4 As 10/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Af 16/2016- 258 - text 29 3Af 16/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a. s., IČ 45193665 sídlem 28. října 1235/169, 709 00 Ostrava zastoupený advokátkou Mgr. Evou Lachmannovou, LL.M. sídlem Slavětínská 1146/39, 190 14 Praha - Klánovice proti žalované: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát sídlem Gorazdova 1969/24, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 10. 12. 2015 č. j. 0813029a14/1576/15/90.220/Kr, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti in eventum zrušení rozhodnutí Státní energetické inspekce, Ústředního inspektorátu (dále též „žalovaná“ či „odvolací orgán“), ze dne 10. 12. 2015 č. j. 0813029a14/1576/15/90.220/Kr, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce, Územního inspektorátu pro Moravskoslezský kraj (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 1. 9. 2015 č. j. 0813029a14/3279/15/080.102/Ha (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 8 893 100 Kč za správní delikt podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s věcnými podmínkami stanovenými cenovým orgánem v dikci § 5 odst. 5 zákona o cenách jako výrobce elektřiny spalováním kalového plynu z čistíren odpadních vod (dále též „ČOV“) v provozovnách Frýdek-Místek, Opava, Nový Jičín, Havířov, Karviná, Orlová, Český Těšín a Třinec, nedodržel v kontrolovaném roce 2010 věcnou podmínku bodu 1.6. „Výkupní ceny a zelené bonusy pro spalování bioplynu, skládkového plynu, kalového plynu a důlního plynu z uzavřených dolů“ Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 11. 2009 č. 4 /2009 pro přiznání úředně stanovené ceny (dále jen „CR ERÚ 2010“), když za rok 2010 neoprávněně uplatnil a čerpal vyšší ceny zeleného bonusu než bylo stanoveno v bodě 1.6. tohoto cenového předpisu, pro spalování skládkového plynu a kalového plynu z ČOV po 1. 1. 2006, přičemž přijetím těchto plateb získal nepřiměřený majetkový prospěch, vyčíslený za rok 2010 ve výši 3 660 197,76 Kč bez DPH, tj. 4 392 237,31 Kč včetně DPH; v kontrolovaném roce 2011 rovněž nedodržel tutéž věcnou podmínku stanovenou cenovým orgánem v bodu 1.6. Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 11. 2010 č. 2/2010 (dále jen „CR ERÚ 2011“), pro přiznání úředně stanovené ceny, když za rok 2011 neoprávněně uplatnil a čerpal vyšší ceny zeleného bonusu než bylo stanoveno v bodě 1.6. tohoto cenového předpisu, pro spalování skládkového plynu a kalového plynu z ČOV po 1. 1. 2006, přičemž přijetím těchto plateb získal nepřiměřený majetkový prospěch, vyčíslený za rok 2011 ve výši 3 750 721,31 Kč bez DPH, tj. 4 500 865,57 Kč včetně DPH. 2. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou. 3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ačkoli žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, žalovaná jej přezkoumala a tak zatížila napadené rozhodnutí shodnou vadou. Žalobci tím nepřípustně odňala jednu instanci. 4. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvostupňového orgánu, kterou shledává v nevypořádání nových námitek, které uplatnil ve vyjádření ze dne 17. 7. 2015: (i.) nicotnosti, (ii.) porušení principu nullum crimen sine lege, (iii.) nesprávného skutkového a právního závěru ohledně paliva spalovaného v ČOV, (iv.) posunu v otázce podmínění čerpání zeleného bonusu ve výši spalování bioplynu v bioplynové stanici. Prvostupňový orgán pouze recipoval odůvodnění svého předchozího zrušeného rozhodnutí ze dne 27. 2. 2015 č. j. 081302914/892/15/80.104/Ha (dále jen „původní prvostupňové rozhodnutí“) a omezil se na rekapitulaci podkladů doplněných na základě předchozího rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2015 č. j. 081302914/374/15/90.220/Ve (dále jen „původní rozhodnutí o odvolání“). Obdobně nebylo vypořádáno vyjádření žalobce ze dne 31. 8. 