8 Ads 231/2019 — Nejvyšší správní soud

5 A 109/2020- 32 - text 9 5 A 109/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: Mgr. M. S. bytem X zastoupený JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou, advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1 – Staré Město proti žalovanému: Úřad vlády České republiky se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2020, č. j. 22677/2020-UVCR-7, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2020, č. j. 22677/2020-UVCR-7, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 9 800 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Bc. Marcely Oškrdové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dne 25. 6. 2020 podal k žalovanému žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 7. 2020, ve které požadoval informaci o tom, „zda a komu povinný na základě vlastní iniciativy nebo na základě žádosti poskytl nebo jinak zpřístupnil obsah materiálu č.j. 1324/09, který byl podkladem pro usnesení vlády č. 1205 ze dne 16.09.2009. Žádám o poskytnutí informací o všech subjektech, kterým případně povinný poskytl nebo jinak zpřístupnil obsah uvedeného materiálu, bez ohledu na to, zda se jednalo o soukromé osoby nebo orgány veřejné moci.“ 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2020, č. j. 22677/2020-UVCR-3, podle § 15 odst. 1 a § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím žádost odmítl. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že „žadatel požaduje poskytnutí informace, kterou Úřad vlády nemá k dispozici, jelikož Úřad vlády ČR nevede žádný přehled subjektů, jimž zpřístupnil předmětný obsah materiálu čj. 1324/09. Žadatelem požadovaný přehled subjektů by musel být teprve nově vytvořen a až poté by mohl být žadateli poskytnut. […] V daném případě se tedy nejedná o věc, kterou by bylo možné zodpovědět výtahem či shrnutím z existujících dokumentů, ani se nejedná o informaci, kterou by byl Úřad vlády ze zákona povinen disponovat. […] Proto je tedy nutno tuto otázku subsumovat pod § 2 odst. 4 zákona o informacích, který stanoví, že se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“ 3. O podaném rozkladu rozhodla náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády paní Mgr. Bartha Tünde, pověřená řízením Úřadu vlády České republiky (dále jen „náměstkyně“), a to tak, že jej zamítla. V odůvodnění uvedla, že „předpokladem existence povinnosti poskytnout informaci je, že povinný subjekt požadovanou informací buď disponuje, nebo pro něj z některého právního předpisu plyne povinnost takovou informací disponovat. Správní orgán I. stupně jednoznačně konstatoval, že Úřad vlády žádnou evidenci o tom, komu jsou poskytovány či zpřístupňovány jednotlivé materiály pro schůzi vlády, včetně požadovaného materiálu, nevytváří a nevede a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani přesvědčení žadatele o opaku, bez ohledu na to, o jaké přirovnání toto své přesvědčení opírá. Zbývá proto posoudit, zda pro Úřad vlády z nějakého právního předpisu vyplývá povinnost takovou evidenci vést.“ Náměstkyně dále uvedla, že žádný právní předpis nestanoví povinnost žalovaného mít požadovanou informaci k dispozici. V rozhodnutí je rovněž uvedeno, že „k tomu lze na okraj poznamenat, že již ze skutečnosti, že šlo o materiál předložený k projednání vládě, vyplývá, že seznámit se s ním mohli přinejmenším všichni tehdejší členové vlády a také řada dalších zaměstnanců jimi řízených ministerstev, jejichž pracovní náplň s problematikou obsaženou v tomto materiálu souvisela. Ze samotného usnesení vlády č. 1205 ze dne 16. září 2009, které je veřejně dostupné na internetových stránkách Úřadu vlády (https://apps.odok.cz/djv-agenda?date=2009-09-16), pak vyplývá, že úkoly podle tohoto usnesení vlády, jejichž věcný obsah je podrobně popsán v předmětném nelegislativním materiálu č.j. 1324/09, byly uloženy místopředsedovi vlády a ministru zahraničních věcí a ministru vnitra, přičemž je zřejmé, že k faktickému plnění těchto úkolů se s obsahem předmětného materiálu musel seznámit poměrně široký okruh zaměstnanců těmito ministry řízených úřadů a jim podřízených organizačních složek státu. Neexistoval a neexistuje však žádný zvláštní důvod, proč by o všech těchto osobách měla být vedena evidence, tím méně pak v působnosti Úřadu vlády.