9 A 20/2023

Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí úřadu Městské části Praha 21, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne XXX, č. j. XXX, sp. zn. XXX, kterým stavební úřad podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) na základě žádosti společnosti Ekospol, a. s. (dále jen „stavebník“) schválil stavební záměr pro stavbu „XXX“, XXX, XXX, na zde uvedených pozemcích v katastrálním území XXX (dále jen „stavba“), a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobců, kteří obdobně jako v podané žalobě nesouhlasili s posouzením stavebního úřadu (str. 4 až 41 žalobou napadeného rozhodnutí). Soud pro jejich rozsah a obsáhlé vypořádání žalovaným, na důvody, pro které je neshledal opodstatněnými, pro stručnost odkazuje.

Při ústním jednání dne 13. 12. 2023 soud postupem podle § 39 odst. 1 s. ř. s. spojil žaloby ve věci sp. zn. 9 A 20/2023, sp, zn. 9 A 76/2023 a sp. zn. 9 A 78/2023 ke společnému řízení, a nadále věc vedl pod sp, zn. 9 A 20/2023, neboť žaloby směřovaly proti témuž žalobou napadenému rozhodnutí a skutkově spolu souvisí.

Žalobci a) XXX a b) XXX v prvním žalobním bodu tvrdili, že jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu výslovně směřovala proti konkrétně specifikovaným závazným stanoviskům dotčených správních orgánů (dále též „DOS“), přičemž žalovaný nechal přezkoumat jen některá. Odvolací řízení bylo doplněno o řadu nových podkladů, přinejmenším se jednalo o opakovanou změnu a doplnění dokumentace stavby, případně další podklady od stavebníka, za účelem dosažení kladného výsledku přezkumu závazného stanoviska Odboru územního rozvoje žalovaného ze dne XXX a dalšího, žalobcům neznámého závazného stanoviska tohoto orgánu ze dne XXX, rozhodnutí ÚMČ Praha 21 ze dne XXX o povolení výjimky z požadavků Pražských stavebních předpisů (dále též „PSP“), závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) ze dne XXX, závazné stanovisko Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) ze dne XXX a závazné stanovisko Odboru pozemních komunikací a drah žalovaného ze dne XXX.

Jedinou písemností, doručenou žalobcům po předložení spisu žalovanému, však bylo jeho žalobou napadené rozhodnutí. Žalobcům zejména nebyla doručena žádná písemnost, kterou by je žalovaný informoval o opatření nových podkladů rozhodnutí a možnost vyjádřit se k nim.

Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali nedostatečné vypořádání jejich konkrétně specifikovaných odvolacích námitek, neboť tak žalovaný učinil jen povrchně pod záminkou, že přesahují rozsah námitek, které smí účastník podle § 94k písm. e) stavebního zákona v řízení uplatnit. Žalovaný tak záměrně zaměňoval odvolací důvody a námitky podle § 94n odst. 3 stavebního zákona, aby se s nimi nemusel řádně vypořádat. S odvolacími důvody týkajícími se porušení obecných požadavků na umisťování staveb, se žalovaný „vypořádal“ opsáním pasáží ze závazného stanoviska MMR týkajícího se souladu s územně plánovací dokumentací (dále též „ÚPD“), ačkoli jde o jiná hlediska posuzování stavebního záměru. S řadou dalších konkrétně označených odvolacích námitek se žalovaný nevypořádal vůbec.

K tomu žalobci poukázali na § 94n odst. 3 stavebního zákona a tvrdili, že z něj nelze dovozovat nemožnost uplatnit jiné námitky po koncentraci řízení, natož vůbec. Kdykoli za řízení mohou účastníci namítat rozpor stavebního záměru, dokumentace, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavků DOS s právními předpisy. Naproti tomu rozsah odvolacích důvodů vyplývá z § 82 odst. 2 a § 89 odst. 2 správního řádu. Odvolací důvody tak nejsou nijak omezeny na skutečnosti uplatněné v námitkách dle § 94n odst. 3 stavebního řádu, pouze nemohou být uplatněny nové ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu. Odvolací důvody nejsou nejen omezené, ale žalovaný byl povinen prvostupňové rozhodnutí přezkoumat v celém rozsahu, tedy i zda netrpí vadami, které žalobce a další odvolatelé nevytkli.

Odvolací důvody nemusí být nijak spojeny s dotčením práv odvolatele. Požadavek, aby ke krácení jejich práv došlo, se vztahuje k napadenému rozhodnutí jako celku, nikoli k jeho jednotlivým vadám. Nesouhlasili s vypořádání námitky, že stavba v nepřiměřeném rozsahu zastíní jejich pozemek argumentem, že své tvrzení ničím nepodložili. K tomu poukázali na datum, kdy se dověděli o zahájení řízení (oznámení z 18. 2. 2021, tedy rok po jeho zahájení), lhůtu 15 dnů na uplatnění námitek, která běžela v době šíření SARS COVID-19 a potřebu seznámit se s rozsáhlými podklady rozhodnutí, posoudit je a připravit námitky, kdy během této lhůty nemohli stihnout opatřit studie zastínění nebo jiný odborný podklad. Stavebník přitom svou žádost připravoval přinejmenším od roku 2016.

Odkázali na § 4 odst. 2, 4 správního řádu, § 7 odst. 1, 2 téhož zákona a potřebu přiměřeného poučení, rovného postavení a nestranného postupu správního orgánu vůči dotčeným osobám. Měli za to, že je žalovaný měl o nedostatečném podložení jejich námitky poučit a dát jim dostatečnou lhůtu k odstranění, stejně jako tomu bylo u stavebníka. Současně je měl poučit, že jinak se k námitce nebude přihlížet. Opačným postupem jim uplatnění práva podat námitky fakticky znemožnil, neboť nemohli vědět, že stavební úřad a žalovaný nebudou v rozporu s § 3 správního řádu zastínění jejich pozemku zjišťovat a že si k tomu v rozporu s § 50 odst. 2 téhož zákona neopatří vlastní podklady. Žalovaný na jím shledané nedostatky neupozornil ani další odvolatele, zjevně tedy námitky doplnit nechtěl, aby se jimi nemusel řádně zabývat.

Ve třetím žalobním bodu uváděli obdobně jako v první žalobní námitce a tvrdili porušení práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, přitom se jednalo o neobvyklý rozsah doplnění podkladů v odvolacím řízení, zřejmě za již pomyslnou hranicí, při jejímž překročení dochází k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. V jiných případech, kdy žalovaný nechce stavbu za každou cenu prosadit, taková rozhodnutí prvostupňového orgánu ruší. Poukázali na § 36 odst. 3 správního řádu, § 90 odst. 1 písm. c) téhož zákona a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dle kterých je porušení tohoto práva jednou z nejzávažnějších vad řízení.

Žalovaný navzdory opatření řady nových podkladů ze strany stavebníka i jiných správních orgánů tuto skutečnost žalobcům nesdělil, nedoručil příslušné sdělení jejich právnímu zástupci do jeho datové schránky a tím jim seznámení s těmito podklady a vyjádření k nim znemožnil. Žalobou napadené rozhodnutí je tak pro žalobce zcela překvapivé, z opatrnosti dodali, že případným doručením sdělení veřejnou vyhláškou by žalovaný svou povinnost nesplnil. Poukázali na § 94m odst. 2 stavebního zákona a § 144 správního řádu, stranu 42 žalovaného rozhodnutí, dle které mělo odvolací řízení pouze 11 účastníků, další nebyli v rozhodnutí identifikováni ve smyslu § 94m odst. 2 stavebního zákona. Měli za to, že i řízení s velkým počtem účastníků je stále správním řízení s konkrétními účastníky, které musí být žalovaný schopen identifikovat a v rozhodnutí uvést. Nelze připustit, aby z rozhodnutí nebylo zřejmé, kdo je jeho účastníkem a komu se doručuje, tedy pro koho je po právní moci ve smyslu § 73 odst. 1 správního řádu závazné. Nikomu, kdo v něm uveden není, nemůže být rozhodnutí doručeno ani veřejnou vyhláškou.

