1 Azs 218/2021 — Nejvyšší správní soud

21 Az 33/2023- 28 - text 7 21 Az 33/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci žalobce: X., narozený dne X. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j.: OAM-860/ZA-ZA11-D07-2023 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j.: OAM-860/ZA-ZA11-D07-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j.: OAM-860/ZA-ZA11-D07-2023, jímž byla podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), shledána nepřípustnou žádost o udělení mezinárodní ochrany a řízení o této žádosti bylo podle ustanovení § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Dále bylo ve výroku konstatováno, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo (dále jen „SRN“). II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě namítal, že byl v řízení zkrácen na svých právech účastníka řízení, když byla porušena ust. § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3, 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s.ř.“), a čl. 3 a 17 Dublinského nařízení. 3. Žalobce prochází procesem tranzice pohlaví a současně trpí nemocí HIV, jejíž léčbu musel přerušit po ukončení doplňkové ochrany. Z důvodu homofobie a zdravotního postižení se obává návratu do země původu. S nemocí se začal znovu léčit a při vhodném nastavení léčby bude moci vést řádný život, při nepodstupování léčby však jde o nemoc smrtelnou. Žalovaný nezhodnotil, jaké řešení bude nejvhodnějším s ohledem na žalobcův zdravotní stav a zda není prostor pro aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. Konstatování příslušnosti SRN ohrožuje život žalobce i jiných vzhledem k ust. § 53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Psychické těžkosti uváděné u pohovoru zůstaly rovněž nepovšimnuty. Žalobce odkázal na rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (stížnost č. 29217/12), v němž se konstatuje, že je dána vyvratitelná domněnka, dle níž státy participující na Dublinském systému dodržují základní práva žadatelů, a je povinností předávajícího státu provést důkladné a individuální posouzení situace dotčené osoby. Žalovaný sdělil jen obecná tvrzení o absenci systémových nedostatků v SRN, učinil pouze čistě formalistické posouzení podmínek, které nemůže dostát nárokům s.ř. Podle žalobce se žalovaný měl blíže zabývat možnými riziky pro práva žalobce při jeho předání do SRN a měl i s ohledem na dostupnost a pokračování léčby bez přerušení shromáždit aktuálnější zprávy o situaci tamního azylového řízení. 4. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil, když po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a žalobních námitek vyslovil s žalobou nesouhlas. Žalobce měl možnost seznámit se s informacemi v podkladovém materiálu OAMP ze dne 30. 5. 2023, ale nevyjádřil se k nim ani nenavrhl jejich doplnění. Orgány Evropské unie, Evropský soud pro lidská práva ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky dosud nekonstatovaly nedostatky ve věcech mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o ni v SRN. Podle obsahu sdělení uvedených v průběhu správního řízení je to naopak zdejší území, kde žalobce po návratu ze SRN neabsolvoval léčbu. Okolnosti, kterých se žalobce dovolával, nebyly shledány důvodnými z hlediska čl. 17 Dublinského nařízení, a tudíž je i v tomto směru napadené rozhodnutí věcně správné a řádně odůvodněné; postup žalovaného koresponduje se stanovisky zastávanými v judikatuře, jmenovitě v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 26. 5. 2016, č. j.: 2 Azs 113/2016-26, v usnesení NSS ze dne 28. 7. 2016, č. j.: 9 Azs 118/2016-36, či v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j.: 21 Az 14/2023-22. Žalobcovo jednání je typickým projevem označeným jako „forum shopping“ či „asylum shopping“, jemuž je třeba zabránit i ve smyslu usnesení NSS ze dne 8. 6. 2021, č. j.: 2 Azs 37/2021-61. Žalobu navrhl žalovaný zamítnout. IV. Obsah správního spisu 6. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce v poskytnutí údajů k žádosti ze dne 30. 6. 2023 uvedl, že X., nikdy nebyl politicky aktivním, je svobodný a bezdětný. Poprvé se na území České republiky dostal v roce 2015 a v roce 2019 mu nebyla prodloužena doplňková ochrana, pak asi rok a půl žil v SRN. Do České republiky opětovně přicestoval v prosinci 2020 a od té doby tu nepřetržitě pobývá. Pobytové oprávnění ani vízum neobdržel v žádném jiném členském státě, stále má však platný průkaz žadatele o mezinárodní ochranu ze SRN. Diagnóza HIV+ byla žalobci stanovena v České republice, užíval pravidelně X., a to až do prosince 2020. Aktuálně na sobě nepociťuje negativní vliv onemocnění ani netrpí psychickými obtížemi, kvůli nimž byl v SRN dvakrát v nemocnici, také bere hormony vzhledem k přestupu na opačné pohlaví. 7. Během pohovoru vedeného dne 30. 6. 2023 žalobce uvedl, že v SRN začal proces transformace a nebyla mu poskytnuta mezinárodní ochrana, takže musel odejít. V České republice neměl žádné pobytové oprávnění, ale nechtěl žádat o mezinárodní ochranu vzhledem ke svým nepříjemným zkušenostem. Česká republika je první země, v níž byly žalobci sejmuty otisky prstů, a Dublinské nařízení omezuje jeho možnosti výběru. Rozhodnutí o nutnosti vrátit se do SRN by žalobce nerespektoval, nemohl by pokračovat v užívání léků na HIV. Léčba HIV probíhala také v SRN, kde byla hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Když do SRN přicestoval, trvalo několik měsíců, než mu byla léčba nastavena. 8. Ve správním spisu jsou rovněž obsaženy Informace OAMP, Německo, Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky ze dne 30. 5. 2023, dokument vystavený Bundesamt für Migration und Flüchtlinge ze dne 13. 7. 2023 o akceptaci převzetí žalobce, jakož i doklady k nájemnímu bydlení žalobce. 9. Dne 7. 8. 2023 se žalobce mohl seznámit s podklady rozhodnutí. Nechtěl přitom navrhnout jejich doplnění ani uvést žádné další skutečnosti nebo nové informace. 10. Následně žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí ze dne 4. 9. 2023. V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 11. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 12. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. 13. Podle ust. čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce Dublinského nařízení, pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. 14. Podle ust. čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce Dublinského nařízení, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. 15. Podle ust. čl. 2 písm. k) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přepracované znění), (dále jen „přijímací směrnice“): "žadatelem se zvláštními potřebami při přijetí" je zranitelná osoba podle článku 21, která potřebuje zvláštní záruky, aby mohla požívat práv a plnit povinnosti podle této směrnice. 16. Podle ust. čl. 21 přijímací směrnice členské státy zohlední ve vnitrostátních právn