2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

3 A 72/2021- 39 - text 7 3A 72/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové v právní věci žalobkyně: T. L., narozená dne XXX bytem XXX státní příslušnost XXX, zastoupená advokátem Mgr. Pavolem Kehlem sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2021, č. j. MV-50447-4/SO-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 12. 2020, č. j. OAM-16247-47/ZM-2016, jímž byla podle § 44a odst. 10 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 46e odst. 1 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že správní orgán I. stupně a posléze také žalovaná postupovali v rozporu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobkyně správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť dospěly k závěru, že žalobkyně vykonávala nelegální práce pouze na základě formálních písemných podkladů. Tyto samy o sobě nemohou dle žalobkyně vést k závěru o vykonávání nelegální práce žalobkyní. Žalobkyně tvrdí, že mělo být provedeno další šetření ze strany správního orgánu, např. provedení kontroly na pracovišti údajného zaměstnavatele. Žalobkyně v závěru tohoto žalobního bodu zpochybňuje, zda vůbec k nelegální práci z její strany došlo, a to právě z důvodu nedostatečného zjištění stavu věci ze strany správního orgánu, které zapříčinilo i nesprávné posouzení jednání žalobkyně. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně zejména namítá nemožnost podřazení pojmu nelegální práce pod § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a to s ohledem na rozsáhlost právního pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. Nelze odhlížet od konkrétní intenzity a závažnosti posuzovaného jednání žalobkyně. Napadené rozhodnutí by mělo být zrušeno, neboť je nepřiměřené jednání žalobkyně týkající se nelegální práce. 4. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečných podkladů ze strany žalované a nedostatečnost vyhodnocení podkladů, které žalovaná k dispozici měla a dle kterých rozhodovala. Žalobkyně poukazuje i na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které shledává zejména v nedostatečném posouzení délky výkonu nelegální práce na území České republiky. Nadto výkon nelegální práce nemohl přesáhnout délku 300 hodin v roce, což žalobkyně doložila předloženými dohodami o provedení práce. 5. Závěrem ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá nepřiměřenost rozhodnutí správního orgánu s odkazem na § 174a zákona o pobytu cizinců vzhledem k rodinným vazbám žalobkyně na území ČR, dlouhodobý pobyt na území ČR a skutečnost, že zde taktéž žije její dcera. 6. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby a odkázala na zjištěný skutkový stav a průběh správního řízení popsaný v napadeném rozhodnutí. 7. K žalobním námitkám žalovaná uvádí, že se s nimi již vypořádala v napadeném rozhodnutí, na které tímto odkazuje. V daném případě byly splněny všechny podmínky pro zamítnutí žádosti žalobkyně a spisovým materiálem bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně vykonávala nelegální práci a to dohodami o provedení práce, které byly předloženy žalobkyní a její výpovědí v rámci výslechu dne 31. 8. 2017 a rovněž sdělením úřadu práce ze dne 19. 10. 2020. 8. Otázka intenzity a závažnosti daného jednání žalobkyně byla v napadeném rozhodnutí zjištěna a posouzena, a to jak z hlediska délky nelegální práce, tak z hlediska počtu zaměstnavatelů, u kterých žalobkyně nelegální práci vykonávala. Žalovaná zohlednila i výši výdělku žalobkyně z takto prováděné nelegální práce a shledala, že intenzita porušování právních předpisů ze strany žalobkyně byla nepominutelná. V napadeném rozhodnutí se žalovaná zabývala i námitkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobkyně. K tvrzení, že žalovaná nevzala v potaz její rodinné vazby, konkrétně její dceru, dodává žalovaná, že skutečnost, že se dcera žalobkyně nachází na území České republiky, není patrná z žádných dostupných podkladů. Nadto žalobkyně sama v rámci provedeného výslechu uvedla, že na území České republiky nemá žádnou rodinu, krom manžela s uděleným trvalým pobytem. 9. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyjádřila nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaná s takovým projednáním výslovně souhlasila. Soud proto postupoval v souladu s § 51 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) 10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 11. Městský soud v Praze posoudil věc takto: 12. Podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. 13. Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců ministerstvo neudělí dlouhodobé vízum cizinci, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. 14. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem 15. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti uvedenou ve třetím žalobním bodu, neboť v případě shledání důvodnosti této námitky by bylo vyloučeno meritorní posouzení žaloby. Nepřezkoumatelnost představuje nejzávažnější nedostatky rozhodnutí, ať se jedná o nesrozumitelnost, či o nedostatek důvodů odůvodnění. Dílčí nedostatky rozhodnutí nemohou samy o sobě způsobit jeho nepřezkoumatelnost, je-li srozumitelné a ve svém celku poskytuje dostatečnou odpověď na námitky žalobce. Uvedené je v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů, jak je patrno například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS: „nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“. 16. V posuzovaném případě Městský soud v Praze nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo tak závažnými vadami, pro které by nebylo možné jej meritorně posoudit a tudíž námitku nepřezkoumatelnosti považuje za nedůvodnou. 17. K námitce žalobkyně, která nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovozuje ze skutečnosti, že se žalovaná nezabývala délkou provádění nelegální práce, soud uvádí, že nelegální práce tak, jak je definována v § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti hranici 300 odpracovaných hodin pro naplnění této definice nevyžaduje a pro konečné posouzení ze strany správního orgánu tedy nemá žádný význam. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011-120 ze dne 27. 4. 2012 platí, že Za nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, se považuje pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu což v tomto konkrétním případě jednání žalobkyně dozajista naplnilo. Sama skutečnost, že se žalovaná nezabývala hranicí 300 hodin v roce není vadou, která by sam