Pro posouzení, zda má řízení dle § 144 správního řádu velký počet účastníků, jsou rozhodující účastníci, s nimiž správní orgán jako s účastníky řízení jedná. Do počtu účastníků nelze pro účely aplikace tohoto ustanovení započítávat jakési hypotetické v doručované písemnosti neidentifikované osoby jenom proto, aby správní orgán mohl doručovat veřejnou vyhláškou a tím zvyšovat pravděpodobnost, že se ani skuteční účastníci řízení s písemností neseznámí a nebudou správní orgán obtěžovat reakcí na ně.

Uzavřeli, že odvolací řízení nebylo řízení s velkým počtem účastníků a žalovaný byl povinen veškeré písemnosti doručovat jednotlivě. Této skutečnosti si byl vědom, neboť žalobou napadené rozhodnutí takto doručoval. Kdyby sdělení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí vydal a toliko je vyvěsil na svoji úřední desku, postupoval by nezákonně a na sdělení by nebylo možné pohlížet jako doručené. Žalovaný by nebyl oprávněn dané sdělení žalobcům doručit veřejnou vyhláškou ani, kdyby se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků. Ustanovení § 144 odst. 6 správního řádu, § 27 odst. 1 písm. a) téhož zákona, § 94m odst. 2 a § 94k stavebního zákona, až na jedinou výjimku, nepřikazuje doručování veřejnou vyhláškou, a to ani v řízení s velkým počtem účastníků, zákon to nabízí jen jako možnost. Při využít této možnosti má stavební úřad a žalovaný zvažovat, že se jedná výjimečný institut.

Ustanovení § 94m stavebního zákona výslovně upravuje doručování písemností v prvním stupni, výslovně zmiňuje oznámení o zahájení řízení. Dle § 91 odst. 1 správního řádu nabývá rozhodnutí odvolacího správního orgánu právní moci, jestliže bylo oznámeno všem odvolatelům a účastníkům dle § 27 odst. 1 téhož zákona. Toto ustanovení tak v zásadním ohledu následků doručení staví odvolatele na roveň účastníkům řízení, jimiž se vždy i ve společném územním a stavebním řízení s velkým počtem účastníků doručuje jednotlivě.

Odlišné doručování písemností odvolateli podle § 94k písm. e) stavebního zákona (jednotlivě), oproti ostatním účastníkům řízení podle tohoto ustavení je ospravedlněno jeho zvýšenou procesní aktivitou. Projevil totiž zvýšený zájem na výsledku řízení, včetně např. zájmu a seznámení se s podklady rozhodnutí. Další účastníci řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona, kteří odvolání nepodali, se pravděpodobně nebudou chtít vyjádřit k podkladům rozhodnutí odvolacího orgánu ani se s nimi nebudou chtít seznámit.

K tomu žalobci odkázali na judikaturu k § 42 odst. 4 s. ř. s. a tvrdili, že se v jejich věci jedná o procesní nerovnost absurdních rozměrů, kdy žalovaný nerozhodl ve lhůtě podle správního řádu, ani podle stavebního zákona a z jeho rozhodnutí není nadto zřejmé, kdy mu přesně spis předán. Ačkoli lze očekávat, že se tak stalo do poloviny prosince 2021, žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 2. 2023. Žalovaný tedy lhůtu pro rozhodnutí výrazně násobně přesáhl, tím postupoval nezákonně. V důsledku tohoto nezákonného postupu by žalobci a další odvolatelé, kdyby jim bylo doručováno veřejnou vyhláškou, museli soustavně kontrolovat úřední desku žalovaného déle než jeden rok. A to i v době, kdy žalovanému lhůta neběžela, jelikož by o tom nevěděli. A i během této doby by mohl žalovaný nějakou písemnost, týkající se projednávané věci, na svou úřední desku vyvěsit.

Opětovně poukázali na § 4 odst. 2, § 36 odst. 3, § 4 odst. 4 a § 6 odst. 2 správního řádu. Tvrdili, že pokud správní orgán porušil svým postupem zákon, sám se výhody spočívající v možnosti doručovat pro něj komfortněji veřejnou vyhláškou zbavuje.

Žalovaný byl povinen žalobcům a dalším odvolatelům doručit sdělení o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim jednotlivě, neboť takovému výkladu nic nebrání. Ve společném územním a stavebním řízení s velkým počtem účastníků není doručování veřejnou vyhláškou ani účastníkům řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona obligatorní. Žalovaný tak však nepostupoval, čímž žalobcům znemožnil uplatnění jednoho z jejich nejvýznamnějších práv účastníků v řízení. Podklady rozhodnutí přitom byly v odvolacím řízení doplněny ve značném rozsahu.

Zdůraznili, že si byl žalovaný povinnosti doručit žalobcům předmětné sdělení jednotlivě dobře vědom, neboť žalobou napadené rozhodnutí jim takto doručil. Poukázali na to, že žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje vypořádání se s žádným vyjádřením k podkladům rozhodnutí opatření v průběhu odvolacího řízení. Toto vyjádření tak buď nabylo v důsledku nezákonného postupu žalovaného podáno ani dalšími účastníky řízení, nebo žalovaný flagrantně porušil § 68 odst. 3 správního řádu vyžadující, aby odůvodnění obsahovalo informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s vyjádřením účastníků řízení k podkladům rozhodnutí.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci poukázali na § 149 odst. 7 správního řádu s tím, že odvolací orgán nemá žádný prostor k úvahám, zda si potvrzení či změnu stanoviska vyžádá, či nikoliv. Odvolatel nemusí výslovně uvést, proti kterým závazným stanoviskům svým odvolání míří, postačí, že je to zřejmé z jeho obsahu. Obdobně jako v úvodu prvního žalobního bodu tvrdili, že jejich odvolání směřovala proti konkrétně vymezeným závazným stanoviskům, žalovaný však nechal přezkoumat jen některá, ignoroval jak odvolací důvody směřující proti obsahu závazných stanovisek s přímým odkazem na § 149 odst. 7 správního řádu, tak bez něj. Například tomu bylo v odvolacím bodu, směřujícím proti obsahu závazného stanoviska ohledně nezákonné likvidace srážkových vod, kdy žalovaný namísto zajištění přezkumu tohoto závazného stanoviska, na něj pouze odkázal. Žalobci při tom dané závazné stanovisko přímo zmínit nemohli, neboť nebylo obsaženo ve spisovém materiálu, který stavební úřad umožnil žalobcům prostudovat.

Dále tvrdili, že v některých případech byl postup žalovaného až absurdní, když například výtky směřující proti obsahu závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 21 Odboru životního prostředí a dopravy ze dne 18. 2. 2019, bez zajištění jeho přezkumu vypořádal parafrázováním tohoto obsahu.

V této souvislosti namítali nezákonný postup při přezkumu závazného stanoviska orgánu územního plánování žalovaného ze dne 18. 11. 2019, které bylo stěžejním podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, a namítali, že neměli možnost seznámit se se závazným stanoviskem MMR ze dne 2. 8. 2022, vydaným v průběhu odvolacího řízení, z jehož textu opsané pasáže tvoří podstatnou část odůvodnění rozhodnutí žalovaného. I přesto je z odůvodnění zřejmé opakované porušení zákona při vydání tohoto závazného stanoviska MMR, neboť nepřezkoumávalo jen závazné stanovisko odboru územního rozvoje žalovaného ze dne 18. 11. 2019, ale též závazné stanovisko téhož orgánu ze dne 16. prosince 2021, které se mělo vyjadřovat k souladu s ÚPD podle dokumentace stavby vypracované až v průběhu řízení. Ani s tímto závazným stanoviskem se žalobci nemohli dosud seznámit, nebylo podkladem prvostupňového rozhodnutí, bylo vydáno až po vydání rozhodnutí stavebního úřadu. Není při tom zřejmé, kdy a jakým způsobem se toto závazné stanovisko do spisu dostalo, nicméně skutečnost, že se tak stalo, svědčí o manipulaci se spisem ze strany nebo ve prospěch stavebníka. Jeho řádný přezkum byl vyloučen, neboť bylo ze strany MMR účelově potvrzeno předtím, než se k tomu žalobci mohli vyjádřit a jeho vady vytknout.

