1 As 78/2018 — Nejvyšší správní soud

6 A 98/2021- 80 - text 13 6 A 98/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: Labrys, o.p.s., Hloubětínská 16/11, Praha 9, IČ: 275 73 486, zastoupena Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 9. 2021, č.j. MK 59240/2021 OLP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 9. 2021, č.j. MK 59240/2021 OLP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnuto rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 10. 2020, č.j. MK 45173/2020 OPP (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo podle ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 20/1987 Sb.“), žalobkyni odejmuto povolení k provádění archeologických výzkumů č. 7950/2006 ze dne 29. 9. 2006, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Žalobkyně v podané žalobě v prvním žalobním bodu namítala, že rozhodnutí je v rozporu se zásadou přiměřenosti a zásadou legitimního očekávání. Zdůraznila, že odnětí povolení k provádění archeologického výzkumu je zásah ultima racio, když se jedná fakticky o profesní i ekonomickou likvidaci žalobkyně. K takovému prostředku by tak měl správní orgán přistoupit jen v nejzávažnějších případech, kdy je ohrožen zájem sledovaný zákonem č. 20/1987 Sb., a to ochrana archeologického dědictví. [3] V tomto žalobním bodu žalobkyně předně namítala, že zcela zásadní míra tvrzených pochybností, která vedla žalovaného k odnětí povolení, byla způsobena v důsledku nezákonného zásahu ze strany Akademie věd ČR, který trval od roku 2015 do roku 2019, a byl zvrácen až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č.j. 5A 130/2016-96. Takový postup je dle žalobkyně zcela nepřípustný. [4] Dále v tomto bodu namítala, že je zcela nepřiměřené, aby jí bylo odňato povolení za situace, kdy v řízení došlo k zásadním průtahům, došlo ke ztrátě spisu (viz str. 11 prvostupňového rozhodnutí) a ve věci bylo rozhodováno za jiného skutkového a právního stavu, než jaký zde byl v době podání návrhu (dne 11. 4. 2018). Dne 12. 12. 2019 byla totiž uzavřena nová dohoda o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů s Akademií věd ČR, jejíž přílohou je Seznam nevyřešených povinností, ke kterým došlo v rámci předchozího sporného období. V rámci tohoto seznamu byly mimo jiné sjednány nové termíny k odevzdání nálezových zpráv, přičemž ke dni vydání rozhodnutí o odnětí povolení žalobkyně nebyla v prodlení s odevzdáním žádných nálezových zpráv. [5] Rovněž pak namítala, že v daném případě neexistuje žádné ohrožení archeologického dědictví, neboť splňuje veškeré odborné, materiální a jiné předpoklady k provádění archeologického výzkumu, přičemž všechna vytýkaná pochybení představují buď nedostatky formálního charakteru, nebo průtahy s odevzdáním nálezových zpráv. Nejedná se tedy o nic neobvyklého v rámci provádění archeologického výzkumu ze strany ostatních oprávněných organizací. [6] K rozporu se zásadou legitimního očekávání žalobkyně dodala, že splnila veškeré podmínky, došlo k vyřešení sporu mezi Akademií věd ČR a žalobkyní, došlo k uzavření nové dohody, došlo k dohodě o řešení otázky nálezových zpráv a jiných sporných povinností. Uvedla, že odnětí povolení tak představuje zmaření možnosti dokončit probíhající archeologické výzkumy, přičemž žalobkyně v tomto směru již přijala personální a nákladová opatření. [7] Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je diskriminační, tj. v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 4 a § 7 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že v průběhu řízení namítala, že řada jiných oprávněných organizací je v prodlení s podstatně větším počtem neodevzdaných nálezových zpráv, příp. rovněž provádí archeologický výzkum bez uzavřených dohod. Za tímto účelem v řízení navrhovala, aby si žalovaný vyžádal zprávu Archeologického ústavu Akademie věd ČR Praha, v.v.i. – přehled všech nedodaných nálezových zpráv ze strany ostatních oprávněných organizací. Uvedla, že žalovaný tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, žalobkyně proto sama na základě obnoveného přístupu do databáze (Archeologická mapa ČR) provedla analýzu neodevzdaných nálezových zpráv a hlášení za období od 1. 