9 Afs 28/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Af 9/2016- 97 - text pokračování 11 6Af 9/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: ASTUR Jeseník, s.r.o., se sídlem Na Slatince 3279/3, Praha 10 - Záběhlice, IČ: 268 23 209, zastoupen JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2015, č.j. 40268/15/5100-41453-711484, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 11. 2015, č.j. 40268/15/5100-41453-711484, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 580,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoro rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Filipa Seiferta, MBA, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2015, č.j. 40268/15/5100-41453-711484 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1716729/15/2007-00540-108308 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž nebylo vyhověno části návrhu žalobce na vyloučení majetku (hotovost a zboží) z daňové exekuce vedené proti společnosti QANTO CZ s.r.o., se sídlem Bubenská 8a/943, Praha 7 – Holešovice, IČ: 259 69 714 (dále jen „QANTO CZ“), a ve zbývající části návrhu (manipulační technika) bylo rozhodnuto tak, že o této části bude vydáno samostatné rozhodnutí, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobce v podané žalobě obsáhle zopakoval průběh řízení, přičemž soud tento přehled uvede níže až v příslušné pasáži tohoto rozsudku. [3] Žalobce v podané žalobě namítal porušení překážky litispendence. Uvedl, že v exekučních řízeních proti společnosti QANTO CZ byl porušen zákaz litispendence, a proto je druhá exekuce nezákonná, přičemž z toho důvodu lze konstatovat, že zabavení movitých věcí, o které žalobce opakovaně žádal, taktéž není v souladu se zákonem. Žalobce dále uvedl, že Finanční úřad pro Prahu 7 vedl v minulosti proti společnosti QANTO CZ již jednu exekuci, a to k vymožení povinnosti uložené prvním zajišťovacím příkazem ze dne 6. 10. 2014, následně pak přistoupil k vydání druhého zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014, přičemž oba tyto zajišťovací příkazy ukládaly společnosti QANTO CZ z totožných důvodů totožnou povinnost. Zároveň byl druhý příkaz vydán v době, kdy ještě probíhalo řízení o prvním zajišťovacím příkazu, jelikož rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o prvním zajišťovacím příkazu, nebylo v době vydání druhého zajišťovacího příkazu v právní moci – společnost QANTO CZ se vzdala odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení až přípisem ze dne 1. 12. 2014. Žalobce tak namítl, že z těchto důvodů nebylo možné, aby Finanční úřad pro Prahu 7 zahájil další řízení v totožné věci, druhý zajišťovací příkaz tak byl vydán v rozporu s ustanovením § 101 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). [4] Žalobce dále v podané žalobě zdůraznil, že návrhem na vyloučení majetku požádal o vyloučení některých movitých věcí z daňové exekuce, které prokazatelně a jednoznačně spadají do jeho vlastnictví. Tento majetek žalobce specifikoval v tabulce na str. 7 až 9 podané žaloby – jednalo se celkem o 12 položek (písm. a – l) typu hotovost, zboží a manipulační technika. Žalobce dále uplatnil námitky ohledně pokladní hotovosti. Shrnul, že navrhoval vyloučení peněžních prostředků z daňové exekuce v celkové výši 1.040.666 Kč, a uváděl skutečnosti, kterými dokládal své vlastnické právo k pokladním hotovostem uvedeným pod položkami a) až g). V této souvislosti žalobce dále namítal porušení ustanovení § 179 odst. 2 věta třetí daňového řádu, jelikož o návrhu žalobce na vyloučení majetku nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, avšak tyto peněžní prostředky byly již Finančním úřadem pro Prahu 7 použity na úhradu povinnosti vymáhané v rámci druhé exekuce. [5] Dále žalobce namítal, že ani společnosti QANTO CZ ani jemu nebyla poskytnuta možnost být přítomen při provádění soupisu věcí, jelikož o zahájení provádění soupisu nebyli informováni, čímž došlo k porušení jeho práv. Dále namítal, že Finanční úřad pro Prahu 7 v rozporu s ustanovením § 179 odst. 2 daňového řádu rozhodl o návrhu žalobce až dne 1. 4. 2015, tj. ve lhůtě téměř 4x delší než zákonem uložené, přičemž po celou tuto dobu finanční úřad prostředky stále disponoval. Dále namítal, že se žalovaný nezabýval jeho argumenty uvedenými ve vyjádření ze dne 4. 