1 As 130/2021 — Nejvyšší správní soud

9 A 109/2019- 214 - text 14 9A 109/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Ostravské opravny a strojírny, s.r.o., IČO: 46581979 se sídlem 28. října 1610/95, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava zastoupen JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem Ppkl. Sochora 27, 170 00 Praha 7 za účasti: ČD Cargo, a.s., IČO: 28196678 se sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7, zastoupen Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ČD Cargo, a.s. ze dne 25. 7. 2019, č. j. 0175/2019/O25, takto: I. Rozhodnutí ČD Cargo, a .s. ze dne 25. 7. 2019, č. j. 0175/2019/O25, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 34 684 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Mario Hanáka, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ČD Cargo, a.s. (dále též „původní žalovaný“ či „OZŘ“), kterým nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozhodnutí ze dne 3. 7. 2019, č. j. 0175/2019/O25 (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí“), jímž původní žalovaný odmítl žádost žalobce o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) ze dne 23. 6. 2019 (dále jen „žádost“). V žádosti žalobce požadoval poskytnutí konkrétních informací k činnosti původního žalovaného, které v žádosti specifikoval. 2. Rozhodnutí o odmítnutí původní žalovaný zdůvodnil tím, že není povinným subjektem k poskytování informací dle informačního zákona, neboť jeho účelem je dosahování zisku, nikoli uspokojování veřejných potřeb, převažují v něm soukromé prvky existence obchodní společnosti, neprovozuje veřejnou drážní dopravu a nesplňuje definiční znaky instituce hospodařící s veřejnými prostředky, jež vymezil Ústavní soud v nálezech ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (dále jen „nález Letiště Praha“) a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (dále jen „nález ČEZ“). V žalobou napadeném rozhodnutí na toto rozhodnutí o odmítnutí odkázal a uvedl, že ani jedno z předmětných rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu informačního zákona. 3. Žalobce v žalobě namítal, že je původně žalovaný povinen poskytnout mu požadované informace a že jej nevyhověním žádosti zkrátil na právu na informace garantovaném čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odmítl, že by z nálezů Letiště Praha a ČEZ vyplývalo, že původní žalovaný není povinným subjektem dle informačního zákona. Tyto nálezy byly překonány aktuálním nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (dále jen „nález OTE“). S odkazem na rozsudky zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 9 A 21/2016-45 a ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 A 230/2015-51, v němž zdejší soud judikoval, že společnost České dráhy, a.s., IČO: 709 94 226 (dále jen „společnost České dráhy“) je povinným subjektem dle informačního zákona, uvedl, že závěr učiněný v nálezu ČEZ nelze uplatnit ve vztahu k obchodní korporaci, jejímž jediným společníkem je stát, územně samosprávný celek či jiný povinný subjekt dle informačního zákona. Původní žalovaný je vlastněn jediným akcionářem, kterým je právě společnost České dráhy, ta má tudíž na jeho činnost rozhodující vliv. Jediným akcionářem společnosti České dráhy je přitom Česká republika. Proto je původní žalovaný v souladu s nálezem OTE veřejnou institucí, tedy povinným subjektem dle informačního zákona. Požadované informace nadto nejsou typem informací, jejichž neposkytnutí by mělo v informačním zákoně oporu. Dodal, že poskytnutí požadovaných informací je i ve veřejném zájmu, tak, aby se vyloučilo možné podezření, že by původní žalovaný mohl ohrožovat bezpečnost na dráze a porušovat trestněprávní předpisy. Žalobce proto navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí a rozhodnutí o odmítnutí zrušil a původně žalovanému nařídil povinnost poskytnout mu požadované informace. 4. Původní žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 11. 