Dále je z žalobou napadeného rozhodnutí patrno, že MMR při přezkumu závazných stanovisek komunikovalo se stavebníkem a umožnilo mu opakovaně doplňovat či měnit dokumentaci stavby, aby nemuselo závazná stanoviska měnit. Naopak s žalobci MMR při přezkumu závazných stanovisek žalovaného nijak nekomunikovalo, neumožňovalo jim před vydáním závazného stanoviska MMR vyjádřit se k upravené dokumentaci stavby. Neučinil tak ani žalovaný, v rámci jehož jím vedeného odvolacího řízení přezkum závazných stanovisek probíhal.

Žalobci dokonce ani nevěděli, že přezkum závazných stanovisek probíhá, že jeho předmětem jsou dvě stanoviska (jedno vůbec neznali) a nemohli tak výsledek přezkumu nijak ovlivnit, ačkoli byl pro rozhodnutí o jejich odvolání stěžejní.

Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze závazného stanoviska MMR vyplývá, že se toto nevypořádalo s některými důvody rozporu stavby s ÚPD. K tomu žalobci uvedli příklady, které jejich tvrzení dokládají. Tvrdili, že pokud v rámci přezkumu závazného stanoviska ve smyslu § 149 odst. 7 správního řádu dojde ke změně podkladů sloužících zároveň jako podklad závazného stanoviska, musí o tom odvolací orgán, případně nadřízený dotčený správní orgán provádějící přezkum, ostatní účastníky řízení informovat a umožnit jim seznámit se těmito podklady a vyjádřit se k nim. K tomu musí dojít před skončením přezkumu, tedy potvrzením či změnou závazného stanoviska. Pozdější vyjádření již totiž nemůže výsledek přezkumu ovlivnit. Především musí být toto vyjádření umožněno odvolateli, který přezkum závazného stanoviska inicioval a bez jehož odvolání by žádný přezkum neproběhl.

Poukázali na § 7 odst. 1, 2 správního řádu, rovné postavení dotčených osob a možnou diskriminaci účastníků řízení, kteří nemohli výsledek přezkumu ovlivnit. Ten je při tom zásadní pro výsledek celého řízení, jelikož závazné stanovisko nadřízeného dotčeného správního orgánu je pro odvolací správní orgán v hlavním řízení závazné.

K tomu odkázali na rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 168/2018-107 a uzavřeli, že odvolateli, který inicioval přezkum závazného stanoviska dotčeného správního orgánu, musí být umožněno seznámit se s novými podklady, které pro účely tohoto přezkumu opatřil nadřízený dotčený správní orgán případně odvolací správní orgán v hlavním řízení. Tato možnost mu musí být dána před skončením přezkumu a potvrzení či změně přezkoumávaného závazného stanoviska. Zejména to platí v případě, kdy ostatní účastníci řízení se s těmito podklady seznámit mohli, typicky pokud je sami nadřízenému dotčenému správnímu orgánu nebo odvolacímu správnímu orgánu v hlavním řízení poskytli. V projednávané věci však žalovaný ani MMR, navzdory podstatnému doplnění podkladů pro přezkum závazného stanoviska odboru územního rozvoje žalovaného ze dne 18. 11. 2019 a závazného stanoviska téhož orgánu z 16. 12. 2021, nepostupovali. Žalobci o přezkumu závazných stanovisek, ani o existenci jednoho z nich, ani doplnění podkladů pro tento přezkum nevěděli, nemohli se k podkladů vyjádřit a výsledek přezkumu jakkoli ovlivnit. Naopak stavebník byl o přezkumu závazných stanovisek ze strany MMR nejen informován, ale dokonce mohl předkládat podklady, jimiž jeho výsledek ovlivnil. Porušení citovaných zákonných ustanovení je tak očividné.

Žalobce c) Městská část Praha 21 v pátém žalobním bodu brojil proti nevypořádání se s jeho odvolacími námitkami a nesouhlasil se závěry žalovaného, který měl u některý z jeho námitek za to, že vybočují z věcného rámce, a proto k nim nepřihlédl. K tomu žalobce c) poukázal na § 94n odst. 3 stavebního zákona a z něj vyplývající zásadu legality s tím, že žalovaný měl jeho námitky posoudit, i když překračují věcný rámec a uvážit, zda daná námitka není podnětem k dodržení zákonného postupu, ke kterému je povinen ex lege, a to zejména stran procesní správnosti ve vztahu k závazným stanoviskům a souladu záměru s právními předpisy, včetně PSP. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se žalovaný k námitkám nad rámec vyjádřil, ale závadnost postupu neodstranil.

Namítal, že z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní námitky žalobce žalovaný shledal jako řádně nevypořádané v rozhodnutí stavebního úřadu. Dále není zřejmé, jak podané námitky a odvolací důvody žalovaný vypořádal z individuálního pohledu žalobce. Žalobce odmítl plošné vypořádání odvolacích námitek s ostatními odvolateli, neboť každý chrání rozdílné zájmy. Tím žalovaný rezignoval na svou povinnost přezkoumat řádnost vypořádání všech námitek žalobce stavebním úřadem a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

K tomu žalobce c) poukázal na své podání ze dne 10. 3. a ze dne 12. 7. 2021 a námitky zde uvedené, zejména zvyšování zastavěnosti případnou realizací stavby a narušení charakteru lokality, rozpory s PSP, k akustické studii, vodovodnímu řadu, kanalizaci, doplnění dokumentace ve vztahu k vlivu spodní vod, zařízení staveniště, nedoložení majetkoprávních smluv podmiňujících platnost některých vyjádření, nedoložení potřebných stanovisek nebo vyjádření nutných k vydání rozhodnutí nebo povolení, např. stanovisko nebo vyjádření Městské části Praha 21.

Dále poukázal na svou námitku, že je doplněná projektová dokumentace (dále též „PD“) opatřena stejným datem zpracování jako předchozí nevyhovující a není zřejmé, k jaké dokumentaci byla vypracována jednotlivá stanoviska a zda se tak stalo k aktuální verzi PD.

Dále poukázal na námitku k Souhrnné technické zprávě B.1.5e k trvalému záboru půdy a její skrývky. Tvrdil, že se žalovaný nevypořádal s podstatou námitky, tj. zpochybněním obsahu závazného stanoviska, které měl nechat žalovaný podle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumat.

Nesouhlasil s posouzením námitky na požadavek zpětného využití dešťových vod a jejich likvidaci, neboť žalovaný nevzal dostatečně v potaz, že bylo dané závazné stanovisko a povolení k nakládání s povrchovými vodami vydáno na základě staré verze projektové dokumentace, v jejíž části došlo k opravě objemu neretenční nádrže a dalším změnám. Mělo být ověřeno, zda je dané závazné stanovisko stále aktuální. Zpochybnil, zda s ohledem na nová zjištění bylo vydáno povolení k nakládání s povrchovými vodami.

Brojil proti vypořádání námitky týkající se drenáží, ty budou při provádění stavby porušeny, žalobce si není vědom, že by v Souhrnné technické zprávě bylo řešeno jejich zakruhování, pokud budou zjištěny.

Žalobce rovněž nesouhlasil se stanoviskem žalovaného k jeho námitce dopravního řešení na komunikaci ul. XXX a zabezpečení přechodu pro chodce, není doložen souhlas MČ Praha 21 s napojením na stávající chodník, žalovaný se nezabýval podstatou námitky, ale odbyl ji konstatováním existence závazných stanovisek, aniž by konkrétně uvedl, jakým způsobem tato stanoviska námitku žalobce řeší.

