9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

9 A 97/2020- 39 - text 10 9A 97/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: JUDr. Jitka Wolfová, soudní exekutorka, Exekutorský úřad Plzeň – Město, IČO 662 12 294 se sídlem Radyňská 470/9, Plzeň zastoupená Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2020 č. j. MSP-249/2020-ODKA-SEU/14, takto: I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení Odůvodnění: I. Vymezení věci. 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla vyrozuměna o výsledku výkonu státního dohledu podle § 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též „exekuční řád“) na její postup v exekučním řízení, vedeném proti povinnému pod sp. zn. 106 EX 4954/10, jímž bylo v postupu žalobkyně shledáno pochybení, spočívající v porušení § 46 odst. 1 exekučního řádu z důvodu nedůvodných průtahů, pročež jí byla uložena podle § 7a exekučního řádu výtka. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně až z odstupem téměř deseti měsíců reagovala na zjištění z insolvenčního rejstříku, že dne 21. 8. 2019 nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2019 č. j. KSHK 35 INS 20394/2016-B-18, jímž vzal soud na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužníka (povinného) od placení pohledávek ve smyslu § 414 zákona č. 186/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“), když teprve dne 6. 6. 2020 žalobkyně vydala usnesení o zastavení exekuce pod č. j. 106 EX 4954/10-81. Podle žalovaného přitom měla žalobkyně pravidelně zjišťovat, zda jsou dány podmínky pro další provádění exekuce, či zda je dán důvod pro její zastavení, a to s ohledem na její povinnost vést exekuci rychle a účelně. Informace o splnění oddlužení a osvobození dlužníka (povinného) od placení pohledávek plynoucí z citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „KS v Hradci Králové“) tak měla zjistit z úřední povinnosti podstatně dříve, než v květnu 2020. 3. K vyjádření žalobkyně v průběhu řízení žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2016 ve věci sp. zn. 29 NSČR 62/2016, a citoval z nich. Konstatoval, že pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, má v exekučním řízení osud pohledávky „u které byla účinně vznesena námitka promlčení“. Proto není k zastavení exekuce zapotřebí žádný další procesní úkon dlužníka (povinného). Pohledávku, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, již není možné v exekuci dále vymáhat a nezbývá, než exekuci zastavit. K tomu poukázal na § 55 odst. 4 exekučního řádu a § 46 odst. 1 téhož zákona a uzavřel, že žalobkyně měla neprodleně po zjištění, že byl dlužník osvobozen od placení pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona, vyzvat oprávněného k vyjádření, zda souhlasí se zastavením exekuce a po obdržení souhlasu, který lze důvodně očekávat, exekuci obratem zastavit. II. Obsah žaloby 4. V úvodu žaloby žalobkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) k aktivní legitimaci a soudnímu přezkumu výtky, a důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí materiálně za rozhodnutí správního orgánu. Dále uvedla, že se před podáním žaloby obrátila na žalovaného se žádostí o revokaci výtky, ten však důvod pro revokaci neshledal. 5. V prvním žalobním bodu namítala absenci povinnosti exekutora aktivně zjišťovat, zda se na uvedenou pohledávku vztahuje osvobození vyplývající z oddlužení. Tvrdila, že exekutor není povinen v průběhu exekuce pátrat po tom, zda u povinného jeho oddlužení skončilo úspěšně vydáním usnesení o osvobození od placení pohledávek, ani k takovému rozhodnutí bez dalšího přihlížet z úřední povinnosti. Je k němu povinen přihlédnout jen k výslovné námitce povinného v konkrétní exekuci. Jinak tomu je u prekludované, tedy zaniklé pohledávky, ke které se musí přihlížet i z úřední povinnosti a bez návrhu. K tomu poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (dále též „NS“). Ostatně i žalovaný souhlasí s tvrzením, že není povinností soudního exekutora zjišťovat, zda se na určitou pohledávku osvobození vyplývající z oddlužení vztahuje či nikoli, jak uvádí ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2020. V případě, kdy nemá povinnost zjišťovat, zda je povinný (dlužník) osvobozen od plnění pohledávky oprávněnému (věřiteli), nemůže žalobkyně takovou neexistující povinnost ani porušit. 