4 Azs 365/2018 — Nejvyšší správní soud

14 A 126/2021- 39 - text 11 pokračování sp. zn. 14 A 126/2021-39 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: I. D., nar. X státní příslušnost: X t. č. bytem X zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2021, č. j. MV-7908-10/OAM-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o její žádosti ze 21. 12. 2020 o přiznání statusu postavení osoby bez státní příslušnosti na základě § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o azylu“), tak, že žalobkyně není osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále jen „Úmluva“) a žádost žalobkyně zamítl. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně k žádosti nedoložila žádné dokumenty. Vyzval ji proto písemně dne 4. 2. 2021 k doložení v žádosti tvrzených skutečností, kterými hodlá prokázat, že je osobou bez státní příslušnosti. Dále ji vyzval, aby prokázala aktivní snahu o komunikaci s úřady Kyrgyzstánu, který je zemí jejího narození, resp. zemí posledního bydliště. Žalovaný dále uvedl, že v reakci na zaslanou výzvu žalobkyně doložila, že dne 17. 2. 2021 (tedy již v době běžícího řízení o žádosti) zaslala zastupitelskému úřadu Kyrgyzstánu žádost o vydání náhradního cestovního dokladu. Doplnila rovněž, že dle vlastních zjištění jí měl být v listopadu 2020 pro účely řízení o vyhoštění vystaven náhradní cestovní doklad s omezenou platností. Ten však s ohledem na propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců nikdy nedostala do dispozice a po expiraci platnosti jej Ředitelství služby cizinecké policie vrátilo zpět zastupitelskému úřadu. Žalovaný si na základě tohoto sdělení vyžádal kopii uvedeného náhradního cestovního dokladu a založil své rozhodnutí na doložené skutečnosti, že náhradní cestovní doklad byl úřady Kyrgyzstánu vydán a je v něm konstatováno, že žalobkyně je jeho státní občankou. 3. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně je prokazatelně státní občankou Kyrgyzské republiky, toto občanství nikdy neztratila a nestala se osobou bez státní příslušnosti. Proto jí nebylo možné přiznat status podle Úmluvy. Žalobkyně se narodila jako státní příslušnice Kyrgyzstánu, nejméně do roku 2012 disponovala platným cestovním pasem a neuvedla žádné skutečnosti, jež by z hlediska legislativy Kyrgyzské republiky nebo praxe tamních úřadů svědčily o ztrátě občanství. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně vždy v žádosti o mezinárodní ochranu uváděla státní příslušnost Kyrgyzstán. K okolnosti, že žalobkyně v roce 2012 ztratila cestovní doklad a že jí ho od té doby kyrgyzské úřady údajně odmítají vydat, žalovaný uvedl, že tato není důkazem o pozbytí státní příslušnosti. Žalobkyně v řízení nepředložila jediný relevantní důkaz svědčící o tom, že se s úřady své domoviny po dlouhou dobu, kdy postrádala pas, snažila komunikovat. Žádost z února 2021 navazuje až na zahájené řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. 4. Za rozhodující skutečnost pro svůj závěr žalovaný považoval doloženou existenci cestovního dokladu č. X ze dne X s platností do X. Ten byl vydán pro účely návratu žalobkyně do vlasti a jasně prokazuje, že je stále státní příslušnicí Kyrgyzstánu a že jsou zastupitelské úřady schopny a ochotny jí příslušný doklad vydat. II. Žaloba 5. Žalobkyně v žalobě namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval Úmluvu, relevantní utanovení zákona o azylu a zároveň v řízení nepostupoval v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobní námitky lze rozdělit jednak na ty procesního charakteru, a dále na ty směřující k meritu věci, tedy k posouzení situace žalobkyně z hlediska naplnění statusu osoby bez státní příslušnosti. 6. Jako vadu řízení označila žalobkyně okolnost, že s ní žalovaný v rámci projenání žádosti neprovedl pohovor podle § 23 zákona o azylu. Významně ji tak zkrátil na jejích procesních právech, neboť rozhodnutí založil pouze na textu její žádosti a písemném doplnění ze dne 8. 3. 