10 Afs 37/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Af 15/2019- 91 - text 16 5 Af 15/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně proti žalovanému BigBoard Praha, a.s., IČ: 24226491 se sídlem Na strži 2097/63, Krč, 140 00 Praha 4 zastoupen JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Malátova 633/12, Praha 5 Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. S-MHMP 1797566/2017, č. j. MHMP 62244/2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil platební výměr č. 634 vydaný finančním odborem Úřadu městské části Prahy 7 (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 26. 9. 2016, č. j. MČ P7 054409/2017/OFI 2-D/Na (dále též „platební výměr“ či „prvostupňové správní rozhodnutí“). 2. Platebním výměrem byl žalobkyni podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o místních poplatcích“), ve spojení s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 5/2011 (dále též „vyhláška“) vyměřen místní poplatek za užívání veřejného prostranství v období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 ve výši 491 000 Kč, a to za umístění stavby pro reklamu sestávající ze dvou výlepových ploch, každá o rozměrech 3,6 m x 9,6 m (dále jen „stavba pro reklamu“) nacházejících se na pozemku parc. č. 1850/12, katastrální území Bubeneč, obec Praha v blízkosti komunikace u Výstaviště, Praha 7 (dále též „pozemek“), včetně oplocení. 3. Jelikož žalobkyně s platebním výměrem nesouhlasila, podala proti němu odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím pro nedůvodnost zamítl. 4. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nejprve shrnul předcházející skutkový stav věci s tím, že žalobkyně podala proti platebnímu výměru odvolání pro rozpor s čl. 2 odst. 2,4 Ústavy České republiky; s čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod; s ustanovením § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích; s vyhláškou; a se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Přičemž žalobkyně odvolacími námitkami jednak zpochybňovala naplnění definice pojmu veřejné prostranství v dané věci, a rovněž tak nesouhlasila se způsobem zpoplatnění pozemku, jež užívala. 5. Žalovaný konkrétně k odvolací námitce, že žalobkyně ve zpoplatněném období nevlastnila oplocení daného pozemku, uvedl, že z územního souhlasu Městské části Praha 7 ze dne 4. 7. 2012, č. j. MČ P7 21631/2012/OVT/Lub, vyplývá, že to byla právě žalobkyně, kdo předmětné oplocení na pozemku nechal umístit, neboť účelem oplocení byla ochrana stavby pro reklamu. A žalobkyně současně neprokázala, že by v době rozhodné došlo ke změně osoby poplatníka místního poplatku. Proto žalovaný dospěl k závěru, že prvostupňový správní orgán správně vycházel z podkladů ve spise svědčících o tom, že po celé zpoplatněné období bylo oplocení stavby pro reklamu na pozemku umístěno žalobkyní. K námitce, že žalobkyně nevyužívala veřejné prostranství, odkázal žalovaný na legální definici pojmu „veřejné prostranství“ obsaženou v ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o hl. m. Praze“) s tím, že podmínka přístupnosti posuzovaného prostranství každému bez omezení se v souladu se standardním výkladem pojmu „každý“ vztahuje pouze na každou osobu fyzickou či právnickou. Žalovaný vysvětlil, že ani v případě, kdy je veřejné prostranství užíváno zvláštním způsobem, tj. způsobem, který vylučuje či omezuje jeho užívání pro každého, neztrácí tím bez dalšího prostranství svůj veřejný charakter. Uvedl, že předmětný pozemek je v katastru označen jako „ostatní plocha“ s využitím „ostatní komunikace“, dále vykazuje charakter místní komunikace III. třídy, tudíž je v souladu s ustanovením § 14b zákona o hl. m. Praze veřejným prostranstvím. Zjištěný stav pozemku deklaruje i příloha č. 2 vyhlášky, která stanoví místa podléhající v hlavním městě Praze místnímu poplatku za užívání veřejného prostranství, kde je předmětný pozemek výslovně vypočten. