9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

6 A 140/2019- 27 - text 11 6 A 140/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Mgr. David Zvěřina Plzeňská 298/276, Praha 5 zastoupen Mgr. Janem Hynštem, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2019, č. j. MSP-610/2018-OED-SEU/11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2019, č. j. MSP-610/2018-OED-SEU/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný uložil žalobci (zástupci soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha – západ) podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „exekuční řád“) výtku za nedostatky v exekuční činnosti, které žalovaný shledal v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 156 EX 1092/11. 2. Žalovaný spatřoval nedostatky v exekuční činnosti žalobce konkrétně v tom, že žalobce v předmětném exekučním řízení sp. zn. 156 EX 1092/11 porušil povinnosti stanovené v ust. § 414 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „insolvenční zákon“) ve spojení s ust. § 2 odst. 1 a 2 exekučního řádu a současně ve své praxi žalobce nezohlednil a nerespektoval související judikaturu Ústavního soudu, podle které musí soudní exekutor přihlásit svou pohledávku odpovídající nákladům exekuce do insolvenčního řízení. Těchto porušení se měl žalobce dopustit tím, že dne 21. 5. 2018 vydal usnesení č. j. 156 EX 1092/11-26, kterým bylo předmětné exekuční řízení zastaveno a současně uložil povinné paní Editě Dirdové (dále jen „povinné“) ve výroku III. a IV. povinnost uhradit na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč a povinnost uhradit oprávněnému na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 1 331 Kč. Proti povinné nicméně bylo dne 9. 8. 2012 zahájeno insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSBR 30 INS 19278/2012 u Krajského soudu v Brně, v jehož rámci bylo povinné povoleno řešení úpadku oddlužením. Dne 11. 1. 2018 vydal insolvenční soud rozhodnutí, kterým vzal na vědomí splnění oddlužení a současně povinnou osvobodil od placení dosud neuspokojených pohledávek. Žalovaný dále nad rámec výše uvedeného uvedl, že za obdobné pochybení v několika exekučních řízeních byl soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9, rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 14 Kse 1/2018-114, shledán kárně vinným. Jelikož se jednalo o ojedinělé pochybení, žalovaný považoval udělení výtky jako dostatečný postih. 3. Žalobce namítal nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný nejprve shrnul obsah napadeného rozhodnutí. V žalobě poté uvedl, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno dne 13. 12. 2011. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2012, č. j. 111 EXE 4380/2011–60, kterým byla na majetek povinné nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen JUDr. Milan Makarius, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha – západ, nabylo právní moci dne 14. 11. 2012. Dne 9. 8. 2012 bylo zahájeno předmětné insolvenční řízení, vedené pod sp. zn. KSBR 30 INS 19278/2012 u Krajského soudu v Brně, kdy byl dne 17. 9. 2012 usnesením č. j. KSBR 30 INS 19278/2012-A-8, zjištěn úpadek povinné jako dlužnice a bylo rozhodnuto o řešení úpadku oddlužení. Z toho důvodu podal soudní exekutor JUDr. Milan Makarius dne 20. 9. 2012 přihlášku pohledávky, jíž uplatnil právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 7 800 Kč. Pohledávka nicméně byla insolvenčním správcem popřena a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, č. j. KSBR 30 INS 19278/2012-P1-3, byla přihláška pohledávky odmítnuta. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. KSBR 30 INS 19278/2012-B-38, bylo vzato na vědomí splnění oddlužení a povinná jako dlužnice byla osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Na základě této skutečnosti a podnětu k zastavení předmětné exekuce, byla exekuce vedená pod sp. zn. 156 EX 1092/11 na majetek povinné zastavena usnesením ze dne 21. 5. 2018, č. j. 156 EX 1092/11-26. Jelikož byla pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce popřena s tím, že byla přihlášená předčasně, byla povinné uložena povinnost tyto náklady exekuce nahradit, jelikož to byla ona, kdo splněním oddlužení zavinil její zastavení (§ 271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Žalobce namítal, že není pravdou, že by žalovaným nerespektoval blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž měl soudní exekutor svou pohledávku na náhradu nákladů exekuce přihlásit do insolvenčního řízení, když soudní exekutor tuto přihlášku pohledávky podal, nicméně tato byla odmítnuta. 4. Žalobce namítal, že v době rozhodování o zastavení exekuce nebyla rozhodovací praxe ohledně náhrady nákladů exekuce u zastavení exekuce po splnění oddlužení jednotná. Část soudů exekutorům takovou náhradu nákladů řízení přiznávala, část nikoli. K tomu žalobce označil několik usnesení Krajského soudu v Praze, v Plzni, v Ústí nad Labem, Městského soudu v Praze atd. Dle žalobce k sjednocení judikatury došlo až rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 14 Kse 1/2018-114, jež bylo vyhlášeno až 5 měsíců po vydání předmětného usnesení o zastavení exekuce (č. j. 156 EX 1092/11-26). Žalobci tak nelze vytýkat nejednotnou rozhodovací soudní praxi ve věci rozhodování o nákladech exekuce při zastavení exekuce po splnění oddlužení; uvedený postup nelze považovat za pochybení. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže nepřihlédl k úkonům exekutora a rozhodnutím insolvenčního soudu a k následnému procesnímu zavinění. Dále namítal, že je tím zakládán nerovný přístup k žalobci před zákonem, jestliže žalovaný zpětně aplikuje později vydanou sjednocovací judikaturu NSS na projednávanou věc. 5. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Žalovaný s odkazem na ust. § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona upozorňoval na smysl a účel institutu oddlužení, které je sanačním způsobem řešení úpadku a které umožňuje, aby byl dlužník po jeho úspěšném provedení skutečně oddlužen. K tomu žalovaný odkázal i na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu. Jak z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2012, č. j. KSBR 30 INS 19278/2012-A-8, vyplývá, insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinné a povinná byla osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly insolvenčním řízení uspokojeny, a od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§ 414 insolvenčního zákona); tyto pohledávky se staly naturálními obligacemi. Výrok o náhradě nákladů exekuce a nákladech účastníků tedy měl vycházet z ust. § 89 exekučního řádu a ze skutečnosti, že procesní zavinění na zastavení exekuce není možné přičítat žádnému z účastníků s ohledem na ust. § 414 insolvenčního zákona. Ničeho na tom nemění tvrzení žalobce, že jeho pohledávka byla popřena předmětným usnesením Krajského soudu v Brně, tedy že mu nezbývalo než náhradu nákladů exekuce uložit povinné. Žalobce přitom proti popření své pohledávky nijak nebrojil (např. žalobou na určení u insolvenčního soudu dle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona). Dle žalovaného je jediným ústavně konformním výkladem, že se osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje i na předmětnou pohledávku žalobce. K tomu žalovaný odkázal i na komentářovou literaturu (Kasíková M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017). 6. Žalovaný k námitce nejednotnosti soudní judikatury a nerovného přístupu uvedl, že v době, kdy žalobce vydal usnesení o zastavení exekuce, byla rozhodovací praxe soudu v otázce náhrady nákladů exekučního řízení po splnění oddlužení již jednotná. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, na který upozorňuje rozhodnutí NSS ze dne 30. 10. 2018, č. j. 14 Kse 1/2018-114. Žalobce tak při vydání předmětného usnesení o zastavení exekuce nepostupoval podle ustálené judikatury, a tedy usnesení o zastavení exekuce zavazující povinnou k úhradě nákladů exekuce po splnění oddlužení bylo v rozporu se zákonem. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobce ohledně jeho nerovného přístupu, neboť právn