9 Aps 6/2010 — Nejvyšší správní soud

18 A 107/2021- 38 - text 2118 A 107/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: E. S., státní příslušnost Ázerbájdžánská republika bytem X zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2021, čj. 134600-3/2021-OPL takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 12. 2021 domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 11. 2021, čj. 134600-3/2021-OPL (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Velvyslanectví České republiky v Baku (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „Zastupitelský úřad v Baku“) ze dne 26. 7. 2021, čj. 1282-1/2021-BAKU (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítnul žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a zastavil řízení o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 12. 11. 2021. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve stručně zrekapituloval předchozí průběh správního řízení, sumarizoval průběh odvolacího řízení a reprodukoval odvolací argumentaci žalobkyně. 4. K námitce, že žalobkyně je nezaopatřeným dítětem závislým na výživě svých rodičů, nemá vlastní finanční prostředky a její vycestování by pro rodinu bylo náročné, žalovaný uvedl, že žalobkyni je 25 let a skutečnost, že je považována za nezaopatřené dítě ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v rozhodném znění (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), není relevantní pro podání žádosti o oprávnění k pobytu. Žalovaný poukázal, že žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že není procesně způsobilá podat u správního orgánu prvního stupně žádost o oprávnění k pobytu. Dále doplnil, že žalobkyně k žádosti o upuštění od osobní přítomnosti doložila „Přehled studia“ vydaný Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o.p.s. (dále jen „VŠMVV“), ze kterého dle žalovaného vyplývá, že na této škole studuje žalobkyně magisterský studijní obor Mezinárodní a diplomatická studia, přičemž dle webových stránek studenti platí školné ve výši 27 500 Kč až 44 500 Kč za jeden semestr, a to bez ohledu zda se jedná o prezenční či kombinované studium. Žalovaný pak konstatoval, že i s ohledem na ceny letenek, které se pohybují okolo 9 000 Kč za obousměrnou letenku, má za to, že financují-li rodiče žalobkyně dálkové studium na soukromé vysoké škole, aniž by zároveň musela žalobkyně pracovat, nepředstavuje vycestování žalobkyně nepřiměřenou finanční zátěž, která by odůvodňovala upuštění od povinnosti osobní přítomnosti. Žalovaný pak rovněž doplnil, že letecké spojení do Baku funguje denně a objektivní přístupnost Zastupitelského úřadu v Baku tedy není nijak ztížena. 5. Žalovaný se k námitce žalobkyně, že vycestování za účelem podání žádosti správnímu orgánu prvního stupně je s ohledem na to, že má v České republice veškeré rodinné a soukromé vazby a zázemí, rovněž tu studuje a pobývá většinu svého života, nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života, především vyjádřil tak, že žalobkyně pobývá v České republice dlouhodobě neoprávněně a odloučení od rodiny v důsledku vycestování za účelem osobního podání žádosti lze s přihlédnutím k jejímu věku považovat za přiměřený zásah do soukromého a rodinného života; tento názor žalovaný podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 Azs 351/2018 - 50. Konstatoval, že dle webových stránek VŠMVV probíhá kombinované studium pouze o víkendech (v pátek a sobotu) pětkrát za semestr a lze si domluvit i individuální výjimky, tudíž je dle žalovaného zřejmé, že přítomnost žalobkyně na území České republiky z důvodu dálkového studia na vysoké škole není zcela nezbytná a při jejím aktivním přístupu bude mít její vycestování na studium jen minimální dopady; svůj názor opětovně opřel o judikaturu Nejvyššího správního soudu, to rozsudek ze dne 24. 10. 2018, čj. 1 Azs 296/2018 - 35. Žalovaný dále odmítnul námitku, že žalobkyně nezná místní jazyk v zemi původu, neboť z webových stránek Zastupitelského úřadu v Baku se dle něj podává, že není třeba se obávat jazykové bariéry, protože se lze poměrně snadno v zemi domluvit anglicky a rusky. 