4 Ads 155/2015 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 9/2021- 58 - text 12 9Ad 9/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: BLESK Servis s.r.o., IČO : 27607429 sídlem J. Mařánka 1163, Milevsko, zastoupený advokátem Vladislavem Jirkou, PhD. sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. S-VZP-21-00631104-C884, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované pojišťovny (dále též „žalovaný“) uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny, Regionální pobočky Plzeň, pobočky pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj ze dne 8. 6. 2021, č. j. VZP-21-02465822-C873 (dále též „žalovaná nebo VZP“). 2. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím bylo ve spojeném řízení rozhodnuto o žádostech žalobce jako plátce pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 9. 2. 2021 a ze dne 18. 3. 2021, které se týkaly provedení opravy evidence o pohledávkách (přeplatku na pojistném a penále na zdravotním pojištění) a vydání deklaratorního rozhodnutí o výši nedoplatků. 3. Žalobce svou žádost ze dne 9. 2. 2021 odůvodnil tím, že žalovaná u žalobce nesprávně evidovala (a stále k 30. 6. 2017 eviduje) nedoplatek pojistného na zdravotní pojištění u zaměstnance žalobce E. S., za období 1. 3. 2016 – 31. 5. 2016, a to celkové dlužné pojistné 2 610 Kč plus penále. Předmětná částka 2 610 Kč představovala odečet z pojistného uplatněný u jmenovaného zaměstnance podle ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb., neboť se jednalo o zaměstnance, který žalobci jako zaměstnavateli doložil, že mu byl přiznán invalidní důchod a byly tedy splněny podmínky pro odpočet pojistného ve smyslu ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb. Poté, kdy žalobce obdržel sdělení žalované ze dne 5. 3. 2021, že požadavek žalobce je irelevantní, žalobce v dalším podání – žádosti ze dne 18. 3. 2021 sdělil žalované, že na svém požadavku trvá a požádal o vydání deklaratorního rozhodnutí dle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a o vrácení přeplatku. Následně po uplatnění opatření proti nečinnosti žalované bylo usnesením Rozhodčího orgánu žalované ze dne 20. 5. 2021 rozhodnuto o povinnosti žalované ve věcech předmětných žádostí rozhodnout. 4. Správní orgán 1. stupně o žádostech žalobce rozhodl tak, že ve výroku rozhodnutí pod bodem I. žádosti žalobce o vydání rozhodnutí podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu vyhověl a rozhodl, že ke dni 30. 6. 2017 existoval u žalobce celkový nedoplatek na dlužném pojistném ve výši 284 794 Kč a nedoplatek penále ve výši 99 870 Kč. Ve výroku rozhodnutí pod bodem II. pak byla žádost žalobce o vrácení přeplatku pojistného (penále) zamítnuta. II. Rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované (napadené rozhodnutí) 5. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, že žalovaná při posouzení jeho žádostí vychází z nesprávného právního výkladu, že zaměstnance E. S., byť mu byl přiznán invalidní důchod, nelze považovat za invalidní osobu podle českých právních předpisů. K tomu žalovaný vyšel z právní úpravy obsažené v zákoně č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a v zákonech vymezující rozhodovací pravomoc orgánů České republiky v oblasti sociálního zabezpečení. Vymezil, že meritem věci je otázka, zda invalidní důchod, který byl pojištěnci přiznán v roce 1985 a který dosud trvá a je vyplácen ze státního rozpočtu Slovenské republiky, lze považovat za oprávněný důvod ke snížení vyměřovacího základu podle ust. § 3 odst. 7 zák. č. 592/1992 Sb. předpisů. Žalovaný uvedl, že při provádění veřejného zdravotního pojištění včetně výpočtu správné výše povinných úhrad pojistného, je žalovaná pojišťovna při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení zákona povinna posoudit naplnění všech zákonných podmínek v jejich souhrnu. Ve svých úvahách vychází nejen z ust. § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., které stanoví povinnost státu platit pojistné za taxativně stanovené kategorie pojištěnců, ale při způsobu stanovení výše pojistného na