1 As 350/2021 — Nejvyšší správní soud

8 A 38/2021- 61 - text 11 8A 38/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému J. V., nar. X, IČ Y, se sídlem X zastoupený Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2021, č.j. 222/2020-190-TAXI/3 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 22. 2. 2021, č. j. 212/2020-190-TAXI/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 19.456,- Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravních agend ze dne 28. 2. 2018, č.j. MHMP 335769/2018 (dále také jako „rozhodnutí MHMP“), výrokem I. změnil [ve výroku B) rozhodnutí MHMP byla změněna výše pokuty z 150.000 Kč na 75.000 Kč a dále byla změněna doba splatnosti pokuty], a výrokem II. ve zbytku rozhodnutí žalovaného potvrdil. Rozhodnutím MHMP byl žalobce uznán vinným přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále také jako „zákon o silniční dopravě“ nebo „ZSD“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě dne 13. 2. 2017 od 18:46 hod. do 19:04 hod. na trase ul. Jaselská 20-24, Praha 6 – ul. Pomořanská 482/14 Praha 8, provozoval taxislužbu vozidlem tovární značky F. M., státní poznávací značky X, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a byla mu uložena pokuta a povinnost nahradit náklady řízení. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V prvním žalobním bodě žalobce označil za nezákonný postup správního orgánu, který využil jako jediný důkaz exekutorský zápis č. 091 EZ 06/17 ze dne 15. 2. 2017 pořízený exekutorským koncipientem Mgr. R. L. Žalobce již ve správním řízení zpochybňoval provedení přepravy způsobem uvedeným v exekutorském zápisu a současně rozporoval i jeho objektivnost, přičemž navrhoval provedení výslechu řidiče vozidla. Jestliže bylo napadené rozhodnutí vydáno výlučně na základě nezákonného důkazu, pak nemůže obstát, neboť správní orgány porušily povinnost dostatečně zjistit skutečný stav věci ve smyslu § 3 správního řádu. 3. Exekutorský zápis byl totiž pořízen v rozporu s pravomocí exekutora, neboť jeho předmětem bylo osvědčení skutečností, které byly vyvolány samotným exekutorským koncipientem, který v aplikaci Uber vytvořil poptávku přepravy pod smyšleným jménem „M. V.“. Takové jednání je v rozporu s ust. § 77 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, podle kterého není exekutorský koncipient oprávněn k osvědčení skutečností, které sám zastřeným jednáním vyvolá. Takový exekutorský zápis nemůže být považován za objektivní. Exekutorský koncipient při osvědčování skutkového děje podle § 77 exekučního řádu není nadán pravomocí činit jakékoliv úkony v postavení agenta provokatéra nebo agenta kontrolora vystupujícího pod smyšlenou identitou. 4. Vadu exekutorského zápisu žalobce spatřoval dále ve skutečnosti, že nedošlo ke ztotožnění řidiče, který přepravu provedl, a není uvedena identifikace dalšího cestujícího. Na základě toho vyjádřil žalobce pochybnosti o tom, zda byla přeprava poskytnuta exekutorskému kandidátovi, nebo M. V. 5. Dále žalobce namítal, že exekutorský zápis účelově obchází institut svědecké výpovědi a podstatu provádění veřejné kontroly. Žalobce se rovněž domnívá, že exekutorským zápisem došlo k narušení soukromí a odkázal na rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2009, č.j. 1 Afs 60/2009-119, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, jejichž závěry lze aplikovat i na nynější situaci. 6. Exekutorský zápis tak v tomto případě nemůže být veřejnou listinou nadanou presumpcí správnosti podle § 53 odst. 3 správního řádu a § 567 občanského zákoníku, jak tvrdí žalovaný, že nebyly dány důvody pro zpochybnění popisu skutkového děje. Exekutorský zápis dále neosvědčoval skutečnosti, kterými mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem. V přestupkovém řízení nebyly prokazovány žádné nároky, neboť otázka spáchání přestupku nezávisí na uplatnění nároku státu vůči pachateli. 