2019 setrval na stanovisku, že není povinným subjektem dle informačního zákona, pročež není povinen poskytnout žalobci požadované informace. Uvedl, že současná kritéria pro určení instituce vycházejí zejména z nálezu Letiště Praha, dle nějž jsou podstatné tyto okolnosti: a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce, a e) veřejný účel instituce. 5. Prostřednictvím těchto kritérií je nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze, podle toho, jaká povaha bude z komplexního posouzení daných kritérií převažovat. 6. Uvedl, že žalobce se s uvedenými kritérii nikterak nevypořádal, a to přestože jsou platná i podle nálezu OTE, na nějž v žalobě odkazoval. Z žaloby není zřejmé, proč dle žalobce lze v souladu s nálezem OTE považovat žalovaného za povinný subjekt dle informačního zákona. Nález OTE nelze na původního žalovaného vztáhnout, neboť společnost OTE, a.s. je v klíčových znacích od původního žalovaného odlišná, poměrům žalovaného je bližší společnost ČEZ, a.s., jíž se týká nález ČEZ. Z nálezu OTE vyplývá, že společnost OTE, a.s. naplňuje v podstatné míře znaky veřejné instituce, neboť byla zřízena na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu, její činnost je vymezena v zákoně č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), podílí se přímo na výkonu veřejné moci, vykonává na území ČR monopolní činnost a energetický zákon její existenci předpokládá a přímo definuje její postavení. Naproti tomu původní žalovaný byl zřízen soukromoprávním aktem, jeho činnost se řídí zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), vystupuje tedy jako soukromoprávní subjekt, nepodílí se na výkonu veřejné moci a nemá monopolní postavení na trhu, působí jako neveřejný nákladní dopravce na plně konkurenčním trhu a účastní se hospodářské soutěže. Jeho cílem je dosahování zisku v plně konkurenčním podnikatelském prostředí při soutěži s ostatními podnikateli. Poskytování informací dle informačního zákona by znamenalo negativní zásah do jeho postavení a přineslo by nerovnost mezi ním a ostatními podnikateli. 7. Původní žalovaný dále nesouhlasil, že by nálezem OTE byly nálezy Letiště Praha a ČEZ překonány. Uvedl také, že skutečnost, že je jeho jediným akcionářem společnost České dráhy, a.s., jejímž jediným akcionářem je Česká republika, z něj nedělá veřejnou instituci. Původní žalovaný je obchodní korporací – akciovou společností, podnikatelem vykonávajícím obchodní činnost za účelem dosažení zisku. K rozsudku zdejšího soudu č. j. 9 A 230/2015-51 uvedl, že se nejedná o konečné rozhodnutí v dané věci, společnost České dráhy proti němu podala kasační stížnost, o níž nebylo v době podání vyjádření rozhodnuto (pozn. soudu: kasační stížnost byla rozsudkem NSS ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018-61 zamítnuta). Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 8 A 80/2017-50, v němž soud vyslovil, že společnost České dráhy postavení veřejné instituce dle informačního zákona naopak nemá. 8. Dále upozornil, že jedním z kritérií pro určení veřejné instituce je veřejný účel instituce. Instituce zřízené za veřejným účelem dle NSS obstarávají věci typicky ve veřejném zájmu nebo určené pro veřejnost (poskytují zcela nebo zčásti prostřednictvím tržního mechanismu určité služby související více či méně s veřejným zájmem, například provozují letiště, sportoviště, koupaliště, kulturní a umělecké instituce, městskou hromadnou dopravu, vyrábějí elektřinu, provádějí jiné faktické činnosti jako například vědecký výzkum, nejrůznější měření, analýzy aj.). Původní žalovaný svou činností spadá mimo tento rámec - činnost provozuje za účelem dosažení zisku, hlavním předmětem jeho činnosti je provozování drážní dopravy podle zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „zákon o dráhách“) v rozsahu vydaných licencí a je oprávněn provozovat pouze neveřejnou drážní dopravu. Vstupuje do smluvních vztahů pouze jako neveřejný nákladní dopravce, a to vždy na individuální bázi s individuálními smluvními partnery a tento vztah se vždy řídí pouze mezi stranami individuálně dohodnutými smluvními podmínkami. Účel činnosti pů