7 As 2/2007 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 8/2022- 53 - text 2618 Ad 8/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: Mgr. Z. C., advokátka sídlem X zastoupena JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., advokátem sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalované: Česká advokátní komora, sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 6. 4. 2022, čj. K 136/2016 takto: I. Rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 6. 4. 2022, čj. K 136/2016, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. PhDr. Pavla Uhla, Ph.D., Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 1. 8. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory (dále též dle kontextu „žalovaná“ či „odvolací kárný senát“) ze dne 6. 4. 2022, čj. K 136/2016 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory (dále též dle kontextu „správní orgán prvního stupně“ či „kárný senát“) ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. K 136/2016 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo shledáno, že se žalobkyně dopustila kárného provinění spočívajícího v porušení § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení č. 1/1997 představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Etický kodex“), tím, že „při výkonu advokacie nepostupovala tak, aby nesnižovala důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“. Žalobkyně se měla předmětného kárného provinění dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „připojila svůj komentář k fotografii uveřejněné na facebookový profil města B., ve kterém se hanlivě vyjádřila k osobě starosty města P.D., když k osobě tohoto starosty sedícího při jízdě na velbloudovi pořízené v souvislosti s oslavou dne Tří králů 2016 uvedla: „Malá hádanka. Co je to? Má to dva hrby a na zádech pohlavní orgán.“ 3. Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 32 odst. 5 zákona o advokacii upuštěno od uložení kárného opatření a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náklady kárného řízení ve výši 8 000 Kč. 4. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou vydáno poté, co devátý senát Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, čj. 9 Ad 17/2018 - 35 (dále též „Zrušující rozsudek“), zrušil rozhodnutí odvolacího kárného senátu ze dne 24. 5. 2018, čj. K 136/2016, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto a rozhodnutí potvrzeno (dále též „Původní rozhodnutí o odvolání“). 5. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 8. 6. 2022. II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí) 6. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalovaná rekapitulovala závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí a upozornila, že o odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí rozhoduje znovu poté, co bylo Původní rozhodnutí o odvolání zrušeno Zrušujícím rozsudkem. Předeslala, že „[ú]vodem se lze pozastavit nad tím, kolik obdivuhodné intelektuální kapacity je vyčerpáno na obhajování prosté neomalenosti a hrubé neslušnosti“. 7. Žalovaná se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí soustředila na zodpovězení dvou základních otázek, a to (i.) zda jednání žalobkyně spadá pod kárnou pravomoc orgánů žalované a (ii.) zda je dehonestace starosty podřaditelná pod základní schéma kárné odpovědnosti advokáta a zda se jedná o projev zaštiťovaný svobodou projevu. 8. Uvedla, že sama žalobkyně ex post připustila, že její projev může být hodnocen jako nevhodný a neslušný, a konstatovala, že se z toho poučila. Přesto však podala odvolání. Dále žalovaná uvedla, že na danou situaci nedopadá článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Konstatovala, že žalobkyně vytýkala Prvostupňovému rozhodnutí nepřípustné rozšiřování skutkové podstaty nad zákonný rámec, nerespektovala však, že kárná odpovědnost je zhusta založena na aplikaci relativně abstraktních hypotéz. Limity přípustnosti či nepřípustnosti jednání advokáta jsou věcí uvážení, limitovaného § 32 odst. 2 zákona o advokacii. Dále uvedla, že žalobkyně ulpívá na formalistickém výkladu § 17 téhož