10 Ads 38/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 4/2022- 66 - text 10 8 Ad 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému KONŠTRUKTER, s.r.o., reg. č. 36514047, se sídlem Bardejovské Kúpele 2037, 085 01 Bardejov, Slovenská republika, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu CZECHKONŠTRUKTER, s.r.o. – organizační složka, IČ: 27770966, zastoupena advokátem doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D. se sídlem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha 1 Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Nové Město, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. 1. 2022, č. j. MPSV-2021/104712-422/1 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobci bylo uděleno povolení ke zprostředkování zaměstnání rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 23. 10. 2018, č. j. UPCR-2018/73345/5 (dále jen „povolení“), které nabylo právní moci dne 24. 10. 2018, ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) a § 58 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). 2. Příkazem ze dne 1. 10. 2020 vydaným Oblastním inspektorátem práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, č. j. 22589/10.30/20-3, sp. zn. S10-2020-471 (dále jen „příkaz“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků na úseku agenturního zaměstnávání podle § 33a odst. 1 písm. b) bod 2. a dle ustanovení § 33a odst. 1 písm. c), zákona č. 251/2005 Sb., zákon o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce). Skutkové podstaty předmětných přestupků žalobce naplnil, když porušil své povinnosti podle § 308 odst. 2, § 309 odst. 2 písm. f) a § 309 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Žalobci byla za spáchání přestupků uložena pokuta ve výši 520 000 Kč. 3. O tomto deliktním jednání žalobce byl informován Úřad práce České republiky, generální ředitelství (dále jen „Úřad práce“ nebo „prvostupňový orgán“), který následně rozhodnutím ze dne 3. 5. 2021, č. j. UPCR-2020/113914/6 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobci odňal povolení z důvodu porušení výše uvedených ustanovení zákoníku práce. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal odvolání. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2022, č. j. MPSV-2021/104712-422/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 4. Žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí, jakožto i prvostupňového rozhodnutí. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce nejprve uvádí předpoklady pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání a brojí proti skutečnosti, že správní orgány automaticky vždy přistupují k odnětí tohoto povolení. Žalobce poukazuje na právní úpravu odnětí oprávnění dle ustanovení § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a akcentuje skutečnost, že ačkoliv zákon původně Úřadu práce neponechával možnost diskrece, zda oprávnění odebere, novelou č. 206/2017 Sb. bylo předmětné ustanovení změněno tak, že odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání je již toliko fakultativní. 6. V této souvislosti žalobce odkazuje na důvodovou zprávu k novelizačnímu zákonu a úmysl zákonodárce, ze kterých je dle něj zřejmé, že odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání již nemá být automatické a Úřad práce má v rámci správního uvážení zohlednit, zda je skutečně nezbytné k odnětí přistoupit. Žalobce dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které má správní orgán v případě svého diskrečního oprávnění povinnost zohlednit všechna hlediska a volně uvážit. Podle žalobce přitom takové správní uvážení v daném případě absentuje, když žalovaný přistoupil k odnětí povolení a nezabýval se okolnostmi dané věci. 7. V dalším žalobním bodě poukazuje žalobce na ojedinělost a jednorázovost pochybení, v důsledku kterého byl shledán vinným ze spáchání přestupků. Pochybení bylo způsobeno v důsledku činnosti jediné kontaktní osoby žalobce. Zmiňuje, že pokutu přijal a zajistil nápravu, přičemž v současnosti všechny své povinnosti plní a neexistuje riziko, že by tomu do budoucna bylo jinak. 8. Mírnějšími prostředky správního dohledu se napadené rozhodnutí dle žalobce vůbec nezabývalo, ačkoliv k jejich zvážení, například v podobě následných kontrol, žalobce výslovně a opakovaně ve správním řízení vyzýval. Hrozba budoucího opakování závadného jednání či jakékoliv trvající škodlivé následky potom také nebyly v napadeném rozhodnutí nikterak zvažovány. 9. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018-71, ve věci odnětí bankovní licence Českou národní bankou, kde správní soudy konstatovaly, že je nezbytné vzít v potaz případná zlepšení, k nimž došlo, a zda případné přijetí rozhodnutí o odnětí licence není ve světle těchto změn opatřením zjevně nepřiměřeným. Zmiňuje rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018-411, ve věci odnětí povolení spořitelnímu družstvu Českou národní bankou, kde bylo rozhodné, zda mohla naplnit účel i mírnější forma opatření, jaká je pravděpodobnost budoucího opakování podobného jednání a zda byl zjištěný nedostatek konaný s rozmyslem a systematicky či naopak ojediněle a izolovaně. 10. Žalobce poukazuje, že se správní orgány vůbec nezabývaly tím, jaká je pravděpodobnost pochybení do budoucna, jaká náprava byla učiněna, odůvodněním intenzity správního zásahu ani ojedinělostí pochybení, a že v důsledku toho nedošlo k odebrání povolení žalobce v souladu s právem a úřední pravomocí. 11. Kritice pak podrobuje žalobce obecnou praxi správních orgánů v obdobných věcech s tím, že i po výše zmiňované novele zákona o zaměstnanosti nadále přistupují k odnětí povolení ve všech případech a fakticky tak absentuje užití správního uvážení. Tuto praxi dokládá na základě informací, které získal od Úřadu práce na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Z těchto informací, které žalobce zaslal soudu dne 21. 3. 2022, vyplývá, že od účinnosti zmiňované novelizace ustanovení § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti (tj. od doby, kdy je odnětí povolení agentuře práce toliko fakultativní volbou Úřadu práce), bylo pravomocně ukončeno 27 takových řízení. Všechna přitom skončila odnětím povolení agentury práce. 12. Konečně v posledním žalobním bodě namítá žalobce nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, když se žalovaný dostatečně a vhodně nezabýval intenzitou a především povahou porušení zákoníku práce, jakož i přiměřeností (a vhodností a účelností) zásahu v podobě odebrání povolení. 13. Pro výše uvedené důvody žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí a také prvostupňové rozhodnutí. 14. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2022 úvodem zmiňuje, že je ve veřejném zájmu, aby zprostředkovatelskou činnost vykonávaly subjekty, které dodržují právní předpisy, což není případ žalobce, neboť tento se dopustil závažných přestupků. Dané subjekty se pak pohybují na trhu se zvýšenou potřebou dohledu nad dodržováním právních předpisů, a tedy i zvýšenými nároky na své jednání, neboť stát je garantem ochrany zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, vzniklých z činnosti agentur práce. Možnost zprostředkovávat zaměstnání vyžaduje vyšší míru spolehlivosti a klade zvýšené nároky na poskytnutí záruk tak, aby nebyla ohrožena práva potenciálních klientů agentury práce. Pokud subjekty nedodržují zásadním způsobem právní předpisy z oblasti zaměstnanosti, nelze dle názoru žalovaného tolerovat jejich další působení na trhu zprostředkování zaměstnání. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce výše uvedené požadavky nesplňuje. Žalovaný také poukázal na význam ústavně zakotveného práva na spravedlivou odměnu. 15. Následně se žalovaný zabýval odebráním povolení, kdy nejprve uvedl, že v případě odejmutí povolení dle § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti se nejedná o sankci, nýbrž o dohledové opatření preventivní povahy. V řízení o odnětí povolení tak nelze aplikovat pravidla správního trestání. Rozhodnutí o odejmutí povolení je dle žalovaného slučitelné s uložením správního trestu, neboť jde o odlišné instituty. Argumentace žalobce o tom, že uložení pokuty je „dostatečným trestem“, tedy není dle žalovaného namístě. 16. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že by neprovedl správní uvážení ve vztahu k odnětí povolení, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí jakožto i prvostupňové rozhodnutí, ve kterých byla dle jeho názoru tato otázka dostatečně vypořádána. Dodává, že námitky žalobce o ojedinělosti jeho pochybení nemohly být pro vysokou závažnost daného jednání zohledněny v jeho prospěch. 17. Žalovaný upozorňuje na vysokou společenskou nebezpečnost daného jednání a také fakt, že rozdíl mezi vyplacenou výší mezd a příplatků a výší, která zaměstnancům žalobce skutečně náležela, byl v řádech desítek procent. Jednalo se přitom o více osob, přičemž navíc šlo