1 As 80/2015 — Nejvyšší správní soud

5 A 136/2020- 58 - text 12 5 A 136/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců JUDr. Evy Pechové a Mgr. Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalované: InsolCentrum, s.r.o., IČO: 290 08 883 sídlem Hradecká 2526/3, 130 00 Praha 3 zastoupena advokátkou JUDr. Soňou Luňákovou sídlem Hradecká 2526/3, 130 00 Praha 3 Exekutorská komora České republiky, IČO: 709 40 517 sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí prezidenta žalované ze dne 13. 10. 2020, č. j. InfZ 15/2020-5, takto: I. Rozhodnutí prezidenta Exekutorské komory České republiky ze dne 13. 10. 2020, č. j. InfZ 15/2020-5, je nicotné. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí prezidenta žalované, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí tajemníka žalované ze dne 18. 8. 2020, č. j. InfZ 15/2020-2, o odložení žádosti žalobkyně o poskytnutí informací týkajících se Centrální evidence exekucí (dále též „CEE“) uplatněné podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen „informační zákon“). 2. Ze správního spisu vyplynulo a mezi účastníky nebylo sporným, že žalobkyně žádostí ze dne 10. 8. 2020 požadovala po žalované následující informace: „(1) Text auditu Centrální evidence exekucí zpracovaného společností Unicorn Systems; (2) Informaci, jaká je roční výše příjmů Exekutorské komory ČR z poskytnutých údajů z centrální evidence (poskytovaných ve smyslu ust. 5 odst. 2 a 3 vyhlášky 329/2008 Sb., o centrální evidenci exekucí) za roky 2010 – 2019; (3) Smlouvy týkající se provozování Centrální evidence exekucí za roky 2010 – 2019; (4) Detailní údaje o příjmech a výdajích Exekutorské komory za roky 2010 – 2019; (5) Účetní závěrky (včetně příloh) Exekutorské komory za roky 2010 – 2019“. 3. Rozhodnutím tajemníka žalované ze dne 18. 8. 2020, č. j. InfZ 15/2020-2, byla shora citovaná žádost žalobkyně o poskytnutí informací odložena. Tajemník žalované své rozhodnutí odůvodnil tak, že žádost žalobkyně se nevztahuje k žalované jakožto k povinnému subjektu podle § 2 odst. 2 informačního zákona. Vysvětlil, že vycházel z dvojího postavení žalované, ve kterém je žalovaná povinným subjektem podle § 2 odst. 2 informačního zákona. Citované ustanovení se vztahuje pouze na situace, kdy žalovaná rozhoduje o právech a právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to v rozsahu této činnosti. Informace požadované žalobkyní však pod uvedené zákonem stanovené situace nelze podřadit. Tudíž tajemník žalované dospěl k závěru, že v daném případě se žalobkyní požadované informace nevztahují k postavení žalované v rámci jejího veřejnoprávního postavení, a proto žádost žalobce odložil podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. c) informačního zákona. 4. Žalobkyně podala proti rozhodnutí tajemníka žalované stížnost ze dne 21. 9. 2020 podle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona. O stížnosti žalobkyně rozhodl prezident žalované žalobou napadeným rozhodnutím, jímž potvrdil rozhodnutí tajemníka žalované. V odůvodnění shrnul stěžejní body stížnosti žalobkyně a po jejich posouzení konstatoval, že shledává stížnost žalobkyně nedůvodnou. Uvedl, že tajemník žalované vycházel při posuzování pojmu veřejné instituce z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci ČEZ (dále jen „nález Ústavního soudu ve věci ČEZ“ nebo „nález ve věci ČEZ“), jenž je přelomovou judikaturou v nahlížení na veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona a nastoluje základní východiska při hodnocení pojmu veřejná instituce. Dále konstatoval, že při provádění testu veřejné instituce nelze odhlédnout od skutečnosti, že posuzovaná žalovaná nehospodaří s veřejnými prostředky. Podle prezidenta žalované se žalobkyně mýlí, když považuje za veřejnoprávní znak žalované to, že má zákonem danou strukturu orgánů. Výjimkou je toliko situace, kdy se společník obchodní korporace automaticky ze zákona stává členem valné hromady, resp. členem nejvyššího orgánu obchodní korporace. 5. Prezident žalované se dále zabýval námitkou žalobkyně ohledně státního dohledu nad žalovanou a uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti vykonává státní dohled nad činností žalované, výhradně však v rámci jejího veřejnoprávního postavení. Poukázal na to, že banky jsou podrobeny obdobnému, ne-li přísnějšímu dohledu než žalovaná a jsou taktéž povinny poskytovat informace dohledovému orgánu, banky přitom nejsou povinnými subjekty podle informačního zákona. 