veřejné zdravotní pojištění, penále, způsobu jejich placení a kontroly vychází z ust. § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb. ve spojení s ust. § 67 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb., které upravuje, kdo se rozumí osobou se zdravotním postižením. Zákon připouští úpravu vyměřovacího základu (odpočtu) pouze u omezené kategorie osob a při kumulativním naplnění zákonem stanovených podmínek. Podle ust. § 3 odst. 7 zák. č. 592/1992 Sb. odečet lze provést pouze u zaměstnance se zdravotním postižením, kterému byl přiznán invalidní důchod. Osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními v třetím stupni, v druhém nebo prvním stupni nebo osoby zdravotně znevýhodněné, bez rozdílu, zda daná osoba je občanem České republiky (dále taktéž jen „ČR“) nebo jiného státu. Pro určení toho, zda jde o osobu se zdravotním postižením, je rozhodující rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení či Úřadu práce ČR. Tyto orgány jsou jasně vymezeny zák. č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zák. č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce ČR, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu zákona o zaměstnanosti nelze zohledňovat posouzení zdravotního stavu jinými institucemi než orgány vymezenými v českém právním řádu. Není-li tedy osoba uznána orgánem sociálního zabezpečení ČR jako osoba invalidní v konkrétním stupni či Úřadem práce ČR jako osoba zdravotně znevýhodněná, nelze na ni pro účely zákona o zaměstnanosti pohlížet jako na osobu se zdravotním postižením. 6. Žalovaný se vyjádřil i k posouzení osoby se zdravotním postižením v rámci Evropské unie podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, které tuto problematiku řeší v čl. 46 odst. 3 takto: „Rozhodnutí instituce členského státu o stupni invalidity žadatele je závazné pro instituci kteréhokoli jiného dotčeného členského státu, pokud je v příloze VII potvrzena shoda mezi právními předpisy těchto členských států o podmínkách týkajících se stupňů invalidity.“ Přitom v příloze VII nařízení taková shoda právních předpisů mezi ČR a SR vyjmenována není, rozhodnutí orgánů SR o invaliditě tak není pro orgány ČR závazné. 7. V souvislosti s uvedeným Nařízením žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 41/2014-60, který s odkazem na Nařízení rovněž uvedl, že „… shoda mezi právními předpisy České republiky a Slovenské republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena“ a …. „ definice invalidity se v členských státech nemusejí shodovat (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 18. 2. 2009, č. j. 6 Ads 10/2009 - 37, publ. pod č. 1845/2009 Sb․ NSS, či ze dne 10. 11. 2010, č. j. 6 Ads 58/2010 – 178)“. 8. Dle žalovaného významné pro posouzení předmětu sporu je i znění čl. 33 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (sdělení č. 228/1993 Sb., sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení), dle kterého se důchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nositeli zabezpečení ČR nebo SR nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky. Současně, pokud jde o případy, kdy byla fyzická osoba uznána plně nebo částečně invalidní a byl jí přiznán plný nebo částečný invalidní důchod před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, tj. před 1. 1. 1993, lze ust. § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aplikovat pouze na případy, kdy tento důchod je vyplácen orgánem sociálního zabezpečení ČR, a je tak splněna podmínka, že zdravotní stav fyzické osoby odpovídá invaliditě podle českých předpisů. 9. Žalovaný vyšel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 155/2015v němž bylo vysloveno, že: „Instituce rozhodující o stupni invalidity je povinna přihlížet k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy získaným institucí kteréhokoli jiného členského státu (nejčastěji půjde o lékařskou dokumentaci zaslanou kontaktní institucí), jako by byly vydány v jejím vlastním členském státě. Samotné rozhodnutí bude však posuzováno výhradně podle jejich vnitrostátních právních předpisů a