zákona. Advokát dle žalované nepřestává být součástí advokátního stavu, je-li zřejmé, že navenek vystupuje právě jako advokát. Podotkla, že dle § 5 odst. 1 písm. j) zákona o advokacii je podmínkou zapsání do seznamu advokátů složení advokátního slibu, v němž se advokát zavazuje mj. ctít etiku povolání advokáta a dbát důstojnosti advokátního stavu. Toto zákonné zmocnění se promítá především do Etického kodexu. V čl. 4 odst. 1 etického kodexu je přitom dle žalované uvedeno, že advokát je všeobecně povinen poctivým, slušným a čestným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Regulativ chování advokáta je tedy podle žalované v podstatě totožný s pravidly jiných právnických profesí (žalovaná v tomto směru poukazovala na § 24 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství; § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; § 45 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů; § 48 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád; § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád). 9. Žalovaná upozornila na to, že výkon povolání advokáta se řídí i stavovskými předpisy, jejichž tvorba je výsadou advokátního stavu. I pokud by dle žalobkyně měli členové advokátního stavu dodržovat pravidla slušného chování pouze při výkonu advokacie, v projednávané věci přesahuje intenzita závadnosti chování žalobkyně podle žalované rámec obecně vnímané slušnosti natolik, že se jedná o závažné porušení povinnosti advokátovi stanovené zákonem o advokacii a stavovským předpisem. Tvrzení žalobkyně, že komentář nepsala jako advokátka, nekoresponduje podle žalované s tím, že se veřejnosti jako advokátka prezentuje. Žalovaná považovala za zvláštní, pokud žalobkyně vystupuje navenek jako advokátka (se zaměřením na ochranu osobnosti, lidská práva a svobody a ústavní právo) a na straně druhé poukazuje na to, že její projev nemůže podléhat kárné pravomoci mj. proto, že nejednala jako advokátka. Prezentuje-li se advokát svou příslušností k advokátnímu stavu, a je tak jako advokát vnímán, nesmí podle žalované sám sebe kompromitovat závadným chováním, které může mít dopad na advokátní stav. 10. Dále žalovaná poznamenala, že žalobkyně v odvolání uvedla: „(…) projev kárně obviněné je nadevší pochybnost, pokud se odhlédne od předpisů upravujících výkon advokacie, nepochybně souladný s právem.“ Žalobkyně tedy podle žalované ospravedlňuje svůj výrok tím, že jej vyjímá z kritérií daných předpisy upravujícími výkon advokacie. Tím ovšem zároveň sděluje, že si je tohoto nesouladu vědoma. Komentář žalobkyně není v souladu s právem, jde o zásah do práva na ochranu osobnosti starosty, o němž prohlásila, že je pohlavní orgán, což si zcela jistě každý čtenář automaticky nahradí jiným výrazem. Označil-li advokát kohokoli, zejména orgán veřejné moci, za pohlavní orgán, jde o urážku dotýkající se intenzivně cti dotčené osoby. Žalovaná v této souvislosti odmítla tvrzení žalobkyně, že šlo o neškodnou metaforu mající více významů a že komentář není způsobilý kohokoli urazit, neboť neobsahuje žádný vulgarismus. Snaha žalobkyně obhájit, že se jakožto osoba sama sebe soustavně prezentující jako advokátku může chovat mimo přímý výkon advokacie sprostě, se dle žalované míjí účinkem. 11. K tvrzení, že skutek nedosahuje intenzity, která by byla schopna ohrozit vážnost kohokoliv, žalovaná uvedla, že čtenáři metaforický obsah sdělení pochopili a není třeba žádného vysvětlení. Odmítla, že by urážlivé projevy advokáta, nadto bez jakékoli návaznosti na bezprostřední důvody kritického postoje, měly spadat pod kategorii svobody projevu. Je-li adresát výroku osobou veřejně činnou, jsou na něj kladeny požadavky zvýšené odolnosti; to se však dle žalované netýká autora výroku, od něj se naopak může s ohledem na jeho příslušnost k určité profesní skupině vyžadovat větší míra zdrženlivosti, korektnosti a slušnosti, než na jiném příslušníku populace. Dále uvedla, že ochrana samostatnosti a samosprávy, na nichž je existence advokátní komory založena, vyžaduje, aby advokáti kladli na své chování navenek, zejména ve vztahu k veřejnosti, vyšší nároky, než jsou klad