1 Afs 32/2023 — Nejvyšší správní soud

17 Af 8/2022- 48 - text [OBRÁZEK]č. j. 17 Af 8/2022- 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: Česká pirátská strana, IČO: 71339698 se sídlem Praha 2, Nové Město, Na Moráni 360/3 zastoupená advokátem Mgr. Filipem Hajným se sídlem Praha 2, Rubešova 83/10 proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Praha 1, Letenská 525/15 za účasti: Starostové a nezávislí, IČO: 26673908 se sídlem Praha 1, Malá Strana, Malostranské náměstí 266/5 o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 31. 1. 2022, č. j. MF-35446/2021/1403-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr financí (dále jen „ministr“) zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2021, č. j. MF-21654/2021/1403-81. Uvedeným rozhodnutím byl podle § 20 odst. 6, 7, 10 a 12 a § 20a odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických Shodu s prvopisem potvrzuje: J. H. 2 17 Af 8/2022 stranách a v politických hnutích (dále jen „zákon č. 424/1991 Sb.“), žalobkyni vyplacen příspěvek na činnost za 4. čtvrtletí 2021 ve výši 11 481 903,54 Kč. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně namítala, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nepostupoval v souladu se zákonem a uplatnil svoji pravomoc způsobem, který mu nepřísluší. Tvrdila, že žalovaný nesprávně a účelově zaměňuje jednotlivé formy financování politických stran a aplikuje zákonné podmínky pro získání příspěvku na úhradu volebních nákladů na typově odlišný případ. Takový postup nemá dle žalobkyně oporu v platné právní úpravě. 3. Uvedla, že systém přímého státního financování politických stran je v ČR založen na dvou pilířích: na příspěvcích vyplácených jednorázově v souvislosti s volbami (podle volebního zákona), a na příspěvcích, které jsou vypláceny pravidelně (podle zákona č. 424/1991 Sb.), přičemž vymezení jednotlivých druhů příspěvků je zcela odlišné a tomu odpovídá i rozdílné vymezení podmínek pro možnost jejich dosažení a čerpání (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 10/03). 4. Žalobkyně tvrdila, že z dikce § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb. vyplývá, že právo na stálý příspěvek je veřejným subjektivním právem politické strany, a nikoliv koalice. Uvedené dále vyplývá i z § 20 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb., jenž současně zaručuje, aby nárok na stálý příspěvek získal jen k tomu dostatečně kvalifikovaný subjekt, tj. konkrétní politická strana či hnutí. Zákon č. 424/1991 Sb. dále v § 20 odst. 6 a odst. 10 stanoví maximální možnou výši stanovené státní podpory - pro jednotlivé politické strany, ať již kandidující samostatně či v rámci koalice. K tomu žalobkyně pro srovnání poukázala na § 85 volebního zákona s tím, že z porovnání obou zákonných úprav rozdílných typů příspěvků je zřejmé, že zatímco stálý příspěvek podle zákona č. 424/1991 Sb. náleží vždy výhradně politické straně nebo hnutí a nikoliv koalici, příspěvek na úhradu volebních nákladů volební zákon naopak výslovně přiznává i koalici. Dle žalobkyně postavení koalice na roveň politické straně či hnutí má svoje opodstatnění v případě nastavení limitů pro výdaje na volební kampaň a vymezení podmínek pro dosažení příspěvku na úhradu volebních nákladů dle volebního zákona. V případě vymezení podmínek pro čerpání stálého příspěvku na činnost politické strany však již takový výklad své místo nemá, neboť čerpání příspěvku se odvozuje od volebního výsledku jednotlivé politické strany či hnutí a nemůže tak docházet při účasti koalic k žádnému dalšímu navyšování stálého příspěvku. Z tohoto důvodu s touto variantou nepracuje ani zákon č. 424/1991 Sb. Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí zcela mylně dovozuje, že v případě koalice by docházelo k navyšování vypláceného stálého příspěvku. 5. Dle žalobkyně zákon č. 424/1991 Sb. participaci politických stran v koalicích nijak neomezuje, naopak výslovně účast koalic předvídá a umožňuje, aby mj. pomocí dohody o podílu členů koalice na volebním výsledku určily vznik nároku na stálý příspěvek pro jednotlivé politické strany (členy koalice) a jeho konkrétní výši. Tato úprava má za cíl bránit vzniku takových subjektů, které by samoúčelnými aktivitami směřovaly primárně k získání státních prostředků, a také tomu, aby docházelo k diskriminaci těch politických stran či hnutí, které se rozhodnou účastnit se politického boje v rámci koalice. Z výše uvedeného vyplývá, že zákon č. 424/1991 Sb. obsahuje záruky, aby v případě účasti politické strany na volebním boji v rámci koalice nedocházelo k vznesení neoprávněného nároku jednotlivých politických stran či hnutí na stálý příspěvek. Z těchto důvodů je nárok na stálý příspěvek zcela správně vázán na výsledek (zisk) jednotlivé politické strany, nikoliv koalice. 