6. Dále v této souvislosti poukázala na povahu výtky dle § 7a exekučního řádu a judikaturu NSS s tím, že výtka na venek deklaruje, že je to právě žalobkyně, která uvedeným jednáním porušila určitou povinnost, přičemž má toto konstatování sankční povahu, neboť vymezuje určité jednání jako svého druhu jednání deliktní. To se přinejmenším dotýká práva nebýt nějak postižen za jednání, jež zákon neoznačuje za trestné, tedy práva vyplývajícího ze zásady nulum crimen sine lege dle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod (dále jen „Úmluva“), resp. čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný navíc každou výtku soudnímu exekutorovi rozesílá také Exekutorské komoře, exekučnímu soudu a okresnímu soudu, pod který exekutor místně spadá. Tím ve velkém rozsahu dehonestuje osobu žalobkyně. Výtka je dle judikatury formou trestu. Podle Úmluvy a Listiny ale nelze nikoho trestat pro skutek, který není porušením zákona. Pokud nedošlo k žádnému porušení právních povinností žalobkyní, nemůže být sankciována. K tomu uzavřela, že v případě, kdy nemá povinnost zjišťovat, zda je povinný osvobozen od plnění pohledávky oprávněnému, nemůže tuto údajnou povinnost ani porušit, a tedy nemůže být potrestána sankcí v podobě výtky. 7. Ve druhém žalobním bodu nesouhlasila s dobou započítanou žalovaným do tvrzených nedůvodných průtahů. Žalovaný dobu počítal od dne 5. 8. 2019, kdy vzal soud na vědomí splnění oddlužení a osvobození povinného odplacení pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona, do dne 6. 6. 2020, kdy žalobkyně vydala usnesení o zastavení exekuce pod č. j. 106 Ex 4954/10-81.1 (dále též „usnesení o zastavení exekuce“). I pokud by odhlédla od skutečnosti, že není úkolem soudního exekutora ale soudu, zastavit za tohoto stavu exekuční řízení, ani v takovém případě by nebylo možné počítat tuto dobu již ode dne 5. 8. 2019, ale až od okamžiku, kdy se žalobkyně o rozhodných skutečnostech dozví. Není totiž povinností soudního exekutora aktivně vyhledávat a zkoumat, zda se na danou pohledávku vztahuje osvobození vyplývající z oddlužení. Dovozování nedůvodných průtahů a vyvozování případné odpovědnosti exekutora by mohlo vést k paradoxním závěrům, kdy by docházelo k sankcionování v podobě výtky exekutorovi, který z vlastní vůle zkoumá, zda byly splněny podmínky pro osvobození, ačkoli tak činit nemusí, oproti exekutorovi, který by tak nekonal. 8. K tomu dále podrobně argumentovala k (ne)povinnosti exekutora zastavit exekuční řízení z úřední povinnosti. Tvrdila, že jí to exekuční řád v žádném ustanovení bez dalšího neukládá, naopak v každém jednotlivém případě váže zastavení exekuce na návrh povinného, resp. jeho manžela, nebo alespoň na souhlas oprávněného se zastavením exekuce dle § 55 exekučního řádu. Argumentace přiměřeným použitím § 268 o. s. ř. není dle žalobkyně na místě, neboť výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. zastavuje soud. Exekuční řád pečlivě rozlišuje, které úkony činí exekutor a které exekuční soud. Nelze tedy použít § 57 odst. 2 exekučního řádu. V otázce zastavení exekučního řízení exekuční řád stanoví vlastní úpravu takového postupu a určuje subjekt, který je k němu oprávněn. Znovu odmítla, aby byla sankcionována za něco, co není její povinností, neboť jí právní řád takovou povinnost neukládá. Dále poukázala na důvodovou zprávu k novele č. 286/2009 Sb., z níž citovala. Poukázala i na § 46 odst. 2 exekučního řádu věta první a podmínky, za kterých činí exekutor úkony i bez návrhu s tím, že exekutorovi naopak toto ustanovení neukládá povinnost postupovat z vlastní iniciativy v ostatních případech. K pojmu „provedením exekuce“ poukázala na rozsudek NS ze dne 22. 5. 2014 ve věci sp. zn. 21 Cdo 2393/2013, z nějž citovala. Uzavřela, že ani v předmětném exekučním řízení nemohla konat, neboť byla vázána zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Tedy v případě zastavení exekuce nebyla oprávněna postupovat z vlastní iniciativy, neboť se nejedná o „úkon směřující k provedení exekuce“. 9. Konstatovala, že zastavování exekucí je primární povinností exekučních soudů - exekuční soud je jediným orgánem povolaným k rozhodnutí o zastavení