7 As 172/2022 — Nejvyšší správní soud

6 A 88/2016- 160 - text 14 6 A 88/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci žalobce: proti žalovanému: Jan Kocourek bytem Jaroslava Foglara 1335/12, Praha 5 zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem sídlem Hvězdova 1716/2B, Praha 4 Policejní prezidium sídlem Strojnická 27, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícího v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru dne 13. 1. 2016 a uchovávání takto získaných údajů v databázích, t a k t o : I. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce dne 13. 1. 2016 za účelem zařazení a uchovávání osobních údajů v policejních databázích, byl nezákonný. II. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v uchovávání daktyloskopických otisků, fotografií a popisu žalobce v databázích Policie České republiky, je nezákonný. III. Určuje se, že zásah žalovaného, spočívající v uchovávání bukálního stěru žalobce v databázi Policie České republiky, byl nezákonný. IV. Žalovanému se přikazuje ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazat z databází Policie České republiky osobní údaje specifikované ve výroku č. II tohoto rozsudku. V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14.342 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana. Odůvodnění: I. Vymezení věci a skutkové okolnosti 1 Žalobce se podanou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu, při kterém mu Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování (dále jen „žalovaný“) v Expozituře Plzeň přes žalobcem vyslovený nesouhlas sejmula daktyloskopické otisky, provedla bukální stěr, z kterého vytvořila profil DNA, pořídila fotografie a popis žalobce a uchovává takto získané osobní údaje (dále také společně jako „osobní údaje“). 2 Žalovaný zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle ust. § 23 trestního zákoníku. 3 Dne 13. 1. 2016 žalovaný žalobce v rámci trestního řízení vyslechl a nařídil provedení identifikačních úkonů. Přesto, že žalobce prohlásil, že se provedení identifikačních úkonů dobrovolně nezúčastní, sejmul mu žalovaný otisky prstů, provedl bukální stěr, pořídil jeho fotografie a popis. Z bukálního stěru byl následně vytvořen profil DNA žalobce. Tento byl společně s daktyloskopickými otisky, fotografiemi a popisem žalobce zařazen do policejních databází. Konkrétně byly jeho fotografie a popis zařazeny do informačního systému, jehož účelem je zaznamenání průběhu identifikačního úkonu. Profil DNA byl zařazen do systémů databáze DNA a daktyloskopické otisky prstů byly zařazeny do ústřední a krajské daktyloskopické sbírky a dále do elektronické databáze otisků prstů. 4 Sdělením ze dne 2. 3. 2016 policejní prezident k žádosti žalobce o sdělení a vysvětlení zpracování osobních údajů především obhajoval vytčený postup žalovaného, argumentoval ust. § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“) a nezbytností zpracovávat osobní údaje v souvislosti s plněním úkolů policie daných zákonem, kdy u úmyslných trestných činů získané osobní údaje slouží k umožnění identifikace osoby v budoucnu. Bližší kategorizace úmyslných trestných činů pak ustupuje zájmu zajištění bezpečnosti majoritní části společnosti. Ohledně přesných kritérií a postupů při zpracování osobních údajů, včetně jejich likvidace, odkazoval na ust. § 20 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Uvedl, že forma odběru vzorku DNA je bezbolestná, neinvazivní, neohrožující zdraví ani důstojnost, a ač představuje zásah do práva osoby na soukromý život, je obecně ospravedlněna jako nezbytná pro předcházení zločinnosti. Žalobcovu argumentaci judikaturou Evropského soudu pro lidská práva označil za nepřípadnou, neboť ve věci zmíněné žalobcem se jednalo o uchovávání osobních údajů u osob podezřelých, avšak neodsouzených pro spáchání trestné činnosti. Právě okolnost, jakou je zproštění obvinění, přitom u žalovaného zpravidla vede k likvidaci osobních údajů. 5 Žalovaný na dotaz soudu podáním ze dne 13. 6. 2022 sdělil, že v současné době jsou k žalobci uchovávány výše uvedené osobní údaje vyjma biologického materiálu (bukálního stěru). Biologický materiál žalobce, včetně obalu standardní odběrové soupravy byl zlikvidován k 31. 3. 2022. Správcem, resp. spravujícím orgánem příslušných databází, kde jsou uvedené osobní údaje uchovávány, je Policie České republiky. 6 Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 sp.zn. 44 To 55/2017 byl žalobce pravomocně shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku podle § 23 trestního zákoníku, a jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku. Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany občanského sdružení EMA využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli a přitom věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena a tedy věděl, že vyplacením dotace získá občanské sdružení neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil škodu České republice zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let, a byla mu uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. 7 Podrobná úprava provádění identifikačních úkonů, včetně odebírání (shromažďování) biologických vzorků za účelem budoucí identifikace osoby, jejímž základem je ust. § 65 zákona o Policii, byla v rozhodné době obsažena v pokynu policejního prezidenta (viz pokyn policejního prezidenta č. 250/2013). V pokynu policejního prezidenta č. 250/2013 jsou podrobně upraveny podmínky, za nichž je možné vyžadovat provedení identifikačních úkonů, postup při odběru biologického materiálu, podmínky zpracování osobních údajů získaných v souvislosti s identifikačními úkony, pravidla při vkládání osobních údajů do různých systémů či databází DNA, jakož i jejich vedení, doby uchovávání odebraného biologického materiálu a konečně i prověřování potřebnosti dalšího zpracovávání a likvidace osobních údajů. II. Argumentace účastníků 8 Žalobce v žalobě namítal, že provedení identifikačních úkonů, uchovávání vzorků a informací při nich získaných a následné vložení záznamu o provedení těchto úkonů do informačního systému žalovaného představuje nezákonný zásah. Uvedl, že účelem shromažďování daktyloskopických otisků či odebírání biologických vzorků od obviněných dle ust. § 65 zákona o Policii je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů předpokládat a skutečně využít. To se přitom týká zejména pachatelů závažné násilné trestné činnosti, v žádném případě však naplnění tohoto účelu nelze očekávat u žalobce, a to vzhledem k charakteru a relativně nízké závažnosti údajné trestné činnosti, která je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsána a u níž pachatele fakticky nelze usvědčovat otisky prstů či vzorky DNA odebranými na místě činu apod. Tedy z tohoto pohledu provedení identifikačních úkonů na žalobci zjevně není úkonem nezbytným k dosažení účelu, který je předmětným úkonem sledován, tedy jde o úkon nepřiměřený, v rozporu s ust. § 11 písm. c) zákona o Policii. Namítal také rozpor s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména s případem S. a Marper v. Spojené Království. 9 Podle žalobce je oprávnění žalovaného dle ust. § 65 zákona o Policii zcela nepřiměřeně široké a ustanovení jako takové je rovněž v rozporu s čl. 8 Úmluvy, potažmo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Odkazované ustanovení nelze vykládat izolovaně tak, že je použitelné neomezeně bez zkoumání účelu úkonů realizovaných na jeho základě. Naopak je třeba důsledně hodnotit nezbytnost proveden