7. Ve druhém žalobním bodě žalobce brojil proti výši uložené sankci, kterou považoval za nezákonnou, neboť žalovaný nepřihlédl k majetkovým a osobním poměrům podnikající fyzické osoby žalobce, viz závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, podle kterých v případě neposkytnutí součinnosti účastníka ohledně informací o jeho osobních poměrech je nezbytné postupovat do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle § 68 odst. 4 trestního zákoníku. Pokud dále žalovaný dospěl k závěru, že pro zmírnění negativních dopadů výše uložené pokuty je případné rozložit ji na splátky, měl tak učinit rovnou v napadeném rozhodnutí a měl také stanovit výši splátky pokuty s přihlédnutím k majetkovým a osobním poměrům žalobce. Tím, že žalovaný takto neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 8. Žalobce dále namítl, že délka správního řízení měla být rovněž zohledněna při stanovení výše uložené pokuty, viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2743/2009. Přestupkové řízení je pokládáno za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což vyplývá například z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (věc Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 26138/95, a věc Kadubec proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 27061/95) i z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07. Žalobce dále upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, dle kterého je správní orgán povinen výslovně posoudit vliv překročení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí a délky takového překročení. 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a ve vyjádření k podané žalobě setrval na stanovisku uvedeném v napadeném rozhodnutí. 10. K první námitce žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se totožnou námitkou zabýval. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009-119, dle kterého je zásahem do práva na respektování soukromého života taxikáře pořízení audiovizuálního záznamu uvnitř vozidla, v nynějším případě však k pořízení audiovizuálního záznamu nedošlo, a proto není možné závěry uvedeného rozsudku aplikovat na nynější případ. Naopak Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 A 121/2017-39, a ze dne 24. 7. 2020, č. j. 5 A 84/2017-62, připustil možnost pořízení exekutorského zápisu o skutečnosti, ve které je spatřováno porušení zákona. Žalovaný nadto nevycházel pouze z textu exekutorského zápisu, ale taktéž z přiložené fotodokumentace a zjištění z vlastní činnosti. Na základě těchto podkladů prvostupňový správní orgán i žalovaný dovodili, že vozidlem byla provedena přeprava formou taxislužby. 11. Žalovaný nespatřoval vadu exekutorského zápisu spočívající v tom, že si exekutorský koncipient objednal přepravu prostřednictvím fiktivního jména. Pro posouzení věci byl podstatný následek objednání přepravy, její provedení a plnění povinností řidiče a dopravce. Doprava byla poskytnuta prostřednictvím dopravce – žalobce, což vyplynulo z faktury /i když zde bylo uvedené zkomolené jméno žalobce a jeho předchozí sídlo/. O průběhu byl sepsán exekutorský zápis a byla pořízena fotodokumentace. Podle žalovaného nelze z § 77 exekučního řádu dovodit, že by soudní exekutor nemohl sepsat exekutorský zápis o skutečnosti, které se sám účastnil. Žalovaný je proto přesvědčen, že exekutorský zápis je veřejnou listinou a jeho použití neobchází institut svědecké výpovědi. Současně podnět k zahájení řízení může podat kdokoli, proto i na exekutorský zápis bylo pohlíženo jako na podnět ve smyslu správního řádu. 12. Žalovaný dále uvedl, že v exekutorském zápisu byla uvedena státní poznávací značka vozidla, která byla dále doložena fotodokumentací. Žalovaný poté ověřil, že vozidlo nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě. Dokazování spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silničním provozu je specifické, neboť není potřebné dokazovat skutečnosti, které mohly nastat v průběhu přepravy, ale postačí právě zjištění, že vozidlo nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby. Prostřednictvím předloženého exekutorského zápisu bylo prokázáno, že se přeprava uskutečnila, a další dokazování měl žalovaný za nadbytečné. Zjištění identity řidiče nebylo s ohledem na povahu spáchaného přestupku rovněž bezp