6. Prezident žalované uvedl, že žalobkyně argumentovala rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 6 A 169/2013, který je však ve věci zcela irelevantní a jeho argumentace se zcela míjí s důvody, pro které byla odložena žádost žalobkyně v této věci, neboť v uvedeném rozsudku se soud věnoval posouzení existence obchodního tajemství. V této věci byla naopak žádost odložena pro nedostatek působnosti žalované. 7. Žalovanou nelze podle prezidenta žalované považovat za státní orgán a orgán veřejné správy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 informačního zákona, neboť pojem veřejné instituce je pojmem zcela neurčitým a nelze na jeho základě žalované ukládat povinnosti vyplývající z tohoto zákona. Prezident žalované taktéž odkázal na nález ve věci ČEZ a ztotožnil se se závěry tajemníka žalované, podle kterých by případné negativní právní následky spojené s potencionálním postavením žalované nešly k tíži veřejné moci, nýbrž k tíži žalované, která by veškeré povinnosti z tohoto postavení zajistila sama ze svých soukromých prostředků, jelikož se stát nikterak nepodílí ani na finančním zabezpečení žalované. 8. Prezident žalované se dále zabýval dvojím postavením žalované, která není v plném rozsahu veřejnoprávním ani soukromoprávním subjektem. Uvedl, že žalovanou nelze považovat za státní orgán ani za orgán veřejné správy ve smyslu § 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, její povinnost poskytovat informace tak může vycházet maximálně z ustanovení § 2 odst. 2 informačního zákona, ze kterého vyplývá, že žalovaná může poskytovat informace toliko v rámci své zákonem svěřené rozhodovací činnosti, jako je rozhodování ve smyslu § 15 odst. 6 a § 16 odst. 1 exekučního řádu, apod. Tento závěr je podle žalované podpořen také děním v připomínkovém řízení k aktuálnímu návrhu zákona, kterým se mění informační zákon, kde veškeré profesní stavovské komory uplatnily připomínku, že jsou povinnými subjekty pouze podle § 2 odst. 2 informačního zákona. 9. Prezident žalované se dále vyjádřil k argumentaci žalobkyně ohledně komentářové literatury, ze které má vyplývat postavení žalované jakožto veřejné instituce. Nelze podle něj odhlédnout od skutečnosti, že komentářová literatura je významná aplikační a interpretační pomůcka, nicméně není právně závazná a zmíněný komentář podle něj učinil závěry bez právního rozboru či analýzy. 10. Zopakoval, že žalovaná je povinným subjektem pouze v rozsahu své rozhodovací činnosti, kam však nespadají informace požadované žalobkyní, žalovaná tedy není povinným subjektem ve vztahu k požadovaným informacím. Prezident žalované odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 A 117/2017-43, podle něhož veřejný charakter CEE automaticky nedovozuje veřejnoprávnost všech informací souvisejících s CEE. 11. Prezident žalované uzavřel, že žalovaná při spravování a provozování CEE hospodaří ze svých soukromých finančních prostředků a přistoupením na argumentaci žalobkyně by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv žalované, konkrétně práv dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a poskytnutí požadovaných informací by bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Obsah žaloby 12. Žalobkyně v žalobě předně shrnula předcházející skutkový stav věci a uvedla, že byla žalobou napadeným rozhodnutím zkrácena na svém právu na informace, jelikož je žalovaná veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 informačního zákona, tudíž povinným subjektem s plnou informační povinností, a to ve vztahu k celé své působnosti. 13. Žalobkyně namítala, že na postavení žalované nelze aplikovat závěry nálezu ve věci ČEZ, jelikož tento řeší otázku, zda může být obchodní korporace, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích, veřejnou institucí a povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. Dle žalobkyně však žalovaná není obchodní společností ve smyslu zákona o obchodních korporacích. 14. Argumentaci žalované, že žalovaná nehospodaří s veřejnými prostředky, považovala žalobkyně za irelevantní, neboť novelou zákona č. 61/2006 Sb. byl z informačního zákona vypuštěn dodatek „hospodařící s veřejnými prostředky“, což podle žalobkyně mělo umožnit, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala n