8 Afs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 17/2018- 35 - text 17 9Ad 17/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Mgr. Z. C., advokátka se sídlem X zastoupena JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 24. 5. 2018, č. j. K 136/2016 takto: I. Rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 24. 5. 2018, č. j. K 136/2016, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. PhDr. Pavla Uhla, Ph.D., Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. K 136/2016, jímž bylo shledáno, že se dopustila kárného provinění, neboť při výkonu advokacie nepostupovala tak, aby nesnižovala důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržovala pravidla profesionální etiky ukládající jí povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, čímž porušila ust. § 17 zákona o advokacii, ve spojení s čl. 4 odst. 1 Usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR, dále bylo podle § 32 odst. 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), upuštěno od uložení kárného opatření a byla jí uložena povinnost zaplatit náklady kárného řízení ve výši 8 000 Kč; a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že prvostupňový orgán spatřoval kárné provinění žalobkyně v tom, že připojila komentář k fotografii uveřejněné na facebookový profil města Břeclav, v němž se hanlivě vyjádřila k osobě starosty města P. D., sedícího při na velbloudovi, když uvedla: „Malá hádanka. Co je to? Má to dva hrby a na zádech pohlavní orgán“ (dále též jen „komentář“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které odůvodnila tím, že skutek, kterého se dopustila, postrádá zákonný prvek skutkové podstaty, neboť k němu nedošlo při výkonu advokacie. Bez spojitosti s výkonem advokacie nedosahuje skutek intenzity způsobilé ohrozit vážnost kohokoliv, včetně advokacie, a měl by být uplatněn princip svobody slova. Dodala, že prvostupňové rozhodnutí lze považovat v kontextu jiných skutků a jiných rozhodnutí za excesivní. 3. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. V něm se soustředil na zodpovězení dvou základních otázek, a to 1) zda jednání žalobkyně spadá pod kárnou pravomoc orgánů ČAK a 2) zda je dehonestace starosty podřaditelná pod základní schéma kárné odpovědnosti advokáta a zda se jedná o projev zaštiťovaný svobodou projevu. Uvedl, že sama žalobkyně ex post připustila, že její projev může být hodnocen jako nevhodný a neslušný, a konstatovala, že se z toho poučila. Přesto však podala odvolání. Dále uvedl, že na danou situaci nedopadá článek 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstatoval, že žalobkyně vytýkala prvostupňovému rozhodnutí nepřípustné rozšiřování skutkové podstaty nad zákonný rámec, nerespektovala však, že kárná odpovědnost je zhusta založena na aplikaci relativně abstraktních hypotéz. Limity přípustnosti či nepřípustnosti jednání advokáta jsou věcí uvážení, limitovaného § 32 odst. 2 zákona o advokacii. Dále uvedl, že advokát nepřestává být součástí advokátního stavu, je-li zřejmé, že navenek vystupuje právě jako advokát. Dle § 5 odst. 1 písm. j) zákona o advokacii je podmínkou zapsání do seznamu advokátů složení advokátního slibu, v němž se advokát zavazuje mj. ctít etiku povolání advokáta a dbát důstojnosti advokátního stavu. Toto zákonné zmocnění se promítá především do usnesení Představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR (dále jen „etický kodex“). V článku 4 odst. 1 etického kodexu je uvedeno, že advokát je všeobecně povinen poctivým, slušným a čestným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Regulativ chování advokáta je tedy v podstatě totožný s pravidly jiných právnických profesí (srov. například § 24 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství; § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; § 45 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů; § 48 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád; § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád). Výkon povolání advokáta se pak řídí i stavovskými předpisy. I pokud by dle žalobkyně měli členové advokátního stavu dodržovat pravidla slušného chování pouze při výkonu advokacie, v projednávané věci přesahuje intenzita závadnosti chování žalobkyně rámec obecně vnímané slušnosti natolik, že se jedná o závažné porušení povinnosti advokátovi stanovené zákonem o advokacii a stavovským předpisem. Tvrzení žalobkyně, že komentář nepsala jako advokátka, nekoresponduje s tím, že se veřejnosti jako advokátka prezentuje. Dodal, že považuje za zvláštní, když žalobkyně vystupuje navenek jako advokátka (se zaměřením na ochranu osobnosti, lidská práva a svobody a ústavní právo) a na straně druhé poukazuje na to, že její projev nemůže podléhat kárné pravomoci mj. proto, že nejednala jako advokátka. Prezentuje-li se advokát svou příslušností k advokátnímu stavu a je tak jako advokát vnímán, nesmí sám sebe kompromitovat závadným chováním, které může mít dopad na advokátní stav. Dále upozornil, že žalobkyně v odvolání uvedla: „(…) projev kárně obviněné je nadevší pochybnost, pokud se odhlédne od předpisů upravujících výkon advokacie, nepochybně souladný s právem.“ Žalobkyně tedy ospravedlňuje svůj výrok tím, že jej vyjímá z kritérií daných předpisy upravujících výkon advokacie. Tím ovšem zároveň sděluje, že si je tohoto nesouladu vědoma. Komentář žalobkyně není v souladu s právem, jde o zásah do práva na ochranu osobnosti břeclavského starosty, o němž prohlásila, že je pohlavní orgán, což si zcela jistě každý čtenář automaticky nahradí jiným výrazem. Označil-li advokát kohokoli, zejména orgán veřejné moci, za pohlavní orgán, jde o urážku dotýkající se intenzivně cti dotčené osoby. Odmítl tvrzení žalobkyně, že šlo o neškodnou metaforu mající více významů a že komentář není způsobilý kohokoli urazit, neboť neobsahuje žádný vulgarismus. Žalobkyně, jakožto osoba sama sebe soustavně prezentující jako advokátka, se nemůže chovat mimo přímý výkon advokacie sprostě. K tvrzení, že skutek nedosahuje intenzity, která by byla schopna ohrozit vážnost kohokoliv, uvedl, že čtenáři metaforický obsah sdělení pochopili a není třeba žádného vysvětlení. Dále odmítl, že by urážlivé projevy advokáta, navíc bez jakékoli návaznosti na bezprostřední důvody kritického postoje, měly spadat pod kategorii svobody projevu. Je-li adresát výroku osobou veřejně činnou, jsou na něj kladeny požadavky zvýšené odolnosti, to se však netýká adresáta autora výroku, od něj se naopak může s ohledem na jeho příslušnost k určité profesní skupině vyžadovat větší míra zdrženlivosti, korektnosti a slušnosti, než na jiném příslušníku populace. Dále uvedl, že ochrana samostatnosti a samosprávy, na nichž je existence advokátní komory založena, vyžaduje, aby advokáti kladli na své chování navenek, zejména ve vztahu k veřejnosti, vyšší nároky, než jsou kladeny na chování subjektů mimo advokátní stav. Upozornil, že obsah odvolání naznačuje nežádoucí trend spočívající ve snaze vytvořit schizma mezi chováním advokáta při poskytování právní pomoci a chováním advokáta v soukromé sféře. K tomu uvedl, že každé závadné chování advokáta, který se prezentuje jako příslušník advokátního stavu, je-li závažným nebo opětovným zaviněným porušením povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi zákonem nebo stavovským předpisem, a snižuje-li důstojnost advokátního stavu, může být kvalifikováno jako kárné provinění. II. Obsah žaloby 4. Prvním žalobním bodem žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost a nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (pozn. soudu: ač byl tento žalobní bod zařazen na konec žaloby, soud jej označil jako první žalobní bod, a to proto, že je třeba se namítanou nepřezkoumatelností zabývat primárně, neboť bylo-li by žalobou napadené rozhodnutí shledáno nepřezkoumatelným, nebylo by nutné posuzovat další žalobní body). Tyto vady spatřovala v tom, že se žalobou napadené rozhodnutí nev