Odmítl posouzení námitky o zatřídění komunikace ul. XXX odborem dopravy, odd. organizace dopravy MHMP a tvrdil, že k rozhodnutí o zatřídění této komunikace je příslušný silniční správní úřad, který se ale k jejímu zařazení nevyjadřoval. Účelová informace o komunikaci XXX jako komunikaci účelové je v rozporu se stavebním povolením, realizací a kolaudací. K tomu poukázal na územní rozhodnutí, které připojil, dokládající, že se jedná o místní komunikaci III. třídy. Odkaz žalovaného na sdělení MHMP, odboru dopravy, oddělení organizace dopravy, ze dne 22. 10. 2022 je nepřípadný, neboť příslušným silničním správním úřadem dle § 7 odst. 1 zákona by měl být MHMP, odbor pozemních komunikací a drah, oddělení silničního správního úřadu. Není tedy doložena skutečnost, že předmětná komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací.

Dle žalobce se žalovaný řádně nevypořádal ani s jeho námitkou, že záměr jednoznačně převyšuje zástavbu nejbližšího okolí, odkaz žalovaného na stanovisko MMR nepostačuje a žalovaný měl zkoumat soulad rozhodnutí stavebního úřadu se zákonem a podzákonnými předpisy, zejména PSP. Nadto je stanovisko MMR zatíženo vadami, jak bude uvedeno dále.

Žalovaný se řádně nezabýval ani jeho námitkou provedení srážkové kanalizace, kterou žalovaný odmítl jako nekonkrétní. Žalobce však poukázal na spisový materiál a vyjádření Pražských vodovodů a kanalizací (dále též „PVK“). Žalovaný blíže neodůvodnil úvahu, proč nepřevzetí srážkové kanalizace do správy PVK nemůže mít žádný vliv na povolení stavby, vůbec se nezabýval možným namítaným zvýhodněním stavebníka ani, zda je naplněna podmínka § 94l odst. 2 písm. d) stavebního zákona z důvodu absence u jednání o převzetí budované kanalizace.

Žalovaný se také nevypořádal s námitkou potřeby souhlasu žalobce k probíhajícímu společnému řízení, nesprávně vyhodnotil, že není zasaženo do práv žalobce, neboť tomu tak je minimálně v rovině dopravního napojení se do majetku ve správě žalobce. Byla zasažena i práva žalobce, spočívající v potřebě řádného a bezpečného užívání dětského hřiště a jeho okolí.

Ve spisovém materiálu rovněž chybí souhlas Hl. m. Prahy ve formě dle § 184a stavebního zákona, tedy na situačním výkrese.

Stavba nijak nerespektuje skutečnost blízkého vedení stavby „XXX“.

V šestém žalobním bodu tvrdil neprovedení řádného přezkumu rozhodnutí stavebního úřadu tím, že se žalovaný omezil na přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu jen v rozsahu námitek uvedených v jednotlivých odvoláních a v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu nezkoumal soulad rozhodnutí stavebního úřadu a řízení, které jeho vydání předcházelo s právními předpisy, včetně PSP.

V sedmém žalobním bodu poukazoval na změny záměru v průběhu řízení před stavebním úřadem, ale dokonce i v průběhu odvolacího řízení, naposledy podáním stavebníka ze dne 8. 9. 2022. Tyto nebyly nijak zohledněny ve vztahu k postupům dle stavebního zákona a jeho prováděcím předpisům, ale i ve vztahu k zvláštním právním předpisům a dotčeným orgánům. Stavební úřad ani žalovaný se nezabývali charakterem změn z hlediska možnosti umožnit znovu účastníkům uplatnit námitky. K tomu poukázal na rozsudek NSS ve věci sp. zn 1 As 50/2014. V odvolacím řízení došlo k doplňování záměru v takovém rozsahu, že byla narušena zásada dvojinstačnosti řízení. Pro tyto změny by mělo dojít k opakovanému otevření lhůty pro podání námitek. Poukázal na to, že žalovaný nekriticky přejímá argumentaci stavebníka z posledně zmíněného podání, dokonce technikou „copy and paste“.

V osmém žalobním bodu namítal absenci závazných stanovisek k projednávanému záměru a absenci přezkoumání odvoláním napadených závazných stanovisek. K tomu poukázal na § 149 odst. 7 správního řádu a odvoláním žalobců a) a b). Měl za to, že stavební úřad není oprávněn posoudit, zda změna záměru ve smyslu změny projektové dokumentace má či nemá vliv na zájmy chráněné zvláštními právními předpisy v působnosti dotčených orgánů státní správy.

Je úkolem stavebního úřadu, aby posoudil obsah závazných stanovisek a jejich souhlas s projednávanou PD, včetně posouzení jejich relevantnosti po provedených revizích. Lichá je související argumentace žalovaného, který nekriticky převzal důvody z podání stavebníka. Je odpovědností stavebníka, aby předložil dokumentaci v takovém stavu, aby mohla být projednána s DOS a pokud nadále v PD provádí změny, je rizikem stavebníka a jeho povinností, aby doložil soulad těchto změn se zájmy chráněnými DOS.

Obě rozhodnutí v projednávané věci jsou postavena na základě závazných stanovisek vydaných k jiné dokumentaci, než dle které bylo vydáno rozhodnutí stavebního úřadu. V řízení tak absentuje posouzení finálně projednaného záměru ze strany DOS. K tomu označil jednotlivá závazná stanoviska datovaná před prováděním úpravy dokumentace a uvedl, že v rámci odvolacího řízení nedošlo k potvrzení nebo změně všech závazných stanovisek, která byla odvoláními napadena. Příkladmo označil závazné stanovisko úřadu Městské části Praha 21-odbor ŽP a dopravy ze dne 18. 2. 2019, závazné stanovisko MHMP, odbor ochrany prostředí ze dne 27. 8. 2019 a závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 12. 8. 2018.

V devátém žalobním bodu tvrdil nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro rozpor PSP s tím, že je nerozhodné, zda žalobce tyto rozpory přímo namítal či nikoli. Správní orgán je povinen postupovat ex lege a bez upozornění ze strany účastníků řízení soulad záměru s PSP ověřit. K tomu poukázal na jednotlivá právní ustanovení PSP, jejichž rozpor v průběhu řízení napadal, konkrétně §§ 11, 20, 27, 16, 22, 31 a § 32, resp. § 33 PSP a uvedl argumentaci, kterou uplatnil v průběhu stavebního řízení.

V desátém žalobním bodu namítal nezákonnost rozhodnutí z důvodu rozhodnutí o připojení s tím, že je v rámci záměru budována nová místní komunikace, která má být připojena ke stávající komunikaci XXX a prostřednictvím parkoviště na komunikaci XXX. Ulice XXX je podle územně analytických podkladů místní komunikací II. třídy. K připojení veřejně přístupné účelové komunikace k místní komunikaci je třeba souhlasu dotčeného správního orgánu dle § 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalovaný přitom k tomu uvedl, že takového rozhodnutí formou závazného stanoviska není třeba. Ve spise se ale navzdory tomu nachází závazné stanovisko úřadu Městské části Praha 21-odboru ŽP a dopravy ze dne 13. 1. 2020, které takový souhlas uděluje. Pro svou absenci řádného odůvodnění, včetně popisu povolovaného připojení, je však zatíženo vadou, pro níž je nezákonné. Nadřízený správní orgán při potvrzování tohoto závazného stanoviska se zabývá otázkou zbytnosti takového souhlasu na straně 5 a žalovaný jeho argumentaci převzal. Dopravní řešení záměru je tak dle žalobce zmatečné a nedostatečně vyřešené procesně i věcně.

V jedenáctém žalobním bodu žalobce tvrdil rozpor s územně plánovací dokumentací, konkrétně s oddílem 7a odst. 14 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy (dále jen „ÚP“), poukázal na výškovou hladinu střech okolních dvoupodlažních domů s tím, že třípodlažní a vyšší zástavba je pouze v lokalitě X, která je však od záměru izolována prolukami a stávající zástavbou. Umisťovaný záměr tak nijak nezapadá do dané lokality, není nezbytný pro zachování prokazatelných vazeb na prostorové prvky v okolí, na tyto nenavazuje, ale vysoce nad nimi dominuje. Zároveň tento záměr není určující pro podobu veřejných prostranství, ani nedotváří stávající urbanistické struktury.