1. 2019 do 15. 12. 2017, tj. za dobu, na kterou se vztahuje Dodatek č. 5 dohody ze dne 12. 12. 2019. Žalobkyně následně v podané žalobě uvedla, kolik má která organizace chybějících nálezových zpráv (např. Městské muzeum v Čelákovicích – 1020; Ústav archeologické památkové péče středních Čech – 497, Archaia, o.s. – 132; pozn. soudu: celkem uvedeno 12 organizací). Žalobkyně doplnila, že s žádnou z uvedených organizací nebylo zahájeno správní řízení a že žádné nebyla upírána možnost uzavření dohody a že ani vůči žádné z nich nebyl podán návrh na odnětí povolení k provádění archeologických výzkumů. [8] Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové. [9] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí, přičemž odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového. Uvedl, že se jedná teprve o třetí případ odejmutí povolení k provádění archeologických výzkumů dle ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 20/1987 Sb., avšak o první typický případ, kdy oprávněná organizace opakovaně a dlouhodobě porušuje podmínky, za kterých jí bylo povolení uděleno, a současně porušuje podmínky dohod o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů. Žalovaný následně odcitoval podmínky uvedené v povolení k provádění archeologických výzkumů ze dne 29. 9. 2016, č.j. 7950/2006. [10] Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č.j. 1 As 78/2018-47, dle kterého důvodem pro odejmutí povolení k provádění archeologických výzkumů může být i situace, kdy oprávněná organizace porušuje své závazky z dohody o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů podle ustanovení § 21 odst. 2 zákona č.j. 20/1987 Sb. Nejvyšší správní soud tak připustil možno odejmutí povolení i z jiného důvodu, než je porušení podmínek uvedených ve výroku rozhodnutí o povolení k provádění archeologických výzkumů, nebo podmínek, za nichž bylo toto uděleno. [11] K námitce žalobkyně, že zcela zásadní míra tvrzených pochybení byla důsledkem nezákonného zásahu ze strany Akademie věd ČR, uvedl, že žalobkyně zaměňuje příčinu a následek. Důvodem postupu Akademie věd ČR vedoucímu až k odmítnutí uzavřít se žalobkyní dohodu v roce 2015 bylo nesplnění povinností žalobkyně vyplývajících z předchozích uzavřených dohod. Uvedl, že první dohoda byla uzavřena dne 20. 10. 2006 v návaznosti na povolení k provádění archeologických výzkumů ze dne 29. 9. 2016. Druhá dohoda byla uzavřena dne 23. 2. 2009 s dobou trvání 5 let. Třetí dohoda byla uzavřena dne 28. 5. 2014 s dobou trvání na 1 rok, neboť žalobkyně byla v prodlení se splněním některých svých povinností z druhé dohody – tato třetí dohoda obsahovala v příloze č. 5 seznam nesplněných závazků – povinnost dodání 32 nálezových zpráv z výzkumů, jejichž terénní část byla ukončena před více než 3 lety. Tyto chybějící zprávy měly být dodány ve lhůtě do 31. 12. 2014. Následná žádost žalobkyně ze dne 27. 4. 2015 o uzavření další dohody pak byla Akademií věd ČR odmítnuta, neboť nebyly dodány všechny nálezové zprávy. Dále žalovaný uvedl, že v rámci jednání Akademie věd ČR se žalobkyní vyšlo najevo, že vedle neodevzdaných zpráv dle třetí dohody je žalobkyně v prodlení s odevzdáním dalších 72 nálezových zpráv. Nadto Akademie věd ČR zjistila, že od června 2015, tj. v době, kdy neměla žalobkyně uzavřenou platnou dohodu, zahájila nejméně ve 23 případech nové záchranné archeologické průzkumy. Z toho dle žalovaného vyplývá, že příčinou podnětu Akademie věd ČR k odejmutí povolení nebyl protiprávní stav, který by byl vyvolán Akademií věd ČR, ale porušování povinností žalobkyní z uzavřených dohod a nerespektování ustanovení § 21 odst. 2 a 4 zákona č. 20/1987 Sb., což bylo následně ve správních rozhodnutích prokázáno a odůvodněno. [12] Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně na místo úsilí o nápravu od roku 2015 zcela rezignovala na splnění zákonných předpokladů pro provádění archeologických výzkumů a svévolně prováděla výzkumy bez uzavřené dohody v rozporu se zákonem č. 20/1987 Sb., aniž by vyčkala soudního rozhodnutí. Žalobkyně tak nejméně po dobu 4 let zcela vědomě a opakovaně porušovala ustanovení § 21 odst. 2 a 4 předmětného zákona. Dále uved