2015. Prvostupňový orgán přitom dovodil, že námitky není třeba vypořádat, protože byly projednány v průběhu dosavadního správního řízení a přezkoumány odvolacím orgánem. Podle žalobce však nelze odkazovat na zrušené původní prvostupňové rozhodnutí, nýbrž je třeba se znovu vypořádat se všemi námitkami. Původní prvostupňové rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalobce dále shledává chybným závěr rozhodnutí prvostupňového orgánu, že všechny námitky byly přezkoumány v původním rozhodnutí o odvolání. V původním rozhodnutí o odvolání je totiž uvedeno, že doplnění odvolání bylo podáno po uplynutí 15ti denní lhůty pro odvolání a žalovaná není povinna jej vypořádat. 5. Podle žalobce porušila žalovaná rovněž § 93 odst. 1 s § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nevyzvala žalobce k doplnění náležitostí odvolání podle § 82 odst. 2 správního řádu, ačkoli na tuto skutečnost upozornil v blanketním odvolání. Podle judikatury žalovaná byla povinna se doplněním odvolání zabývat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že nebyly vypořádány nové námitky ohledně samostatné bioplynové stanice, nicotnosti, porušení principu nullum crimen sine lege a odvolací námitky. 6. Ve druhém žalobním bodu namítá žalobce nicotnost, která nebyla v průběhu celého správního řízení vypořádána, in eventum nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť podle žalobce nebyla žalovaná k rozhodnutí věcně příslušná podle § 77 odst. 1 správního řádu, nebyla dána pravomoc a působnost podle § 93 odst. 2 ve spojení s odst. 1 písm. c) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) (dále též „energetický zákon“), ani podle § 17 odst. 5 zákona o cenách ve spojení s § 3 odst. 4 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o působnosti orgánů ČR v oblasti cen“). Podle žalobce zelený bonus není cenou ve smyslu zákona o cenách, proto nemohl porušit § 5 odst. 5 zákona o cenách a dopustit se správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Poukaz žalované na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010 č. j. 2 Ao 3/2010-55 a ze dne 19. 4. 2014 č. j. 1 Aos 7/2013-41 shledává žalobce nepřiléhavým, jelikož právní povaha zeleného bonusu nebyla v tamních věcech předmětem soudního přezkumu. 7. Energetický regulační úřad (dále též „ERÚ“) byl sice oprávněn stanovit svým rozhodnutím výši zeleného bonusu (§ 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ale nebyl nadán pravomocí jej označit za cenu a podřadit pod režim zákona o cenách. Specifikování výše podpory ve formě zeleného bonusu v cenových rozhodnutích ERÚ podle žalobce neznamená, že jej lze považovat za úředně stanovenou cenu ve smyslu § 1 ve spojení s § 5 zákona o cenách. Žalobce poukazuje na § 1 odst. 1 a 2 zákona o cenách, přičemž § 4 odst. 3 nebo § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“), rozlišují mezi výkupními cenami a podporou ve formě zeleného bonusu. Žalobce cenová rozhodnutí ERÚ v části stanovení výše podpory ve formě zeleného bonusu nepovažuje za cenový předpis. Zelený bonus ani pojmově nenaplňuje znaky ceny podle § 1 odst. 2 zákona o cenách, za cenu lze považovat pouze peněžní protiplnění. Žalobce dovozuje, že zatímco v cenových rozhodnutích pro roky 2010 až 2012 ERÚ označil zelený bonus za „úředně stanovenou cenu“, v cenových rozhodnutích pro roky 2013 až 2015 za účinnosti zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), hovoří o pevné hodnotě, přestože zákonodárce v § 4 odst. 7, resp. § 12 odst. 9 zákona o podporovaných zdrojích energie, aproboval postup podle zákona o cenách. ERÚ z tohoto důvodu nemohl označit zelený bonus za úředně stanovenou cenu v cenových rozhodnutích pro období 2010 až 2012, neboť zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval obdobu § 4 odst. 7 resp. § 12 odst. 9 zákona o podporovaných zdrojích energie. ERÚ mohl zelený bonus označit toliko za pevnou hodnotu. Nadto § 51 zákona o podporovaných zdrojích energie stanovuje jednoznačná pravidla pro případ neoprávněného čerpání zeleného bonusu, což podporuje závěr, že zelený bonus lze považovat za zvláštní pevnou hodnotu, tj. institut sui generis. 8. Žalobce poukazuje na ústavnost cenových rozhodnutí ERÚ. Ús