Zpochybnil, že místní podmínky veřejné infrastruktury předpokládané navýšení zátěže umožňují, neboť stávající síť a využití místních pozemních komunikací není pro uvedený záměr vhodná. Argumentace MMR, převzatá na straně 34 a 35 žalovaného rozhodnutí, popírá výjimečnost podmíněné přípustného koeficientu podlažních ploch a zcela ji relativizuje. Závazné stanovisko dle § 96b stavebního zákona z 18. 11. 2019 a 16. 12. 2021 (tedy až po rozhodnutí stavebního úřadu), stejně jako potvrzující závazné stanovisko MMR ze dne 2. 8. 2002, jsou tak zatížena vadou.

K tomu žalobce zdůraznil, že závazné stanovisko ze dne 16. 12. 2021 bylo vydáno až vydání rozhodnutí stavebního úřadu, čímž byla výrazně omezena možnost žalobce se k tomuto stanovisku před jeho potvrzením MMR vyjádřit přesto, že stavebníkovi bylo umožněno opakovaně doplňovat či měnit dokumentaci ke stavbě takovým způsobem, aby posuzovaná závazná stanoviska nemusela být měněna. Odkázal na rozsudek NSS ve Sbírce rozhodnutí NSS pod číslem 4201/2021 a citoval z něj. Konstatoval, že souběžně došlo k nesprávnému posouzení záměru i z ostatních hledisek dle § 96b stavebního zákona.

Uzavřel, že z těchto důvodů došlo k pochybení při úvaze o aplikovatelnosti podmíněné přípustných koeficientů podlažních ploch, a tedy souladu záměru s územně plánovací dokumentací, míra využití území pro stanovený kód C je překročena, jak je konstatováno i v závazném stanovisku orgánu územního plánování ze dne 18. 11. 2019.

Žalobce d) J. Š. uplatnil v žalobě obdobné námitky jako předchozí žalobci a stejně tak tvrdil absenci vypořádání jeho odvolacích námitek.

Konkrétně ve dvanáctém žalobním bodu namítal, že žalovaný povrchně a nesprávně posoudil jeho námitku požadavku na vydání stanoviska nebo vyjádření Městské části Praha 21 k infrastruktuře v jejím majetku nebo správě. Žalobcova nemovitost se nachází v území daného správního celku, je napojena na jeho infrastrukturu, jeho vlastnické a věcné právo tím může být přímo dotčeno, neboť na této infrastruktuře je přímo závislý. Tuto odvolací námitku uplatnil proto, aby bylo ověřeno, že nedojde k zásahu do infrastruktury s přímým dopadem na jeho nemovitost. Dokladem vadného posouzení tohoto odvolacího důvodu žalovanými je i skutečnost, že odvolání v této věci podala i samotná Městská část Praha 21.

Ve třináctém žalobním bodu tvrdil nepřezkoumatelnost stanoviska žalovaného k jeho odvolací námitce, že podklady neobsahovaly informaci týkající se případně probíhajícího řízení připojení komunikace ulice Zalešanská, kdy k tomu stavební úřad uvedl, že o této skutečnosti nebyl nijak informován. Dle žalobce si žalovaný odporuje, když na jednom místě rozhodnutí uvádí, že povinností stavebního úřadu je ověřit, zda doložené podklady jsou pro vydání rozhodnutí kompletní, a na jiném místě uvádí, že je žalobcova odvolací námitka nepřezkoumatelná. K tomu žalovaný nevysvětlil, z jakého důvodu nelze přezkoumat, resp. ověřit zda jsou shromážděné podklady pro vydání rozhodnutí kompletní.

Ve čtrnáctém žalobním bodu poukázal na svou námitku, že stavební úřad nevypořádal jeho námitku týkající se dopravní obslužnosti a průjezdnosti. Pochybnosti žalobce spočívaly v rozporech ve stanoviscích Úřadu Městské části Praha 21 a nadřízeného orgánu MHMP, odboru pozemních komunikací a drah, tedy v totožné věci. Tento postup považoval za tendenční, ve prospěch záměru, obzvlášť za situace, kdy se Městská část Praha 21 sama odvolala.

V patnáctém žalobním bodu považoval za ledabylé vypořádání jeho odvolací námitky, že navrhovaná stavba nadměrně vyčerpává přípustnou zastavěnost v území a koncentruje podlažnost v porovnání se stávající okolní zástavbou. K tomu poukázal na koeficient podlažních ploch (dále též „KPP“) v části územním plánem definované jako OV-B. KPP je u záměru stanoven na samé hranici přípustnosti bez jakékoli rezervy a v části OB-C, kde je umístěna většina obytných domů záměru, je vypočten jako hodnota podmíněně překročitelná. To je však možné pouze v případě zachování a dotvoření stávající urbanistické struktury, jak tomu ale u záměru není. Vypočtený koeficient KPP proto hodnotu nepřekročitelného KPP v daném území překračuje. Stanovisko MMR ze dne 2. 8. 2022, které žalovaný v odvolacím řízení zajistil, původní stanovisko ÚP SÚ HMP částečně v odůvodnění změnilo, ve zbývajícím rozsahu potvrdilo. Takový postup „sanace“ původního stanoviska v průběhu odvolacího řízení je procesně nepřípustný. Ve stanovisku MMR se nikde nevyskytuje objektivní zdůvodnění, proč měla být k posouzení záměru podmíněně přípustná hodnota KPP 0,8; kdy hodnota v daném území KPP je 0,5. MMR dle žalobce dále pokračuje výčtem budov v okolí, čímž „prokazuje“, že se záměr nevymyká stávající urbanistické struktuře. Zda je tento výčet jednoznačným průkazem, však není ze stanoviska zřejmé, neboť například nezohledňuje stáří budov. Pro určení urbanistické struktury by se ale měly brát v úvahu pouze stavby, které jsou povolitelné za současné legislativy. Postup MMR proto považoval za účelový.

V šestnáctém žalobním bodu tvrdil, že se žalovaný de facto nezabýval jeho odvolacím důvodem ohledně umístění parkové plochy – plovoucí „ZP“, postupoval tak nezákonně. Žalovaný se nedostatečně věnoval existujícím stavbám na pozemku XXX, pouze konstatoval, že stavební úřad vede řízení o jejich odstranění a nerespektoval, že by mohly být tyto „černé stavby“ dodatečně povoleny dle § 129 stavebního zákona. Navíc žalovaný konstatoval, že jsou to stavby na pozemcích stavebníka a byly provedeny bez jeho vědomí. Žalobce považoval za těžko uvěřitelné, že by o tomto stavebník nevěděl, naopak se lze domnívat, že existenci těchto staveb záměrně stavebník zamlčel. Kdyby je totiž v projektu uvedl, projevila by se jejich existence ve výpočtech bilancí a koeficientů ploch nebo by muselo být součástí povolení záměru i odstranění těchto staveb. Výsledek řízení o odstranění stavby je dle žalobce předběžnou otázkou pro posouzení. Žalovaný měl postupovat nejméně podle § 57 ve spojení § 64 správního řádu, vyčkat výsledku odstranění nepovolených staveb a poté teprve tuto věc řádně posoudit.

V sedmnáctém žalobním bodu namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu s PSP, náležitě nevypořádal důvody žalobcova odvolání ve vztahu k §§ 11, 12, 16, 20 a § 32 PSP. K tomu žalobce poukázal na jednotlivé odvolací důvody, mj. se ve vztahu k počtu parkovacích stání důrazně ohradil proti takovému procesnímu postupu, kdy bylo v odvolacím řízení rozhodnuto dne 15. 11. 2022 o výjimce dle § 32 PSP. Namítal, že mu bylo tímto přístupem odňato právo podrobit rozhodnutí o výjimce přezkumu v rámci správního (odvolacího) řízení. K tvrzení žalovaného, že se všichni účastníci mohli s rozhodnutím o výjimce seznámit, je třeba uvést, že se mohli seznámit již pouze s vydaným rozhodnutím o výjimce, kde nebyli účastníky povolování této výjimky. K tomu poukázal na judikaturu NSS ve věci sp. zn. 5 As 168/2018, z níž citoval.