“ Proti tomuto rozhodnutí náměstkyně brojí žalobce podanou žalobou. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. V podané žalobě žalobce namítá, že o rozkladu rozhodla náměstkyně pro řízení Sekce kabinetu předsedy vlády, která však nebyla oprávněná rozhodovat o rozkladu, jelikož o rozkladu má dle § 152 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodovat ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního orgánu. 5. Dle žalobce není ve věci podstatné, zda povinný subjekt disponuje již vytvořenou evidencí adresátů, jimž byl materiál poskytnut, nýbrž zda povinný subjekt disponuje zdrojovou informací, tj. zda je schopen dohledat, kterým adresátům byly materiály poskytnuty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS). Vyhledání osob, kterým byl materiál č. j. 1324/09 poskytnut, nemůže být vytvořením nové informace ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, a to ani v případě, že povinný subjekt nedisponuje ucelenou samostatnou evidencí takových subjektů, když se jedná o pouhé mechanické vyhledání adresátů, jimž byl tento materiál postoupen. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 10 A 182/2017-28, ve kterém soud dospěl k závěru, že analýza jednotlivých dílů televizního pořadu za účelem zjištění, zda se daný díl týkal konkrétního tématu, není vytvoření nové informace. Z toho žalobce dovozuje, že není-li analýza pořadu vytvořením nové informace, nemůže tím být ani zpracování informace o totožnosti subjektů, kterým byl předán určitý dokument. Z napadeného rozhodnutí je dle žalobce zřejmé, že žalovaný má alespoň minimální část požadovaných informací. Žalobce rovněž připomenul, že právo na informace je chráněno v ústavním pořádku. 6. Dle žalobce jsou rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná, jelikož v nich není uvedeno, jakým způsobem ke zpřístupnění materiálů dochází. Podle žalobce materiály tohoto typu jsou buď zpřístupňovány elektronicky nebo jsou zasílány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, případně jsou přebírány osobně, kdy je předpokladem, že převzetí je stvrzeno podpisem přebírající osoby. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že náměstkyně byla usnesením vlády ze dne 27. 6. 2018, č. 446, pověřena řízením žalovaného do doby jmenování vedoucího. Žádná jiná osoba nebyla jmenována jako vedoucí žalovaného. Žalovaný je dle § 2 bodu 10 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, jedním z ústředních orgánů státní správy. Podle § 28 odst. 3 zákona o zřízení ministerstev řídí žalovaného vedoucí. Podle § 152 odst. 2 správního řádu rozhoduje o rozkladu proti rozhodnutí ústředního správního úřadu vedoucí tohoto ústředního správního úřadu. 8. Žalovaný dále uvedl, že nedisponuje konkrétním seznamem osob, jež se s materiálem č. j. 1324/09 seznámil a ani není v jeho možnostech z žádných „zdrojových dat mechanickým ani jiným způsobem zjistit či vytvořit“. Materiál byl zveřejněn v elektronické knihovně eKLEP informačního systému ODok, čímž byl zpřístupněn osobám, jež mají do elektronické knihovny zřízen přístup. Tento okruh osob je vymezen okruhem připomínkových míst, jež se podílejí na projednání materiálů následně předkládaných vládě. V rámci připomínkových míst je zřízen přístup oprávněným uživatelům. Dle žalovaného nejde o omezení ústavního práva na informace, jelikož požadované informace vůbec neexistují. 9. Žalovaný rovněž nesouhlasil s námitkou nepřezkoumatelnosti, jelikož nemusel popisovat, jakým způsobem ke zpřístupňování materiálů dochází. Žalobce nic takového nepožadoval. III. Posouzení žaloby 10. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba je důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 11. Městský soud na úvod konstatuje, že při přezkumu správního rozhodnutí může správní soud přezkoumávat pouze ty úvahy, kterými správní orgány své rozhodnutí odůvodnily. Lze připustit, že v ří