2 Azs 391/2004 — Nejvyšší správní soud

15 A 39/2021- 36 - text 11 15 A 39/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: D. K. O. státní občan X zastoupený Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 16343 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2021 č.j. MV-13938-5/SO-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 11. 2020 č.j. MV-64625-5/OAM-2020 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“). Rozhodnutím ministerstva bylo podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona č. 326/1999 Sb. (dále též „žádost o trvalý pobyt“), neboť žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR, ač k tomu nebyl oprávněn. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul průběh řízení o žádosti, nosné důvody rozhodnutí ministerstva a žalobcem uplatněné odvolací námitky. Konstatoval, že žalobce pobýval na území od 3. 5. 2010 na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (dále též „povolení k přechodnému pobytu“) na základě uzavření registrovaného partnerství s panem V. D. dne 24. 4. 2010. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 zrušil Obvodní soud pro Prahu 2 registrované partnerství žalobce s panem V. D., žalobce poté dne 12. 4. 2019 podal žádost o ukončení povolení k přechodnému pobytu. O této žádosti správní orgán rozhodl pravomocně ke dni 18. 5. 2019. Řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana EU bylo poté zastaveno usnesením ze dne 20. 5. 2019. Téhož dne podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty, přičemž toto řízení bylo zastaveno, neboť žalobce vzal žádost zpět a rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 5. 2020. Povolení k přechodnému pobytu tedy bylo ukončeno ke dni 18. 5. 2019. Žalobce však ve lhůtě 60 dnů stanovené k vycestování podal ve smyslu § 87f odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., pouze žádost o zaměstnaneckou kartu, žádost o vydání povolení k trvalému pobytu po 5 letech nepřetržitého pobytu podal až 21. 1. 2020. V době podání žádosti o trvalý pobyt žalobce pobýval na území na základě přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU, tudíž ve smyslu § 69 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., nepobýval na území ani na základě dlouhodobého pobytu, ani na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu a ani během lhůty k vycestování stanovené z důvodu ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU uvedené v § 87f odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., neboť tato lhůta marně uplynula (po uplynutí 60 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o ukončení povolení k přechodnému pobytu) dne 17. 7. 2019. Žalobce tedy v době podání žádosti o trvalý pobyt nepobýval na území oprávněně ve smyslu § 69 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., a z tohoto důvodu nebyl oprávněn podat žádost na území. Správní orgán I. stupně tak nepochybil, když shledal, že v případě žalobce byl dán důvod pro zastavení řízení o jeho žádosti o trvalý pobyt z důvodu podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. 3. Žalovaný dále uvedl, že řada námitek žalobce se týkala implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/109/ES o právním postavení příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice č. 2003/109/ES“). Správní orgány jsou však povinny postupovat v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., kam byla směrnice implementována, a nejsou příslušné posuzovat otázku eventuálního rozporu směrnice a aplikovaného zákona č. 326/1999 Sb. 4. Žalobce v žalobě uplatnil dva okruhy žalobních námitek. V prvním žalobním bodě namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Uvedl, že v rámci doplnění odvolání uplatnil detailní argumentaci brojící proti aplikaci dotčených ustanovení § 169r odst. 1 písm. c), § 68 odst. 1 a § 69 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., s poukazem na nedostatečnou transpozici unijní úpravy, především čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES a čl. 13, 16-18 směrnice č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS č. 2004/38/ES (dále jen „směrnice č. 2004/8/ES“). Žalovaný se však nemůže s uvedenou argumentací vypořádat tak, že není oprávněn posuzovat případný rozpor unijní a vnitrostátní úpravy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, například rozsudek ze dne 21. 6. 2017 č.j. 4 Azs 103/2017-27, žalobce uvedl, že po správních orgánech je nutno požadovat znalost unijních předpisů a správnou aplikaci a interpretaci právních předpisů v jednotlivých případech, tedy i respektování přímého účinku, pokud jsou dány důvody pro jeho uplatnění. Jakkoli tedy ustanovení § 169r odst. 1 písm. c) ve spojení s § 65 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., přikazovalo předmětné řízení zastavit, správní orgány měly být znalé možnosti nediskriminačně se dovolávat práva trvalého pobytu žalobcem jakožto bývalým rodinným příslušníkem občana ČR, který i v době podání žádosti o trvalý pobyt pobýval na území nepřetržitě v režimu platnosti svého dosavadního povolení k pobytu. Žalovaný aproboval diskriminační odepření možnosti, aby správní orgán I. stupně vůbec meritorně posoudil žalobcovu žádost o trvalý pobyt dle § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Z napadeného rozhodnutí není znám náhled žalovaného na žalobcem předloženou právní argumentaci k nutné přednosti unijní úpravy, která se jeví rozpornou s dotčenými ustanoveními zákona č. 326/1999 Sb. Odmítnutím přezkumu postupu správního orgánu I. stupně stran uplatněných námitek žalovaný popřel uplatnění principu dvojinstančnosti předmětného správního řízení coby širšího projevu práva na spravedlivý proces v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl nesprávné právní posouzení věci oběma správními orgány. Uvedl, že v dané věci je potřeba vycházet ze čl. 13 a 16-18 směrnice č. 2004/38/ES, přičemž klíčovým pramenem práva je v tomto případě též čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES. Žalobce pobýval na území legálně na základě povolení k přechodnému pobytu. Od 19. 5. 2019, resp. od 20. 6. 2019 na území pobýval na základě výjezdního příkazu v rámci lhůty stanovené k vycestování. Podáním žádosti o vydání zaměstnanecké karty dne 20. 5. 2019 došlo k založení zvláštního pobytového režimu, jehož základem byl přechod z pobytového oprávnění vázaného na občana ČR coby původního nositele oprávnění k pobytu na pobytové oprávnění udělované cizincům ze třetích zemí bez rodinné vazby na občany EU – povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty. Platnost tohoto režimu skončila až nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení o zaměstnanecké kartě dne 8. 5. 2020, jež bylo vydáno na základě zpětvzetí žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce po celou dobu pobýval na území na základě odpovídajícího oprávnění, tedy zcela legálně, jak předpokládá čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES, a to i v době, kdy mu z nesankčního důvodu správní orgán I. stupně zrušil platnost dosavadního povolení k přechodnému pobytu. Ukončením přechodného pobytu žalobce nedošlo ke skončení či přetrhnutí jeho nepřetržitého 5letého předchozího pobytu podle § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., jelikož v rámci zákonné lhůty navázal fikcí platnosti (stejného) povolení k přechodnému pobytu. Dle žalobce platnost této fikce vzniká v důsledku pozdějšího podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ex tunc ke dni, kdy již přestalo platit dosavadní povolení k pobytu, tedy od 19. 5. 2019. V opačném případě by nedávalo smysl, aby se pobyt žalobce považoval za pobyt na základě „povolení k přechodnému pobytu“, který je svým obsahem stejný jako povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. 6. Za rozhodné považuje žalobce to, že jeho pobytové oprávnění nebylo přerušeno a že bylo kontinuální. Pakliže správní orgány kladou jako další podmínku započtení tohoto pobytu, aby nejprve došlo k pravomocnému vyhovění jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty [§ 68 odst. 2 písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb.], činí tak nad rámec čl. 4 směrnice č. 2003/109/ES a čl. 13, 16-18 směrnice č. 2004/68/ES. Žalobce má za to, že současné znění § 68 a § 69 zákona č. 326