povinném značení lihu. 4. Žalovaný odkázal na civilní soudní řízení, ve kterém mělo být určeno, že výpověď z nájmu byla oprávněná. Žalobce poukazuje na spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 41 C 234/2015, podle kterého byla prokázána neoprávněnost výpovědi z nájmu, která měla za následek neoprávněné znepřístupnění provozovny. Z tohoto soudního spisu vyplývalo, že žalobce byl cílem šikanózního jednání ze strany vlastníka nemovitosti, ve které se provozovna nacházela. K prokázání těchto skutečností navrhoval žalobce provedení výslechu svědků a obsahu trestních oznámení. V této souvislosti žalobce poukázal na skutečnost, že vlastník nemovitosti mohl mít motiv poškodit žalobce tím, že zničí značení lihu, neboť i v prostorách provozovny vznikly žalobci značné škody. Žalobce podotkl, že jiné osoby mohly manipulovat s věcmi nacházejícími se v provozovně. K prokázání těchto skutečností navrhoval žalobce provedení důkazu trestními oznámeními, které měly správní orgány opomenout. Zároveň vznik škody na věcech nacházejících se v prostoru provozovny měl být doložen v rámci trestního řízení znaleckým posudkem Ing. Albrechta č. 1865/2016. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobce souhlasil s názorem žalovaného, podle kterého nesl část důkazního břemene v řízení o přestupku, v rozsahu tvrzení, které uvedl. Poukázal však na povinnost žalovaného prokázat základní skutečnosti, které tvoří znaky skutkové podstaty přestupku, přičemž není na žalobci, aby prokazoval svou nevinnu. Žalobce rovněž rozporoval závěry týkající se zohlednění rozhodnutí, které bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost, ve vztahu k běhu promlčecí doby. 6. Ve třetím žalobním bodě žalobce poukázal na nesprávný procesní postup, který měl spočívat v tom, že nebyl celním úřadem opakovaně vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Celní úřad na návrh žalobce doplnil dokazování, zejména spisovým materiálem Obvodního soudu pro Prahu 1. K provedení dokazování však žalobce nebyl přizván a nemohl se k němu vyjádřit, přičemž žalobce rozporoval, že by takový postup byl k jeho prospěchu. 7. Žalobce dále rozporoval důvody, pro které byly odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi. Domníval se, že k rozhodnutí o vině bylo nezbytné zjistit stav budovy ke dni 30. 11. 2015, který byl navrhovanému svědkovi ██████████████████ znám, a tudíž nebyl osobou, která by k místu zajištění neznačeného lihu neměla žádný vztah. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 8. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. 9. K námitce prvního žalobního bodu žalovaný uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze srozumitelně zjistit, z jakých důvodů bylo rozhodnuto tak, jak bylo, přičemž tyto důvody vyplývají z provedeného dokazování. Žalovaný odmítl, že by jediným důvodem pro závěry ohledně nakládání s neznačeným lihem byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 Af 28/2017-54. Správní orgány provedly vlastní úvahu nad provedeným dokazováním a pouze doplňkově poukázaly na skutečnost, že při místním šetření v provozovně byly rovněž nalezeny řádně značené lihoviny, u kterých však nebylo prokázáno zdanění. Z tohoto důvodu celní úřad připojil některé dokumenty z provedeného dokazování v daňovém řízení. Žalobce o tom byl vyrozuměn a k důkazním prostředkům se vyjádřil, avšak nikoli tak, že by se jednalo o nezákonný postup celního úřadu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně zmínil rozdílné rozložení důkazního břemene tak, jak jej uvádí žalobce v žalobě. 10. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2021, č. j. 8 Af 17/2018-90, který se týkal vybraných výrobků zajištěných u žalobce v rámci totožného místního šetření, a ve kterém soud dospěl k závěru, že se ztotožňuje se závěry žalovaného, podle kterých měl žalobce veškeré víno ve své detenci, resp. měl k němu ke dni provedeného místního šetření nejbližší (kvalifikovaný) vztah. Žalovaný z tohoto dovozuje, že bylo prokázáno kvalifikované nakládání žalobce s vybranými výrobky, včetně neznačeného lihu. Důkazní břemeno nebylo přeneseno na žalobce. 11. Žalovaný uvedl, že důkazní břemeno v řízení o přestupku leží na žalobci zejména v případě, kdy jedině on má povědomí o existenci určitého důkazního prostředku. Za takové situace je pouze na žalobci, aby provedení takových důkazních prostředků navrhl. Žalobcem navržené listiny celní úřad do dokazování doplnil. Navrhované výslechy byly shledány jako nadbytečné vzhledem k tomu, že ve věci původního místního šetření proběhlo několik daňových řízení projednaných Městským soudem v Praze. Rovněž řízení o přestupku mělo několik fází, v rámci kterých se žalobce vyjadřoval k podkladům rozhodnutí a uváděl svůj pohled na skutkový stav. Za takové situace nemohlo provedení výslechu přinést nic nového, a to v případě jednatelky žalobce nebo jejího manžela, u kterého navíc nebyl prokázán právní vztah k provozovně žalobce nebo neznačenému lihu. 12. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že žalobce několikrát seznámil se svými závěry, že to byl právě žalobce, kdo neoprávněně nakládal s neznačeným lihem. V otázce promlčení žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí, podle kterých byl pro posouzení zániku odpovědnosti použit § 71 odst. 3 zákona č. 307/2013 Sb., ve znění účinném ke dni 14. 1. 2016. I pokud by mělo být pro posouzení zániku odpovědnosti použito přestupkového zákona, tak je nezbytné posoudit přerušení promlčecí lhůty úkony správních orgánů (vydání příkazu a prvního prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že by rozhodnutí, posléze zrušené pro nepřezkoumatelnost, nebylo důvodem pro přerušení promlčecí doby. V této věci odkázal na komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku a důvodovou zprávu k přestupkovému zákonu. V návaznosti na tyto skutečnosti není použití pozdějšího zákona (přestupkového zákona) pro žalobce příznivější a v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, byla otázka zániku odpovědnosti posouzena podle dosavadní úpravy obsažené v § 71 odst. 3 zákona č. 307/2013 Sb. 13. Ke t