2021. Pohovor je v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, jehož instituty se s ohledem na judikatorní závěry použijí analogicky i v tomto řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 4 Azs 365/2018-75), stěžejním úkonem. Pohovor má za cíl umožnit žadateli unést důkazní břemeno a dále má zásadní hodnotu z hlediska řádného zjištění rozhodných skutečností. Poukázala na to, že absence pohovoru je přípustná pouze v taxativně stanovených případech, které v souzené věci nebyly dány. 7. Žalobkyně namítla, že žalovaný rezignoval na zjištění podstatných skutečností. Nevyžádal si totiž dokumenty od Mezinárodní organizace pro migraci (dále jen „IOM“). Prostřednictvím této organizace přitom žalobkyně v minulosti své obtíže při zajišťování náhradních dokladů řešila a zohlednění této skutečnosti navrhovala. Žalovaný k tomu však vůbec nepřihlédl, dokumenty si nevyžádal a naopak vyšel z předpokladu, že žalobkyně vlastní iniciativu při komunikaci se zastupitelskými úřady nedoložila. 8. Dále žalobkyně namítla, že jí nebylo umožněno seznámit se před vydáním rozhodnutí s obsahem spisu. V avizovaném termínu, kdy byla k prostudování spisu předvolána, se sice nedostavila, ale požádala o poskytnutí náhradního termínu, čemuž ale žalovaný nevyhověl. Odkázala přitom na tíživou osobní situaci pramenící z jejího nestabilního právního postavení. Upozorňovala na to, že v minulosti byla pro účely vyhoštění opakovaně zajištěna, z čehož pramení její nedůvěra ve vztahu k úřadům. K tomu všemu měl žalovaný v souladu se zásadou zdvořilosti podle § 4 odst. 1 správního řádu přihlédnout a vyjít jí, pokud jde o sjednání náhradního termínu, vstříc. 9. Pokud jde o meritorní stránku věci, žalovaný se dle názoru žalobkyně dopustil celé řady pochybení, jež v souhrnu vedly k nesprávnému závěru, že žalobkyni status osoby bez státní příslušnosti nesvědčí. 10. Žalobkyně označila za irelevantní skutečnost, že se narodila jako státní příslušnice Kyrgyzstánu a nejméně do roku 2012 vlastnila cestovní pas. Pro věc je totiž zásadní, zda ji aktuálně tento stát (nebo kterýkoliv jiný) za státní příslušnici považuje. Jde především to, zda s ní komunikuje a je ochoten a schopen vystavit jí na požádání doklady a poskytovat jí součinnost v cizí zemi. Tuto zkušenost má však žalobkyně negativní, neboť se pomoci Kyrgyzstánu marně domáhala po dlouhá léta (minimálně od roku 2013 do roku 2020). 11. Za lichou považuje rovněž výtku žalovaného, že neuvedla žádné okolnosti svědčící o ztrátě státní příslušnosti. Poukázala na to, že v této věci je důkazní břemeno rovnoměrně rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Splnění břemene tvrzení a břemene důkazního na své straně přitom opírá o to, že vyčerpávajícím způsobem předestřela relevantní skutečnosti a detailně popsala peripetie, jež podstoupila při marné snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Obava, že ji Kyrgyzstán již nepovažuje za státní příslušnici, je zcela důvodnou a v této rovině je tedy její žádost úplná. 12. Zpochybnila rovněž závěr, že žádosti nelze vyhovět z důvodu, že sama sebe v průběhu řízení o získání pobytového oprávnění označovala za státní příslušnici Kyrgyzstánu. Toto hodnocení je zcela nepřípadné, neboť z hlediska naplnění definice osoby bez státní příslušnosti není rozhodující její subjektivní pocit, ale naopak jak se k ní Kyrgyzstán chová, Přitom zdůraznila, že dle jejího názoru je nezbytné, aby takové zacházení s osobou jako se státním příslušníkem bylo i efektivní, tedy vedlo k účinné ochraně a podpoře ze strany domovského státu. 13. Zpochybnila názor, že ztrátu státní příslušnosti nelze dokazovat okolností, že jí úřady odmítají vydat cestovní doklad, resp. vůbec s ní komunikovat. Poukázala na faktickou důkazní nouzi a na charakter řízení, v němž je třeba zvažovat i takové okolnosti, jako je časová prodleva s odpovědí na žádosti žalobkyně. To ve svém souhrnu důvodně naznačuje, že by osobou bez státní příslušnosti přinejmenším potenciálně být mohla. 14. Na závěr se žalobkyně zaobírala i okolností, že jí velvyslanectví Kyrgyzstánu v listopadu 2020 vystavilo náhradní cestovní doklad za účelem vycestování z České republiky. Tato skutečnost jí v době podání žádosti nebyla známa. Před žalovaným ji nijak nezastírala, naopak na základě výzvy k doplnění žádosti na ni žalovaného sama upozornila. Z důvodu, že s ní nebyl proveden pohovor, však neměla možnost se k této skutečnosti vyjádřit. Pro věc je dle názoru žalobykně rozhodné, že jí doklad nikdy nebyl předá