2 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

15 A 83/2021- 49 - text 10 15 A 83/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Polárka s.r.o., IČO: 61461741 se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 139/57 zastoupený JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57 proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a za účasti: ALIMPEX FOOD, a.s. se sídlem Praha 9, Českobrodská 1174 o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 15. 10. 2021 č.j. O-83936/39564/ 2003/ÚPV takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda Úřadu“ nebo „žalovaný“) změnil podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu výrok rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) ze dne 14. 5. 2003 č.j. 56361/2002 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že: „Slovní ochranná známka č. 187158 ve znění „POLÁRKA“ se podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. zrušuje s účinky ex nunc. Kauce za podání návrhu ve výši 2500 Kč se vrací navrhovateli.“ 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval předchozí průběh řízení. Z tohoto shrnutí vyplývá, že dne 7. 9. 1995 byla do rejstříku ochranných známek (dále též jen „rejstřík“) zapsána ochranná známka č. 187158 ve znění „POLÁRKA“ (dále též „napadená ochranná známka“), jejímž vlastníkem je nyní společnosti ALIMPEX FOOD, a.s. (osoba zúčastněná na řízení). Žalobce podal dne 29. 7. 2002 podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách návrh na výmaz této ochranné známky z rejstříku (dále též „návrh na výmaz“), neboť nebyla více než pět let v obchodním styku užívána na výrobcích či obalech a ani jiným způsobem. Prvostupňovým rozhodnutím byl návrh na výmaz zamítnut. Předseda Úřadu nevyhověl rozkladu žalobce a rozhodnutím ze dne 23. 1. 2004 rozklad zamítl. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2005 č.j. 9 Ca 72/2004-50 zamítl. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2007 č.j. 9 Ca 345/2007-95 Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 23. 1. 2004 a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Následující rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 23. 4. 2018, kterým byl rozklad žalobce opětovně zamítnut, Městský soud v Praze znovu zrušil rozsudkem ze dne 19. 5. 2021 a vět opět vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž pak žalovaný vydal napadené rozhodnutí. 3. Žalovaný předeslal, že s ohledem na datum podání návrhu na výmaz je rozhodným obdobím pro prokázání užívání napadené ochranné známky časové rozmezí mezi 29. 7. 1997 – 29. 7. 2002. Konstatoval, že vlastníkovi se řádné užívání napadené ochranné známky v rozhodném období prokázat nepodařilo. Vyhověl tedy návrhu žalobce na výmaz napadené ochranné známky a tuto zrušil. Dodal, že s ohledem na poslední větu čl. II bodu 7 přechodných ustanovení zákona č. 286/2018 Sb. kterým se mění zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 286/2018 Sb.“), která stanovuje, že následky neužívání starší ochranné známky se posuzují podle zákona č. 441/2003 Sb., ve znění účinném v den podání návrhu, a datum podání návrhu na výmaz, je třeba účinky zrušení napadené ochranné známky při analogické aplikaci uvedeného ustanovení i na návrh na výmaz podaný za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách vztáhnout ke dni právní moci tohoto rozhodnutí o rozkladu, tj. ex nunc. 4. Žalobce v žalobě uvedl, že brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu jeho časového závěru obsaženého ve výroku a vyjádřeného slovy: „… s účinky ex nunc“. V prvním žalobním bodě namítl, že rozhodnutí o účinnosti do výroku nepatří, tím spíše ne v cizí řeči. Nejde o pouhou formalitu, neboť jako součást výroku nabývá i právní moci a tím též všeobecné závaznosti. Časové souvislosti důsledků rozhodnutí orgánu veřejné moci upravuje zákon. Pokud v některých případech udělí i v tomto směru rozhodujícímu orgánu pravomoc k modifikaci, činí tak výslovným zmocněním a stanovením přesných podmínek. V jiných