6 As 242/2015 — Nejvyšší správní soud

6 A 6/2020- 58 - text pokračování 12 6A 6/2020 [OBRÁZEK][OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: █████████████████, bytem ██████████████████████████████ nad Labem, zastoupen JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dvořákova 1624, 250 82 Úvaly, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 30. 12. 2019, č.j. 2520/2019-BIS-1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 30. 12. 2019, č.j. 2520/2019-BIS-1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 11. 2019, č.j. 1964/2019-BIS-1 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle ustanovení § 15 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 15. 10. 2019, doplněná dne 15. 11. 2019. [2] Žalobce podal dne 15. 10. 2019 žádost o poskytnutí následující informací: 1. Zda žalovaná prověřovala osobu žalobce, popř. členy Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“); a pokud ano, zda z vlastní iniciativy, nebo základě zadaného úkolu? 2. Zda žalovaná zjistila, že v důsledku pochybení žalobce v Radě ERÚ došlo ke konkrétnímu poškození konečných spotřebitelů na energetickém trhu? 3. V čem dle zjištění žalované spočívá žalobcův příspěvek k narušení nezávislosti, nestrannosti či transparentnosti a předvídatelnosti pravomocí ERÚ? 4. Zda žalovaná podala trestní oznámení na žalobce? [3] Dne 15. 11. 2019 žalobce rozšířil svou žádost o následující otázky: 5. Jsem v současné době nadále sledován žalovanou? 6. Sleduje žalovaná nadále činnost Rady ERÚ? [4] Žalobce v podané žalobě namítal, že právo na svobodný přístup k informacím patří k ústavně zaručeným politickým právům – srov. čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že žalovaná odmítala poskytnout informace s odkazem na ustanovení § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., v němž se stanoví možnost omezení podání informace, jestliže se vyžadovaná informace vztahuje k plnění úkolů zpravodajských služeb, nebo činnosti zpravodajských služeb, pokud by poskytnutí této informace ohrozilo plnění jejich úkolů či ochranu utajovaných informací. Z dikce tohoto ustanovení dle žalobce vyplývá, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud by poskytnutí této informace ohrozilo plnění úkolů či ochranu utajovaných informací, přičemž žalovaná dovodila, že tento dovětek se vztahuje jen na podpůrné činnosti (např. logistika, personalistika); ale na informace o plnění úkolů zpravodajské služby se tento nevztahuje (toto omezení je dle žalované absolutní). Tento výklad žalobce označil za neústavní. Namítal, že právě dovětek ustanovení § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. řeší střet práva na informace na straně jedné a práva na ochranu utajovaných informací či práva na neohrožení činnosti žalované na straně druhé. [5] Dále žalobce namítal, že v daném případě nejde ani o ochranu utajovaných informací, neboť se o takové informace nemohlo jednat. Odkázal na ustanovení § 2 písm. a) a b) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“). Hlavním znakem utajované informace je, že její zpřístupnění může ohrozit ústavnost, svrchovanost a územní celistvost, zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, mezinárodních závazků a obrany, ekonomiku a život nebo zdraví fyzických osob. Žádný z těchto důvodů však nebyl v napadených rozhodnutích uveden. [6] K argumentu žalovaného, že požadované informace jsou informaci aktuálními, nikoliv informacemi o uzavřených (archivních) úkolech, žalobce odmítl, že by se jednalo o předčasné zpřístupnění či zveřejnění předběžných podkladů ještě před ukončením úkolů BIS. Poskytnutí těchto informací dle žalobce již nemůže devalvovat náročnou práci žalované při přípravě podkladů rozhodnutí vlády, naopak jen a pouze z těchto informací může být postaveno na jisto, zda žalobcovo odvolání bylo zákonné či nikoliv. Zdůraznil, že je zřejmé, že shromažďování informací o členech Rady ERÚ mělo vést k rozhodnutí vlády, zda odvolat či neodvolat tyto členy. S ohledem na to, že již dne 30. 7. 2019 k tomuto rozhodnutí vlády došlo, tak dle žalobce nemůže být toto rozhodování zpřístupněním informace v současné době ohroženo. Žalobce uvedl, že v dopise předsedy vlády ze dne 30. 