1 As 50/2017 — Nejvyšší správní soud

4 A 28/2020- 78 - text 17 4 A 28/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: P. V., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Janem Boučkem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 01 Praha 1 zastoupený advokátem JUDr. Janem Olejníčkem sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2020, č. j. MHMP 492247/2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 3. 2020, č. j. MHMP 492247/2020, sp. zn. S-MHMP 261783/2020 ODO-TAX (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 ze dne 21. 1. 2020 č. j. MCP2/014551/2020/OSA-OPR/Hawr (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl tak, že žalobce se uznává vinným ze spáchání přestupku proti zákonu o silniční dopravě podle ust. § 34e odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě úmyslně vykonával práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, když byl dne 12. 4. 2018 v čase okolo 11:12 až 11:19 hodin kontrolován kontrolním pracovníkem Magistrátu hl. m. Prahy a hlídkou Městské policie hl. m. Prahy při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, státní poznávací značky X., X. barvy v Praze 2, Studničkova 3, přičemž kontrolní přeprava byla objednána prostřednictvím mobilní aplikace Uber a byla zahájena v ulici Ke Karlovu 6, Praha 2 a ukončena v ulici Studničkova 3, Praha 2, přičemž nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby. Za tento přestupek byla žalobci uložena dle § 34e odst. 5 zákona o silniční dopravě s přihlédnutím k § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) jako správní trest pokuta ve výši 15 000 Kč, a dále povinnost nahradit náklady řízení. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nezákonný, protože neobsahuje řádný popis skutku a ze skutkové věty nevyplývají všechny významné okolnosti, které v konkrétním případě vytváří znaky vytýkaného přestupku. Skutková věta hovoří pouze o jakési „kontrolní přepravě“ bez jakýchkoli dalších vysvětlujících důležitých okolností charakterizujících skutek. Skutková věta neuvádí, o jakou přepravu se mělo jednat, chybí konkrétní a smysluplný popis této přepravy, jde o bezobsažný pojem (šlo o přepravu osob, zboží nebo úplně jinou přepravu?), skutková věta neodráží právní kvalifikaci uvedenou v právní větě. Nadto z provedených důkazů nevyplývá, že byl žalobce kontrolován v čase okolo 11:12 až 11:19 také hlídkou Městské policie hl. m. Prahy, jak je uvedeno ve skutkové větě. Takto popsaný skutek nenaplňuje veškeré zákonné znaky vytýkaného přestupku uvedeného v právní větě prvostupňového rozhodnutí. Ve výrokové části není jasně a zřetelně rozveden zejména způsob spáchání přestupku s ohledem na vytýkané přestupkové jednání, není žádné normy, která by kontrolní jízdu automobilem spojovala s přestupkovou odpovědností, a již vůbec ne s trestně-správní sankcí. Tím je však zasaženo i do výroku o vině, který je v důsledku toho nezákonný a nepřezkoumatelný. Žalovaný pochybil, když takové rozhodnutí potvrdil a vadu nenapravil, napadené rozhodnutí je tak rovněž nezákonné. 3. Měl za to, že v průběhu správního řízení nebylo řádně prokázáno naplnění skutkové podstaty daného přestupku, zejména pak jejího podstatného znaku, který vyžaduje ust. § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, ve znění do 30. 6. 2020, tj. výkonu práce řidiče taxislužby. Zákonné ustanovení, z jehož porušení byl žalobce uznán vinným, obsahuje sloveso vidu nedokonavého („vykonává“), kterým zákonodárce mínil jednání opakované nebo trvající (resp. soustavné), nikoli jednání jednorázové, jehož se lze dopustit uskutečněním jediné jízdy. Pokud by zákonodárce zamýšlel stíhat již jen jednorázový výkon práce řidiče taxislužby bez oprávnění, pak by jistě volil vyjádření slovesným videm dokonavým. Odkazoval na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018 č.j. 4 A 29/2016-48, tyto závěry byly následně potvrzeny též legislativní změnou předmětného ustanovení § 34e odst. 1 písm. e), kde sloveso „vykonává“ je nahrazeno slovesem „vykoná“ (pozn. soudu - k příslušné změně došlo zákonem č. 115/2020 Sb. s účinností od 1. 