6. K obavě žalobkyně, že by na ní mohla být vykonána pomsta ze strany nepřátel jejího otce, neboť toho není možné v Ázerbájdžánu trestně stíhat, žalovaný uvedl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. Nt 416/2010 (dále jen „Usnesení o nepřípustnosti TS“) o tom, že vydání otce žalobkyně k trestnímu stíhání je nepřípustné, nabylo právní moci dne 23. 9. 2010, tj. před 11 lety. Poukázal, že Usnesení o nepřípustnosti TS je odůvodněno možným porušováním lidských práv v rámci trestního řízení, obavy otce žalobkyně z možného pronásledování z důvodu náboženství byly shledány jako nedůvodné. Žalovaný odkázal na veřejně přístupné zprávy o dodržování lidských práv (např. Amnesty International, Human Rights Watch, Freedom House apod.) a dovodil, že v zemi dochází k porušování lidských práv v rámci trestního a soudního řízení, což se ale vždy týká osob, které se dostanou do konfliktu s představiteli státní moci, či kritiků režimu. K nátlaku na rodinné příslušníky dle žalovaného dochází vždy současně s jednáním či vyšetřováním dané osoby. Žalovaný dále s odkazem na webové stránky Zastupitelského úřadu v Baku doplnil, že Ázerbájdžán je jednou z nejvíce sekulárních zemí muslimského světa a i pro samostatně cestující ženy je při dodržení základních bezpečnostních pravidel zemí bezpečnou. Námitky s ohledem na skutečnost, že žalobkyně žádné vlastní problémy s ázerbájdžánskými úřady netvrdí, že události týkající se jejího otce proběhly před mnoha lety a že cestování žalobkyně do země původu nebrání ani její věk ani bezpečnostní situace, žalovaný shledal jako nedůvodné. 7. Nad rámec odvolacích námitek žalovaný doplnil, že správní orgán prvního stupně se sice v Prvostupňovém rozhodnutí nevyjádřil k námitce, že je zahlcen žádostmi o pobytová oprávnění, nicméně žalovaný od něj získal informaci, že v době podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti nebyly na Zastupitelském úřadě v Baku problémy s přijímáním žádostí, což stále platí. Žalovaný uvedl, že vízové služby byly na Zastupitelském úřadě v Baku částečně obnoveny od 1. 8. 2020, žadatelé mohou žádat o přidělení termínu e-mailem, přičemž čekací doba nepřekračuje dva týdny. Žalovaný pak zdůraznil, že žalobkyně netvrdí ani nedokládá, že by v minulosti o přidělení termínu žádala. 8. Závěrem žalovaný shrnul, že zhodnotil všechny tvrzené důvody pro upuštění od povinnosti osobní přítomnosti (a to finanční náročnost cesty, rodinné vazby, studium v České republice a riziko vycestování v důsledku trestního stíhání otce žalobkyně) a ani jednotlivě ani v souhrnu neshledal, že by situace žalobkyně odůvodňovala upuštění od povinnosti osobní přítomnosti. III. Žaloba 9. Žalobkyně v podané žalobě předeslala, že žalovaný postupoval v rozporu s § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., když uzavřel, že neexistují důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti žalobkyně. Rovněž se domnívala, že postup žalovaného i správního orgánu prvního stupně je v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), stejně jako představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků. 10. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítala, že hlavním důvodem, pro který žádá o upuštění od osobního podání, je zákaz vydání jejího otce k trestnímu stíhání do země původu žalobkyně, a to z důvodu, že existuje důvodná obava, že v zemi původu žalobkyně nelze zajistit veškerá práva osoby trestně stíhané v rámci daného trestního řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „EÚLP“). Žalobkyně se obávala, že v případě, kdy není možné trestně stíhat jejího otce, mohla by být na žalobkyni vykonána pomsta ze strany nepřátel jejího otce, ačkoliv tyto skutečnosti nemá možnost prokázat. Žalobkyně reprodukovala tvrzení žalovaného tak, že k pronásledování rodinných příslušníků sice v zemi původu dochází, vždy se tak děje v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, přičemž otec žalobkyně v zemi původu trestně stíhán z d