7 As 82/2011 — Nejvyšší správní soud

6 A 24/2020- 37 - text 12 6 A 24/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Chlebounem sídlem Paprsková 333/16, Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2020, č.j. MV-167740-4/SO-2019 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1 Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“, jak je obecně označován i správní orgán 1. stupně, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán 1. stupně“) ze dne 7. 10. 2019, č.j. OAM-26444-58/DP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s § 36 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgány v řízení o žádosti dospěly k závěru, že žalobce neplnil účel dlouhodobého pobytu. 2 Z obsahu správního spisu a z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě s platností od 2. 7. 2011 do 1. 7. 2013. Dne 27. 5. 2013 podal žalobce u správního orgánu 1. stupně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za stejným účelem. Správní orgán 1. stupně žádost nejprve rozhodnutím ze dne 17. 2. 2015 zamítl, žalovaná k žalobcově odvolání uvedené rozhodnutí zrušila. Správní orgán 1. stupně znovu rozhodl dne 18. 12. 2018, žalovaná k žalobcově odvolání uvedené rozhodnutí opět zrušila. V obou případ byly, zjednodušeně řečeno, žalovanou shledány vady při doručování. 3 V novém řízení správní orgán 1. stupně zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, že společnost RAHE servis s.r.o., jíž byl žalobce jednatelem, je v likvidaci. Dále zjistil z protokolu o výslechu žalobce ze dne 25. 3. 2019 ve věci řízení o žalobcově žádosti o vydání zaměstnanecké karty, že žalobce od roku 2014 nemá o společnosti RAHE servis s.r.o. žádný přehled, nevykonává jednatelství, nevykonává na území České republiky ani žádnou jinou výdělečnou činnost, je pouze v domácnosti. V minulosti byl členem družstva SGS Praha, to již ukončilo činnost, žalobce v něm již není veden. Správní orgán 1. stupně tak dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti účastníka řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcovy sféry je v prvostupňovém rozhodnutí uvedeno, že žalobce žije na území České republiky od roku 2006, má zde manželku a dospělého syna z prvního manželství, správnímu orgánu 1. stupně není známo, že by žalobce vlastnil nemovitost, ani že by jeho zdravotní stav neumožnil vycestovat. Nezjistil tedy žádnou okolnost, kvůli níž by rozhodnutí mělo mít nepřiměřený dopad na žalobce. 4 V napadeném rozhodnutí žalovaná shrnula, že provedeným výslechem bylo prokázáno, že žalobce neplnil a neplní účel svého pobytu, tj. podnikání, který mu byl naposledy povolen s platností od 2. 7. 2011 do 1. 7. 2013, sám žalobce uvedl, že podnikal do roku 2014, od té doby nic nedělá. Současně je společnost, jíž byl jednatelem, v likvidaci, což je potvrzeno i výpisem z obchodního rejstříku. Zdůraznila, že zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt na území musí být odůvodněn např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být na území České republiky skutečně vykonávány. 5 K odvolací námitce ohledně délky řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ve spojitosti s nezískáním zakázek, z důvodu, že obchodní partneři nechtěli s účastníkem řízení uzavřít zakázky bez průkazu o povolení k pobytu, žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že své tvrzení žalobce v řízení neprokázal, ani nevyužil institut opatření proti nečinnosti. 6 K odvolací námitce provedení výslechu v řízení o vydání zaměstnanecké karty bez přítomnosti tlumočníka žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce v poučení o výslechu podepsal, že souhlasí s tím, že výslech bude veden v českém jazyce, během celého výslechu nesdělil, že nerozumí česky, a proto žádá o tlumočníka. Naopak z výslechu vyplývá, že česky rozumí, na otázky konstruktivně odpovídal a navíc byl na místě přítomen jeho právní zástupce, který proti provedení výslechu bez tlumočníka nic nenamítal. Protokol proto žalovaná považuje za způsobilý k prokázání skutečného stavu věci v otázce plnění účelu pobytu žalobce na území České republiky. 7 K odvolací námitce nepřerušení řízení do rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké karty žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce přerušení nenavrhl a správní orgán 1. stupně k takovému postupu nebyl povinen, neboť řízení o vydání zaměstnanecké karty není řízením o předběžné otázce v této věci, navíc by přerušení bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. 8 K odvolací námitce nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se žalovaná v napadeném rozhodnutí ztotožnila s posouzením přiměřenosti správním orgánem 1. stupně, shrnula, že postupoval správně, když vycházel z obsahu spisového materiálu a z jemu dostupných evidencí. Konstatovala, že v posuzovaném případě jednoznačně převáží zájem České republiky na dodržování právních předpisů, konkrétně zákona o pobytu cizinců, nad soukromým zájmem, a nikoliv právem žalobce na pobyt na jejím území. Uvedla, že v odvolacím řízení nebyly žádné další skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí zjištěny, shrnula tedy, že důsledky rozhodnutí jsou přiměřené důvodu pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky. 9 Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. 10 Žalobce v ní nejprve obecně namítl, že žalovaná se vůbec nevypořádala s jeho odvolacími argumenty, v napadeném rozhodnutí pouze zopakovala odůvodnění správního orgánu 1. stupně. 11 V prvním žalobním bodu pak žalobce namítl, že za podnikání je možné považovat také činnost, kdy podnikatel vyvíjí činnost za účelem dosažení zisku, ale v podnikání je neúspěšný a zisk nevytváří. Tak tomu bylo i v případě žalobce. Žalovaná v napadeném rozhodnutí neprokázala, že žalobce nevyvíjel podnikatelskou činnost. Žalovaná nezohlednila, že řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt trvalo sedm let, žalobce byl udržován v právní nejistotě a ta se značně negativně odrážela při získávání nových zakázek, neboť s ním nikdo smlouvu o dílo neuzavřel, neměl-li jistotu, zda žalobci neskončí povolení k pobytu v době provádění díla. 12 Žalovaná v napadeném rozhodnutí argumentuje tím, že žalobce neprokázal svá tvrzení. K tomu žalobce namítl, že délka řízení o jeho žádosti o povolení trvalého pobytu vyplývá z obsahu spisu. Doba správního řízení mnohem přesahuje maximální lhůtu pro vydání rozhodnutí stanovenou správním řádem. 13 V druhém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgán 1. stupně získal výpověď žalobce v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, nikoliv v řízení o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, důkaz byl získán úskočným způsobem a zcela v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces. Nic nebránilo vyslechnout žalobce v řízení o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu. Žalobce tedy nebyl v řízení o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu k věci vyslechnut, a to v jazyku, který ovládá slovem a písmem. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 731/2006 ze dne 6. 3. 2007, podle kterého popírá-li účastník občanského soudního řízení pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o.s.ř. 14 Dále žalobce uvedl, že má pouze základní znalosti českého jazyka. Český jazyk, který používal správní orgán v řízení o vydání zaměstnanecké karty, byl pro žalobce nesrozumitelný a žalobce nerozuměl a nechápal přesný význam kladených otázek. Žalobce neovládá český jazyk na takové úrovni, aby mohl bez překladatele odpovídat