7. 2020). Opakovanost a soustavnost jsou bezpochyby pojmové znaky vykonávání práce řidiče taxislužby, žalobce argumentoval též systematickým výkladem právní normy. Je zřejmé, že žalobci nebylo prokazováno a prokázáno, že vykonával práci řidiče taxislužby ve smyslu ust. § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, avšak byla prokazována pouze jednorázová přeprava krátkého rozsahu omezená v čase a místě, o soustavnosti není ve správním spisu žádný důkaz, k prokázání viny žalobce za vytýkaný přestupek to nestačí. Žalovaný nesprávně dovozuje, že k naplnění skutkové podstaty došlo a postupuje při výkladu právní normy v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, přičemž tato judikatura se zabývá výkladem slovesného pojmu „vykonává“, resp. daného slovesného vidu, k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č.j. 1 As 50/2017-32, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. A 14/2003-51 a výše zmíněny rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 A 29/2016-48. Odkaz žalovaného na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, č.j. 7 A 43/94 považoval za nepřípadný, neboť tento rozsudek neposuzoval výklad pojmu „vykonávání práce“ a vycházel z podstatně odlišné úpravy tam řešeného přestupku. Skutečnost, že správní orgány nejsou schopny příslušné soustavné přestupkové jednání postihnout, nemůže být důvodem pro výklad zákona v neprospěch obviněného z přestupku, což potvrdil též Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č.j. 4 A 29/2016-48. I v případě možnosti dvojího výkladu zákona by musel být zvolen výklad pro žalobce příznivější. 4. Namítal, že mu byla uložena nezákonná sankce, v této části je prvostupňové rozhodnutí postaveno na nesprávných a nezákonných úvahách, v některých částech je rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Měl za to, že při jakémkoli ukládání trestu je nutné pečlivě zvažovat, zvláště pak u fyzické osoby, její osobní poměry, což vyžaduje § 37 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky. Správní orgány však na posouzení osobních poměrů žalobce rezignovaly, úvahy žalovaného jsou zcela bezobsažné, a tudíž nepřezkoumatelné. Přitom osobními poměry se rozumí různé osobní a rodinné poměry, např. poměry majetkové, zdravotní stav, péče o početnou rodinu atd., jedná se o podstatné hledisko pro individualizaci trestu. Žalovaný nemůže učinit závěr o tom, že pokuta není likvidační, aniž by právě osobní poměry žalobce posoudil. Postup žalovaného je nepřípustný a popírá princip individualizace a řádného uložení zákonného trestu. 5. Úvahy o možnosti rozložení pokuty do splátek podle § 156 odst. 1 daňového řádu jsou pro nynější věc nepřípadné, taková možnost je fakultativní a zcela závislá na rozhodnutí správce daně. Pokud žalovaný dovodil, že je uložení pokuty ve splátkách v dané věci případné pro zmírnění dopadu na poměry žalobce, měl tak učinit ve výroku napadeného rozhodnutí, tato možnost je přípustná, na základě správního uvážení měl stanovit splátky pokuty, přičemž by vzal v úvahu možnosti řádného splácení v kontextu osobních a majetkových poměrů pachatele. Žalovaný to však neučinil a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 6. Žalovaný má dbát § 2 odst. 4 správního řádu, tedy aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V daném případě žalovaný uložil zcela nepředvídatelný trest, ve skutkově obdobných věcech žalovaný přitom ukládá pokutu ve výši 10 000 Kč, což učinil např. v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2019 č.j. MHMP 2214659/2019 nebo ze dne 18. 11. 2019 č.j. MHMP 2322609/2019, žalovaný nijak nezdůvodnil proč má být v dané věci tato správní praxe změněna a má být uložena pokuta vyšší (tj. 15 000 Kč), odůvodnění je zcela nedostatečné. Tím porušil též zásadu legitimního očekávání. 7. Namítal, že správní orgány neposoudily jako polehčující okolnost, že žalobce následně získal oprávnění řidiče taxislužby, což je žalovanému známo z jeho úřední činnosti, je to i zmíněno v napadeném ro