7. 2019, č.j. 24750/2019-UVCR, kterým mu bylo sděleno, že byl odvolán z funkce člena Rady ERÚ, bylo argumentováno údajnými zjištěními žalované, která byla zároveň označena za nezpochybnitelný důkaz hrubého porušení nebo opakovaného méně závažného porušení povinností žalobce při výkonu pravomoci člena Rady ERÚ. [7] Žalobce dále odmítl argumentaci žalovaného, že tzv. test proporcionality byl již proveden zákonodárcem, neboť dle žalobce se v případech konkurence chráněných práv uplatňuje vždy. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Ústavního soudu a také na čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále vyjádřil obavy nad možným narušením principu zákazu zneužití informací či nad jejich nezákonným shromažďováním. Bez informací, zda skutečně žalovaná informace o žalobci shromažďovala, resp. zda je shromažďovala a použila zákonným způsobem a zda skutečně její případná zjištění mohla vést k jeho odvolání, se pak žalobce ani nemůže účinně tomuto odvolání bránit. [8] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak prvostupňové rozhodnutí, a aby zároveň nařídil žalované požadované informace poskytnout. [9] Žalovaná v písemném vyjádření k podané žalobě navrhovala její zamítnutí. Zdůraznila, že pro poskytnutí informace zpravodajskou službou není aktuálnost informace rozhodujícím kritériem. Z hlediska práce zpravodajské služby je krajně nežádoucí, aby byly sdělovány jakékoli informací jí získané, i když jejich stáří může být i několik let. Důvod je ten, že by tím zpravodajská služba rozkryla nepovolané osobě předmět svého zájmu; dále by poskytla nepřímá vodítka ke způsobu získání informace a způsobu své práce. Poskytnutím požadovaných informací by, v případě jejich existence, bylo samo o sobě nežádoucím únikem informací, a to s potenciálem negativně ovlivnit plnění současných i budoucích úkolů žalované (vzhledem k provázanosti jevů a dlouhodobé práci v zájmovém prostředí), využití případných poznatků žalované jinými státními orgány (viz bod 4 žalobcovy žádosti), a také s potenciálem ohrozit plnění zákonných povinností uložených žalované k ochraně specifických prostředků získávání informací před vyzrazením. Dle žalované pak neplatí, že jakákoliv z požadovaných informací je svým charakterem neaktuální, neboť informace ve stáří jednotek měsíců nelze z hlediska plnění úkolů zpravodajských služeb považovat za neaktuální. [10] Dále žalovaná označila za chybný závěr žalobce, že u jakékoliv informace, jejíž poskytnutí je odepřeno na základě ustanovení § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., musí být konkrétně identifikováno ohrožení plnění úkolů zpravodajské služby. Pokud by požadované informace existovaly, tak by dle žalované šlo nepochybně o informace utajované, a to jak z hlediska naplnění znaku materiálního, tak z hlediska znaku formálního, což žalovaná ve svém vyjádření dále rozvedla. [11] K námitkám ohledně tzv. testu proporcionality žalovaná uvedla, že žalobcem citovaná judikatura Ústavního soudu se týká jiného ustanovení, než je ustanovení § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. Toto ustanovení dle žalované je jasně formulováno samo o sobě, přičemž zároveň systematicky odpovídá souvisejícím právním předpisům, konkrétně úpravě zpracování údajů o sledovaných osobách zpravodajskými službami. Dále žalovaná zdůraznila, že její činnost je podrobena zákonem stanoveným kontrolním mechanismům, které by žalobce, v případě reálné existence jím vysloveného podezření, mohl využít. [12] Závěrem žalovaná uvedla, že pokud by o žalobci informace shromažďovala, dělo by se tak v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 a 3 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o BIS“), které koresponduje s výjimkou z informační povinnosti dle ustanovení § 11 odst. 4 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. Dále uvedla, že skutečně nelze poskytnout ani informaci, že žalovaná údaje a určité informace o dané osobě shromažďuje, neboť i samotnou informaci o tom, že určitá osoba je z pohledu zpravodajské služby osobou zájmov