než zákonem výslovně stanovených případech a případech svěřujících jednajícímu orgánu rozhodnout též o datu účinnosti dotyčného rozhodnutí však nemá příslušný orgán žádnou obecnou pravomoc o ní sám rozhodovat tam, kde účinnost jeho rozhodnutí stanoví přímo zákon. I výrok souladný s tehdejším zněním zákona o účinnosti se v případě pozdější změny právní úpravy může až následně dostat do rozporu se zákonem, který nepředpokládá vtělení svého znění do výroků rozhodnutí. Absence obecného práva rozhodovat ve výroku i o účinnosti jako zákonných důsledků potom umožňuje, aby například ve výkonu rozhodnutí bylo exekučním soudem samostatně přezkoumáváno splnění podmínek vykonatelnosti exekučního titulu bez ohledu na vyznačená mu data právní moci a data vykonatelnosti orgánem, který rozhodnutí vydal. Nejde tedy o námitku pouze akademickou. 5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že výslovný výrok o účinnosti zrušení ochranné známky až v době rozhodnutí navíc i významově modifikuje celý výrok. Vyhovuje sice návrhu podanému již v roce 2002 a uplatňujícímu už tehdy námitku předchozího pětiletého neužívání napadené ochranné známky, avšak časovým výrokem vyznívá jako závěr o naplnění podmínek výmazu o 19 let později. Výklad časového výroku jako nadbytečného překročení pravomoci orgánu rozhodovat o obecných důsledcích účinnosti svého rozhodnutí v jiných než v zákonem specificky stanovených případech by byl až poslední výkladovou možností. Naopak jako vyjádření toho, že podmínky pro vyhovění návrhu nastaly až v době pozdější, a proto ve výroku i výslovně stanovené, tím učiní existenci časového určení přímo ve výroku pochopitelným a vzhledem k předpokladu správnosti pravomocných výroků rozhodnutí orgánu veřejné moci i výkladem prvotním. Takový výsledek je však v zásadním rozporu jak s odůvodněním napadeného rozhodnutí, tak i se závaznými právními názory v této věci již zaujatými dvěma zrušujícími rozsudky Městského soudu v Praze i jedním rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Navíc při následném řízení o škodě vznikající v minulosti či o vztazích žalobce a osoby zúčastněné na řízení jako ještě zapsaného vlastníka napadené ochranné známky by byl pravomocný časový výrok značně limitující i pro soudy v řízení občanskoprávním. 6. Ve třetím žalobním bodě žalobce poukázal na povinnost a právo časového výroku podle § 31a odst. 5 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách v případě, kdy navrhovatel zrušení ochranné známky pro její neužívání sám navrhnul nějaký dřívější den zrušení, než den podání návrhu. O takový případ ale v tomto řízení nejde. Výslovné ustanovení zákona o tom, že v tam uvedené situaci má Úřad rozhodovat o datu účinnosti, je podle žalobce typický příklad zvláštních podmínek založení zákonem práva i povinnosti Úřadu časovým výrokem rozhodnout i o účinnosti. Předcházející věta zákona, podle které obecně účinky vyhovění návrhu nastávají ode dne podání dotyčného úspěšného návrhu, nedává Úřadu žádný prostor o tom rozhodovat, neboť text zákona ani zákonné důsledky rozhodnutí nejsou v takovém případě předmětem jeho rozhodování. To patří do odůvodnění, případně do poučení v rozhodnutí, nikoli do výroku. 7. Žalobce dále uvedl, že v této konkrétní věci se jednalo o souběh důvodů zrušení ochranné známky, což má též svůj význam i v otázkách účinnosti. Úřad písemným sdělením z 2. 8. 2013 sdělil žalobci, že rozsudek Nejvyššího správního soudu v jeho prospěch ohledně ochranné známky „Polárka“ považuje za časově opožděný, tedy ochrannou známku už znovu do rejstříku nezapíše. Žaloba proti nečinnosti Úřadu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 č.j. 11 A 169/2013-27 zamítnuta jako opožděná. Už z prvotního vrácení poplatku za zápis ochranné známky měl podle závěru soudu žalobce dovozovat nečinnost Úřadu v této věci bez ohledu na jeho následnou opakovanou korespondenci o tom, že otázku stále řeší a bude o ní rozhodnuto později. Žalobce poukázal na odůvodnění rozhodnutí ze dne 26. 2. 2015 č.j.