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Afs 86/2008 – 89, žalovaný uvedl, že žalobkyní předložené důkazy neprokazují její tvrzení, že by v době rozhodné byl předmětný pozemek součástí hlídaného parkoviště. Upřesnil, že z předmětného pozemku byla pronajata pouze jeho část za účelem provozování parkoviště; tato pronajatá část však nezahrnovala území, na němž se reklamní zařízení nacházelo. Z provozního a parkovacího řádu hlídaného parkoviště předloženého žalobkyní podle žalovaného totiž nevyplývá, jaké části pozemku se tento řád parkoviště týká. Naopak z přiložené fotodokumentace prvostupňového správního orgánu je zřejmé, že pozemek byl volně přístupnou pozemní komunikací, když podél zábradlí byl navíc postaven chodník, který byl nedílnou součástí pozemku a tento byl zároveň volně přístupný. Z fotodokumentace nelze dovodit ani to, že by reklamní zařízení bylo umístěno na veřejném parkovišti nebo na veřejnosti nepřístupném místě. Taktéž z ní není patrné, že by mezi chodníkem a parkovištěm byla nějaká zábrana, která by bránila ve veřejném užívání prostranství širokou veřejností. Žalovaný odkázal i na nájemní smlouvu č. NAP/58/04/010878/2007 uzavřenou mezi hlavním městem Prahou a žalobkyní ze dne 1. 6. 2007 a uvedl, že z ní vyplývá, že se sporné reklamní zařízení nenachází na části pozemku, která byla pronajata za účelem provozování parkoviště. Dodal, že vlastník pozemku, hlavní město Praha, pozemek neoplotil, ani jinak důsledně neohradil, neboť chodník umožňuje přístup bez omezujících zásahů. Veškeré zásahy na pozemku provedl jeho nájemce. Za podstatnou označil skutečnost, že žalobkyně umístila na pozemek reklamní zařízení, čímž na něj omezila volný přístup, tudíž je ze zákona povinna platit místní poplatek. 6. K další odvolací námitce, že zřízením veřejného hlídaného parkoviště na pozemku zanikla možnost veřejného užívání pozemku k jakémukoli účelu, žalovaný s odkazem na předchozí vypořádání námitky konstatoval, že pozemek veřejně užívat lze. Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že by část pozemku byla před umístěním zařízení pro reklamu veřejným hlídaným parkovištěm, jelikož se historicky jednalo o veřejnou pozemní komunikaci parkoviště sloužící veřejnosti. Žalovaný taktéž odmítl tvrzení žalobkyně, že by zřízením veřejného parkoviště na pozemku parc. č. 1850/12 ztratil tento pozemek možnost být využíván veřejností. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně v dopise z 2. 10. 2015 uvedla, že prostor za oplocením reklamního zařízení je veřejně přístupný, z čehož vyplývá, že si je vědoma toho, že pozemek 1850/12 je veřejným prostranstvím. 7. K námitce žalobkyně, že oplocená stavba pro reklamu nemůže naplňovat definici veřejného prostranství, žalovaný s odkazem na ustanovení § 8 odst. 3 daňového řádu uvedl, že pro posouzení věci je rozhodný skutečný stav věci, a ten je takový, že oplocení bylo umístěno okolo reklamního zařízení z důvodu jeho ochrany, což žalobkyně sama připustila v odvolání. Oplocením reklamního zařízení nepřestala podle žalovaného oplocená část pozemku parc. č. 1850/12 splňovat definici veřejného prostranství uvedenou v § 14b zákona o hl. m. Praze, tj. nepřestala být veřejným prostranstvím. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, č. j. 30 Af 59/2013 – 48, žalovaný zdůraznil, že primární funkcí plotu je ochrana reklamního zařízení, která je považována z hlediska stavebního zákona za stavbu pro reklamu. Žalovaný rozebral pojem reklamního zařízení a konstatoval, že z úředních záznamů z místních šetření na pozemku ze dne 5. 2. 2015, ze dne 2. 2. 2015 a ze dne 24. 3. 2015 vyplynulo, že zařízení plnilo přinejmenším v období od 5. 2. 2015 do 24. 3. 2015 funkci též reklamní, neboť bylo nosičem reklamního banneru. Jako nedůvodnou shledal žalovaný i odvolací námitku, v níž žalobkyně tvrdila, že v případě, že by s umístěním stavby na veřejném prostranství nezanikla poplatková povinnost, stíhala by poplatková povinnost v konečném důsledku i všechny ostatní stavby, např. rodinné bytové domy, antény, stožáry atp. Žalovaný vysvětlil, že obecně umístění stavby nevylučuje zpoplatnění místním poplatkem za užívání veřejného prostranství, pokud představuje užívání veřejného prostranství ve smyslu zákona o místních poplatcích. 8. Žalovaný se pak vyjádřil k odvolací námitce, že prvostupňový správní orgán vyměřil poplatek za oplocení v rozporu s hmotným právem. S odkazem na ustanovení § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen „občanský zákoník“), a na judikaturu Nejvyššího soudu vyložil pojem součást věci a uvedl, že není podstatné, zda oplocení je technicky spojeno s reklamním zařízením, když v tomto případ