11. 2015. [6] Žalobce rovněž uplatnil námitky k prokázání vlastnického práva k ostatnímu majetku, a to ke zboží umístěnému v Krnově a v Jeseníku. Zdůraznil, že návrh na vyloučení majetku podával v prosinci 2014, avšak nové protokoly o soupisu věcí mu byly doručeny až dne 9. 3. 2015, a proto po něm není možné požadovat jinou identifikaci zboží než tu, kterou již ve věci učinil. Uvedl, že pokud se finanční úřady dostaly do situace, kdy nejsou schopny věci, o jejichž vyloučení z daňové exekuce žalobce žádal, odlišit od ostatních věcí stejného druhu, pak takovou situaci lze přičítat pouze jim a nelze její následky přenášet na žalobce. K postupu daňových exekutorů pak žalobce uvedl, že tito nepostupovali v souladu s vyhláškou č. 32/1997 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, neboť neoznačili sepisované věci náležející žalobci tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými sepisovanými věcmi. [7] Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odůvodnil svůj právní názor, který vycházel ze zjištěného skutkového a právního stavu předmětné věci. [8] K námitce porušení překážky litispendence žalovaný uvedl, že výhrada tohoto charakteru by byla relevantní pouze za situace, pokud by byla uplatněna v rámci odvolacího řízení vedeného proti druhému zajišťovacímu příkazu ze dne 27. 11. 2014. K tomuto v předmětném případě došlo, přičemž daná výtka byla vypořádána v odůvodnění rozhodnutí o odvolání ze dne 30. 12. 2014, č.j. 35005/14/5100-41453-711090. Žalovaný tak konstatoval, že pokud by se tato výhrada stala předmětem i zde přezkoumávaného průběhu daňového řízení, pak by své rozhodnutí žalovaný zatížil významným procesním pochybením, když by byla porušena zásada ne bis in idem. [9] K žalobcem předložené dokumentaci prokazující jeho vlastnictví žalovaný uvedl, že faktury o dané situaci vypovídají pouze z účetního hlediska, nejsou však způsobilé podat jakékoliv informace o deklarovaném vlastnickém právu. Žalovaný dále upřesnil, že případná úhrada kupní ceny není současnou právní úpravou předepisována jako jedna ze zákonných podmínek pro převod vlastnického práva dle ustanovení § 1101 občanského zákoníku, neboť se v tomto případě jedná o movité věci určené dle druhu, kde platí, že k tomuto může dojít nejdříve okamžikem účinnosti smlouvy. K dané právní skutečnosti však nemůže dojít dříve, než jsou tyto druhově určené věci odlišeny od jiných téhož druhu, přičemž důkazní břemeno o tom, že druhově určená věc je dostatečně odlišena, nese osoba, která se tohoto zjištění dovolává. K dodacím listům a převodním dodacím listům žalovaný uvedl, že tato dokumentace osvědčuje faktický pohyb na dokladu uvedených movitých věcí, nikoliv jestli subjektům zde specifikovaným svědčí vlastnické právo. Totéž stanovisko učinil žalovaný i vůči Rámcové kupní smlouvě ze dne 6. 1. 2014. [10] K námitkám týkajícím se pokladní hotovosti žalovaný uvedl, že jestliže daný majetek nebyl předmětem dotčené daňové exekuce, o čemž svědčí obsah spisového materiálu, pak je zcela nasnadě uzavřít, že námitky se míjí s rozsahem přezkumu. V této souvislosti pak žalovaný odkázal na str. 8 napadeného rozhodnutí. K námitce, že žalobci ani dlužníkovi nebyla poskytnuta možnost být přítomen při provádění soupisu věcí dle ustanovení s odkazem na ustanovení § 204 odst. 3 daňového řádu, žalovaný uvedl, že tento závěr tkví v nesprávném výkladu dané právní normy, kterou je nutné vzít na zřetel ve spojení s ustanovením § 208 odst. 6 téhož zákona, která primárně sleduje ochranu věřitele (zde správce daně), kdy jejím smyslem a účelem není, aby za jakýchkoliv okolností zajistila přítomnost dlužníka, popř. třetí osoby při realizaci daného úkonu. Dále uvedl, že mu bylo nejasné, proč žalobce v textu odvolání neodkazoval na protokoly o soupisu věcí pořízené během druhé daňové exekuce, když je v daný okamžik měl k dispozici. K porušení ustanovení § 179 odst. 1 daňového řádu v nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že se jedná pouze o pořádkové ustanovení. [11] K námitkám ohledně prokázání vlastnického práva k movitým věcem žalovaný uvedl, že z protokolu o soupisu věcí tvrzení paní Matuškové nevyplývá, jelikož je v něm uved