V osmnáctém žalobním bodu tvrdil žalobce nevypořádání jeho odvolacího důvodu stran posouzení záměru stavby z hlediska vlivu na životní prostředí. Již v odvolání upozorňoval, že je posouzení ze dne 13. 1. 2017 staršího data než projektová dokumentace z 03/2018. Vyjádřil tak pochybnost, zda byla PD totožná s tou, která byla předložena k vyjádření MHMP, odboru ochrany prostředí ze dne 27. 8. 2019. Skutečnost, že se jedná o totožnou dokumentaci dle žalobce není prokázána, odbor ochrany prostředí MHMP neuvedl ve svém vyjádření ze dne 27. 8. 2019, že předloženou dokumentaci posoudil, pouze sdělil, že se k záměru vyjádřil dne 13. 1. 2017. Tím není prokázáno, že se projektová dokumentace nezměnila, kdy ta předložená k vyjádření 2019 je označena 03/2018 a je tedy pozdějšího data, než bylo vyjádření ze dne 13. 1. 2017.

V devatenáctém žalobním bodu poukázal na nevypořádání svého odvolacího důvodu proti nezohlednění podmínek závazných stanovisek a vyjádření DOS k projektové dokumentaci a chybějící konkrétní popis zohlednění těchto podmínek. Namítal, že pokud se žalovaný domníval, že jeho odvolací námitka není dostatečně podložena, a proto se s ní nemůže řádně vypořádat, byl žalovaný povinen o tom žalobce poučit a dát mu k odstranění této vady dostatečnou lhůtu stejně, jako to umožnil stavebníkovi, který mohl doplňovat podklady i v průběhu odvolacího řízení. Opačným postojem znemožnil žalobci podání této námitky, neboť žalobce nemohl vědět, že stavební úřad a žalovaný nebudou v rozporu s § 3 správního řádu přezkoumávat zapracování zohlednění těchto podmínek a kompletně ověřovat jejich zapracování do dokumentace, tedy si v rozporu s § 50 odst. 2 téhož zákona neopatří vlastní podklady. Dle žalobce je veřejným zájmem, aby zohlednění podmínek DOS bylo náležitě přesvědčivé.

Ve dvacátém žalobním bodu brojil prosti posouzení odstupových vzdáleností, oslunění a denního osvětlení s tím, že stavební úřad a žalovaný nezohlednili, že navrhovaná budova B má být umístěna 14 metrů od jeho rodinného domu, mezi nímž a stavbou se bude nacházet zahrada žalobce. S ohledem na výšku stavby budou mít její uživatelé prakticky nerušený výhled na rodinný dům a zahradu žalobce a budou moci sledovat veškeré dění v obytných místnostech rodinného domu s okny orientovanými na jih (ložnice, dětské pokoje a koupelna) a na zahradě. Tím bude docházet k narušování soukromí žalobce a jeho rodiny. Blízkost stavby, zejména budovy B (v odpoledních hodinách ale i budovy C) povede také k zastínění zahrady a oken zmíněných obytných místností rodinného domu žalobce. Poukázal na příslušnou ČSN a tvrdil, že stavební úřad a žalovaný nepřistupovali k této výtce z hlediska hodnocení pohody bydlení žalobce a jeho rodiny i s přihlédnutím k rozhodovací praxi NSS, na kterou žalobce poukázal a z níž citoval. Na hodnocení záměru z tohoto pohledu tak zcela rezignovali.

Ve dvacátém prvním žalobním bodu tvrdil, že se žalovaný nezabýval důkladně jeho odvolací námitkou, že záměr výškovou hladinou přesahuje okolní zástavbu. Konkrétně, že je první nadzemní podlaží nové zástavby výškově usazeno výrazně výše díky terénním úpravám, než první nadzemní podlaží stávající zástavby – domu žalobce. Konstatoval, že nijak nebrojí proti jakékoli zástavbě na pozemku stavebníka, ale jen proti výstavbě, která svým objemem a kapacitou neodpovídá výměře pozemku, charakteru okolní zástavby apod. Znovu poukázal na rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. 8 As 27/2012-113.

Ve dvacátém druhém žalobním bodu (obdobně jako u žalobního bodu stran KPP) opětovně poukazoval na skutečnost, že je pozemek č. XXX jednoznačně částečně zastaven a je vadně započten pro posuzování koeficientů KPP. Pokud žalovaný uvedl, že se tato skutečnost žalobce netýká, měl za to, že se ho musí týkat koeficienty zastavěnosti, neboť z toho vyplývá zahuštění zástavby, která sousedí s jeho nemovitostí. V řízení o odstranění stavby bylo zahájeno řízení o dodatečném stavebním povolení zmiňované černé stavby na daném pozemku a pokud ji stavební úřad dodatečně povolí, což se může s největší pravděpodobností stát s ohledem na znění § 129 stavebního zákona, pak jsou všechny bilance a koeficienty související se zastavěností značně účelově zkreslené. V důsledku toho bude nová zástavba skutečně „hustší“ než je přípustné, což je u nové zástavby zarážející.

Ve dvacátém třetím žalobním bodě namítal, že žalovaný a stavební úřad žalobci nedoručovali (vyjma napadeného rozhodnutí) písemnosti v souladu se zákonem. K tomu poukázal na § 94m odst. 2 stavebního zákona a ustanovení § 144 správního řádu, jakož § 27 odst. 1 písm. a), dále na ustanovení § 94k písm. a) až d) stavebního zákona a uvedl, že žádné z citovaných ustanovení stavebnímu úřadu nepřikazuje, že má v nějaké situaci doručovat veřejnou vyhláškou. V projednávané věci se přitom nejedná o situaci stavebního záměru zasahující do území několika obcí v řízení s velkým počtem účastníků, kde se doručuje veřejnou vyhláškou obligatorně (§ 94m odst. 2 věta třetí stavebního zákona). Odvolací řízení zjevně nebylo řízením s velkým počtem účastníků, kdy ze strany 42 vyplývá, že mělo pouze 11 účastníků. Není proto jasné, proč jiné písemnosti v průběhu odvolacího řízení nebyly žalobci doručovány jednotlivě, ač tak byl žalovaný povinen. Toho si byl žalovaný evidentně vědom, neboť žalobou napadené rozhodnutí jednotlivě doručoval. V důsledku postupu žalovaného v rozporu se zákonem by žalobce musel soustavně kontrolovat úřední desku žalovaného déle než jeden rok, a stejně i úřední desku stavebního úřadu v řízení prvního stupně. Žalobce několikrát požadoval, aby mu bylo doručováno jednotlivě, žalovaný a stavební úřad však zneužívali situace v tom směru, že jednotlivé písemnosti vydávali tak, že převážná část lhůty k naplnění práv žalobce uplynula v době různých svátků, prázdnin apod. K tomu poukázal na konkrétní situace. Stavební úřad a žalovaný mu tak stěžovali uplatnění práv, kdy na jedné straně byly žalobci poskytovány lhůty v obdobích, kdy si nemohl ani zabezpečit např. odborná vyjádření, naproti tomu stavebníkovi byl dán potřebný prostor. K tomu poukázal na § 7 odst. 1, 2 správního řádu a požadavek rovnosti dotčených osob.

Žalobci žádali, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalobců a) a b) žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce nepřezkoumání všech závazných stanovisek DOS, proti nimž odvolání směřovala, poukázal na § 94k písm. e) stavebního zákona s tím, že jako účastníci společného územního a stavebního řízení mohli žalobci uplatnit námitky v případě přímého dotčení jeho vlastnického nebo jiného věcného práva a k pozemku či stavbě dle § 94n odst. 3 téhož zákona. K tomu odkázal na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 1 As 258/2015.

K závazným stanoviskům jejichž přezkum neproběhl uvedl, že žalobci uplatnili pouze formální argumentaci bez konkrétních námitek nezákonnosti či věcné nesprávnosti a bez návaznosti na jejich vlastnická či jiná věcná práva. Jednalo se víceméně o pouhá konstatování údajných nedostatků, s nimiž se žalovaný mohl vypořádat sám. K tomu odkázal na stranu 38 a 39 svého rozhodnutí.