6. Dle žalobkyně je nepochybné, že stálý příspěvek náleží podle zákona č. 424/1991 Sb. stranám a hnutím, nikoliv koalicím. Opačný výklad nemá dle žalobkyně v platné právní úpravě oporu a v případě jeho přijetí by došlo k zásadní změně podmínek výplaty stálého příspěvku, v jehož důsledku by docházelo k nedůvodné a nepřípustné diskriminaci a upřednostňování jedněch politických stran (kandidujících samostatně) oproti druhým (kandidujícím v rámci koalice), Shodu s prvopisem potvrzuje: J. H. 3 17 Af 8/2022 přičemž volební zisky těchto jednotlivých stran by byly shodné. Na podporu svého tvrzení žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005-107, s tím, že její jazykově-systematický výklad zákona č. 424/1991 Sb. je podpořen i teleologickým výkladem právní úpravy financování politických stran ze strany Nejvyššího správního soudu. 7. Dle žalobkyně nemůže obstát tvrzení ministra, že postup správních orgánů je aprobovaný jak praxí, tak i sdílenou interpretací a odbornými názory. Zdůraznila, že onou „ustálenou praxí“, je jediný případ koalice KDU-ČSL a US-DEU z roku 2002. Jediný příklad ustálenou praxi založit nemůže. I kdyby však postup žalovaného bylo možné označit za dlouhodobou praxi, neznamenalo by to, že takový postup je v souladu se zákonem. Pramenem práva dle žalobkyně nejsou ani odborné názory právních vědců, včetně komentářové literatury. Upozornila, že v napadeném rozhodnutí zmíněný odborný názor není v odkazovaném komentáři nijak odůvodněn, takže nemůže působit ani silou přesvědčivosti. Závazný výklad zákona č. 424/1991 Sb. nemůže provést ani poslanec v rámci odůvodnění pozměňovacího návrhu k novele zákona. Pramenem práva není ani odpověď žalovaného žadateli Mgr. Martinu Archalousovi. 8. Dále žalobkyně uvedla, že ministr v napadeném rozhodnutí konstatoval, že zákon č. 424/1991 Sb. ve znění účinném do 14. 2. 1993 stanovil (§ 20 odst. 7), že stranám a hnutím kandidujícím v rámci koalice se vyplácí příslušná část státního příspěvku. Žalovaný však tuto informaci v napadeném rozhodnutí nijak nerozvedl a není proto zřejmé, z jakého důvodu na ni poukazuje. Žalovaným citovaná právní úprava se vůbec nevztahovala na příspěvek na činnost politické strany (včetně stálého příspěvku), ale pouze na příspěvek odpovídající úhradě volebních nákladů (viz § 20 odst. 2 ZPS ve znění účinném do 14. 2. 1993). Příspěvek na činnost politické strany a hnutí (nikoliv koalice) byl zaveden, včetně stálého příspěvku, až zákonem č. 117/1994 Sb. s účinností od 1. 7. 1994. 9. K příloze k zákonu č. 117/1994 Sb., kterou ministr rovněž argumentoval, žalobkyně uvedla, že jediným smyslem předmětné přílohy je podle čl. VI odst. 4 zákona stanovit konkrétní výši stálého příspěvku a příspěvku na mandát v Poslanecké sněmovně, a to pouze na přechodné období od účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 1994) do posledního dne voleb do Poslanecké sněmovny následujících po účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 6. 1996). Účelem tohoto přechodného ustanovení bylo zajistit, aby na nově koncipovaný státní příspěvek dosáhly příslušné politické strany a hnutí již v rámci probíhajícího volebního období, a překlenout tak vzniklou nerovnost při vyplácení státních příspěvků v důsledku nové právní úpravy. 10. Žalobkyně trvala na tom, že doslovné znění § 20 odst. 10 zákona č. 424/1991 Sb. je jednoznačné a neumožňuje více plausibilních interpretací (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Kromě toho, ministr v napadeném rozhodnutí ani neuvádí žádné argumenty, z nichž by bylo možné dovodit, že smyslem a účelem předmětného ustanovení je rozdělit stálý příspěvek mezi členy koalice. Argumenty napadeného rozhodnutí se tedy netýkají smyslu a účelu daného ustanovení, ale pouze údajného úmyslu zákonodárce. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 11. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný odkázal