K námitkám proti závaznému stanovisku v oblasti ochrany ovzduší poukázal na obsah stanoviska a měl za to, že žalobci konkrétní námitky neuvedli, podmínky závazného stanoviska byly zapracovány do podmínek provádění stavby, k tomu odkázal na str. 12 rozhodnutí stavebního úřadu.

K námitkám proti závaznému stanovisku z hlediska krajinného rázu uvedl, že toto není závazným stanoviskem, ale opatřením dle § 154 správního řádu z něhož vyplývá, že stavební záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení, a odkázal na obsah tohoto sdělení. Obdobně tomu dle žalovaného bylo i u závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, kde žalobci opět neuplatnili konkrétní námitky proti jeho obsahu. Žalovaný zdůraznil, že dané stanovisko bylo sice vydáno k dokumentaci před revizemi, nicméně žádná z provedených revizí PD se netýkala zájmů na úseku požární bezpečnosti.

K námitce o neinformování žalobců o doložení nových podkladů do spisu a zpochybnění doručování písemností v řízení veřejnou vyhláškou uvedl, že řízení před stavebním úřadem i odvolacích řízení tvoří jeden celek. Okruh účastníků i způsob doručování by tak měl být totožný, otázkou doručování se zabýval na straně 24 a 25 rozhodnutí, otázkou doplňování nových podkladů v odvolacím řízení pak na straně 24. Nesouhlasil s tím, že účastníků odvolacího řízení bylo dle rozdělovníku žalobou napadeného rozhodnutí pouze 11, neboť právě z rozdělovníku vyplývá, že účastníkům dle § 27 odst. 2 správního řádu, včetně odvolatelů, tedy i žalobcům, bylo doručováno formou veřejné vyhlášky na úřední desku, stejně jako rozhodnutí stavebního úřadu. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 52 A 94/2018. Rozdělovník je dle žalovaného pouze pomocným vodítkem. S ohledem na doručování v prvoinstančním řízení formou veřejné vyhlášky lze předpokládat, že se žalobci o daný záměr zajímají a úřední desku sledují. Jako liché se tak dle žalovaného jeví jejich tvrzení, že se neměli možnost seznámit s podklady v odvolacím řízení a že vydání rozhodnutí pro ně bylo překvapující. Přisvědčil žalobcům, že doručování formou veřejné vyhlášky není v řízení s velkým počtem účastníků obligatorní a jedná se o možnost. Nicméně pokud tak stavební úřad a žalovaný postupovali, nejednali v rozporu se zákonem. K nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí připustil, že lhůta pro rozhodnutí v odvolacím řízení byla překročena. Nicméně tato skutečnost nemohla mít vliv na zákonnost a správnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobci namítali, že žalovaný použil pasáže ze stanoviska orgánu územního plánování – odboru územního rozvoje MHMP, resp. z přezkumného stanoviska MMR konstatoval, že jde o logický postup, kdy většina odvolacích námitek proti danému závaznému stanovisku směřovala a MMR se jako nadřízený správní orgán s nimi vypořádal.

K námitce žalobců, že MMR přezkoumalo kromě závazného stanoviska daného odboru ze dne 18. 11. 2019 též závazné stanovisko téhož orgánu ze dne 16. 12. 2021, s nímž neměli možnost se seznámit, neboť nebylo podkladem prvostupňového rozhodnutí, což dle nich svědčí o manipulaci se spisem žalovaný uvedl, že závazné stanovisko ze dne 16. 12. 2021 bylo aktualizací závazného stanoviska ze dne 18. 11. 2019, poukázal na znění přezkumného závazného stanoviska MMR, dle nějž je podkladem pro vydání závazného stanoviska ze dne 18. 11. 2019 projektová dokumentace s datem 03/2018. Podkladem pro závazné stanovisko ze dne 16. 12. 2021, pak projektová dokumentace s datem 03/2018, včetně revize s datem 05/2021. Konstatoval, že aktualizované závazné stanovisko bylo doloženo v rámci odvolacího řízení, které tvoří s prvostupňovým řízením jeden celek, žalobci měli možnost se s tímto podkladem před vydáním rozhodnutí o odvolání seznámit.

Pokud žalobci poukazovali na rozpory v postupu MMR při přezkumu zmíněných závazných stanovisek uvedl, že bylo v dikci MMR vyžádat si v případě nejasností při přezkumu ze strany stavebníka doplnění další podkladů či dokumentace. Vždy šlo o taková doplnění, s nimiž se žalobci před vydáním žalovaného v rozhodnutí mohli seznámit, a která se navíc věcných práv žalobců nijak nedotýkala.

V písemném vyjádření k žalobě žalobce c) žalovaný k námitkám nevypořádání příslušných ustanovení PSP konstatoval, že žalobce uplatnil takové množství námitek a subnámitek, že bylo pro oba správní orgány velmi obtížné se vypořádat se všemi aspekty jejich podstaty. Naprostou většinu z nich shledali nedůvodnými, často pramenící ze zmatečnosti a neznalosti odvolatele, jakož i jiných odvolatelů, a do určité míry ze zneužití postavení účastníka řízení. Poukázal na to, že povinnost dostatečného odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápána zcela dogmaticky, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 29 A 96/2013. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jenom nejzávažnějším vadám rozhodnutí. Souhlasil se žalobcem, že i v případě námitek přesahující rámec, které může účastník podat, je správní orgán povinen přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení správními předpisy dle § 89 odst. 2 správního řádu, to však oba správní orgány učinily. I v případě, kdy šlo o námitky přesahující přípustný rámec, se k nim žalovaný vyjádřil a vypořádal je.

Za nedůvodnou považoval námitku žalobce kritizující postup žalovaného, kdy se nejprve vyjádřil k námitkám prvních odvolatelů a poté pouze k těm, které se s jeho námitkami neshodují. Pokud by se totiž vyjadřoval u každého odvolatele ke každé námitce, které se často opakují, stalo by se jeho rozhodnutím značně rozsáhlým a nepřehledným, což by bylo spíše ke škodě než k užitku. Poukázal na to, že námitky v žalobě jsou v případě daného žalobce podrobnější a rozsáhlejší než námitky v odvolání a není z nich zřejmé, které z nich žalobce považuje ze strany stavebního úřadu za nevypořádané.

K námitkám stran projektové dokumentace, skrývky ornice, likvidace srážkových vod, meliorace, bezpečnosti chodců, zatřídění komunikace Zalešanská, údajně nadměrné výšky zástavby, provedení srážkové kanalizace a absence souhlasu daného žalobce k záměru uvedl, že se jedná o námitky uvedené v odvolání, s nimiž se řádně a dostatečně vypořádal na straně 20 až 23 svého rozhodnutí, stejně tak jako námitkami úpravy projektové dokumentace na 24 rozhodnutí.

K poukazu žalobce c) na to, že odvolání podali též žalobci a) a b), kteří také napadli neaktuálnost, neplatnost a obsahové nedostatky řady závazných stanovisek, poukázal na svou reakci na danou námitku v žalobou napadeném rozhodnutí. Z reakce je patrno, že každý z účastníků hájí v řízení pouze svá dotčená práva ve smyslu § 94n odst. 3 stavebního zákona, ochrana veřejných zájmů náleží DOS. Takto obecně položená námitka jde opět nad rámec námitek, jež může obec ve společném řízení uplatnit. Žalovaný odmítl další část námitky týkající se posouzení, zda změna záměru má či nemá vliv na zájmy chráněné zvláštními právními předpisy, neboť je úkolem stavebního úřadu, aby posoudil obsah závazných stanovisek a porovnal je s obsahem PD. Pokud se ta která změna či revize dokumentace zájmů sledovaných jednotlivými DOS nedotýká, pak se DOS znovu k posouzení nedosílá. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou rychlosti, hospodárnosti a flexibility řízení.

K výtce nepřezkoumání všech závazných stanovisek DOS, která byla v řízení napadena, konkrétně Odboru životního prostředí a dopravy Úřadu Městské části Praha 21 ze dne XXX, Odboru ochrany prostředí MHMP ze dne XXX a závazného stanoviska HZS hl. m. Prahy ze dne XXX žalovaný uvedl, že odvolání žalobce nesměřovalo proti obsahu uvedených závazných stanovisek, tedy nenastal postup dle § 149 odst. 5 správního řádu.

K tvrzenému rozporu stavebního záměru s jednotlivými ustanoveními PSP konstatoval, že žalobce tento rozpor v odvolání nekonkretizoval. Žalovaný se otázkou v souladu stavby s PSP v rozhodnutí podrobně zabýval na základě odvolání jiných odvolatelů, nikoli žalobce, který tuto námitku neuplatnil, resp. tak učinil pouze obecně a nekonkrétně.

K námitce nezákonnosti rozhodnutí o připojení pozemku par. č. XXX v k. ú. XXX na pozemní komunikaci Zaříčanská pro absenci jeho řádného odůvodnění odkázal na přezkum tohoto stanoviska dle § 149 odst. 5 správního řádu nadřízeným správním orgánem, tj. Odborem pozemních komunikací a drah MHMP, které dané závazné stanovisko potvrdil, jak vyplývá ze strany 5 a 6 žalovaného rozhodnutí.

K námitce rozporu záměru s územně plánovací dokumentací odkázal na obsah svého rozhodnutí.

V písemném vyjádření k žalobě žalobce d) žalovaný konstatoval, že se žalobní důvody tohoto žalobce v podstatě shodují s jeho odvolacími důvody, se kterými se podrobně vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. K námitce údajné absence vyjádření Městské části Praha 21, dopravního řešení záměru a jeho vlivu na stávající stav, odkázal na str. 4 až 6 odůvodnění svého rozhodnutí.

K námitkám nesouladu záměru s územním plánem, konkrétně nadměrnou vyčerpaností přípustné zastavěnosti území, výpočtu koeficientu podlažních ploch, umístění parkové plochy z plovoucí značky ZP - parky, historické zahrady a hřbitovy, odkázal na stranu 6 až 12 žalovaného rozhodnutí s tím, že vycházel zejména z obsahu závazného stanoviska MMR ze dne 2. 8. 2022.

K námitkám souladu záměru s konkrétními ustanoveními PSP a námitkám vydání rozhodnutí o výjimce z § 32 odst. 1 PSP až průběhu odvolacího řízení poukázal na znění dotčeného ustanovení PSP a zejména uvedl, že výjimka byla povolena pro bytové doby XXX z požadavku, aby byla pro stavby, s výjimkou staveb dočasných na dobu nejvýše jednoho roku zřízena vázaná a návštěvnická stání v počtu podle toho nařízení. K důvodům udělení výjimky uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí o výjimce. Dotčení práv žalobce neshledal, neboť se pozemek žalobce nachází při bytových domech C a D, kde není žádné venkovní parkovací stání navrženo.

K námitce posouzení stavebního záměru z hlediska jeho vlivu na životní prostředí a pochybnostem, zda k tomu byla DOS předložena aktuální projektová dokumentace opětovně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a trval na bezpředmětnosti dané námitky.

K tvrzení o tom, že PD dostatečně nezohledňuje podmínky závazných stanovisek a vyjádření dotčených orgánů státní správy konstatoval obecné požadavky na odvolání, tj. aby z něj bylo patrno, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí či řízení, jež jeho vydání předcházelo. Připomněl, že DOS představují ochranu jednotlivých složek veřejného zájmu a není tak zřejmé, jakým způsobem se mohla tato námitka dotknout vlastnických či jiných věcný práv žalobce.

K poukazu žalobce na to, že žalovaný i stavební úřad rezignovaly na hodnocení záměru z hlediska odstupových vzdáleností, oslunění a denního osvětlení, zastínění pozemku, ztráty soukromí a související pohody bydlení uvedl, že se všem těmto hlediskům v odůvodnění svého rozhodnutí, ale i stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí věnovali s dostatečným prostorem, a sice na žalovaný na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí a dále na straně 29 až 30.

K tvrzení o tom, že záměr přesáhne výškové hladiny okolní zástavby a k zastavění části pozemku parc. č. XXX v k. ú. XXX, započtené pro posouzení umístění předmětného záměru., poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí na straně 18 až 19.

K námitce doručování písemností v řízení veřejnou vyhláškou žalovaný odkázal na svá stanoviska k obdobným námitkám ostatních žalobců a na své závěry na str. 24 a 25 žalobou napadeného rozhodnutí.

Žalovaný žádal, aby soud žaloby všech žalobců zamítnul.

Žalobci v postavení osob zúčastněných na řízení uváděli obdobně jako v podané žalobě. Stavebník jako osoba zúčastněná na řízení se připojil k jednotlivým vyjádřením žalovaného.

V podání došlým soudu dne 10. 12. 2023 žalobci a) a b) na podporu svých námitek poukázali na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. 6 As 285/2021-55.

V písemném vyjádření žalovaného k tomuto podání žalobců a) a b) ze dne 18. 12. 2023 žalovaný konstatoval, že zmíněný rozsudek NSS sice upravuje doručování odvolatelům v odvolacím (územním) řízení s velkým počtem účastníků, avšak ve vztahu k doručování rozhodnutí o odvolání. Tvrzení, že mělo být v odvolacím řízení odvolatelům doručováno jednotlivě i oznámení o doplnění podkladů, je pouze výkladem žalobců. Ze znění daného rozsudku NSS tato povinnost žalovaného nevyplývá. Připomněl, že prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu bylo vedlejším účastníkům řízení, tedy i odvolatelům, doručováno formou veřejné vyhlášky. Přesto proti němu žalobci a) a b) podali včasné odvolání, způsob doručování písemností v řízení jim tak mohl být znám i s ohledem na dosavadní judikaturu, např. ve věci NSS sp. zn. 2 As 70/2008 a mohli předpokládat, že jim stejným způsobem bude doručováno i v odvolacím řízení. O tom svědčí i postup ostatních žalobců c) a d), kteří se s oznámením o doplnění podkladů rozhodnutí prokazatelně seznámili, když následně přišli nahlédnout do spisu. Tvrzení žalobců a) a b) o zkrácení jejich procesních práv tak považoval za účelové a nedůvodné.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

Zástupce žalobců a) a b) odkázal na obsah žaloby a zdůraznil, že žalobcům nebylo umožněno seznámit se s podklady z odvolacího řízení, přinejmenším žalovaný nedoručil do datové schránky zástupce žalobce výzvu k takovému seznámení., zřejmě byla učiněna veřejnou vyhláškou. Je otázkou, zda žalovaný doručoval všem účastníkům řízení, neboť se to z rozdělovníku žalobou napadeného rozhodnutí nepodává. Věc byla řešena ve správním řízena a mělo by to být zřejmé. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že postačuje dát písemnost na úřední desku, pak toto nevyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na který žalovaný poukazoval. K vyrozumění dle § 36 odst. 3 správního řádu dále poukazoval na stavební zákona a § 144 správního řádu s tím, že pokud je odvolatel aktivní, nemělo by být doručováno veřejnou vyhláškou. Byť Nejvyšší správní soud v rozsudku, který byl zaslán zdejšímu soudu rozhodoval ve věci územního řízení, připomněl, že správní řád nerozlišuje doručování jednotlivých písemností, tedy platí i vyrozumění dle § 36 odst. 3. K námitkám nesouladu záměru s územním plánem a k provedenému přezkumu závazných stanovisek konstatoval, že byl správní spis v odvolacím řízení doplňován opakovaně o další podklady. Pokud žalovaný tvrdí, že účastníci mohli vyjádřit k podkladům před rozhodnutím stavebního úřadu a v odvolacím řízení se ve spise objevilo nové závazné stanovisko MHMP Odboru územního rozvoje ze dne XXX ve věci souladu s územním plánem, které bylo přezkoumáno MMR, aniž by se k němu mohli účastníci řízení vy