5 As 18/2017 — Nejvyšší správní soud

11 A 67/2024- 30 - text  11 A 67/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: J. O. bytem X zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou sídlem Krátký lán 138/8, 160 00 Praha 5 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace takto: I Žalovaný je povinen rozhodnout o žádosti žalobce o informace ze dne 9. 6. 2024 ve lhůtě deseti dnů od právní moci rozsudku. II Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci a vyjádření účastníků 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 25. 7. 2024 domáhal ochrany proti nečinnosti Magistrátu hl. m. Prahy (dále též „žalovaný“) v řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) ze dne 9. 6. 2024, kterou se domáhal poskytnutí „meritorního rozhodnutí vydaného v řízení S-MHMP 2234183/2016/Šes“. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný byl povinen informaci poskytnout ve lhůtě 15 dnů, nevydal-li rozhodnutí o odmítnutí informace (§ 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona). Posledním dnem této lhůty bylo pondělí, 24. 6. 2024. Žalovaný žalobci požadovanou informaci v této lhůtě neposkytnul, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí informace. Dne 27. 6. 2024 žalovaný vydal vyrozumění o prodloužení lhůty, č. j. MHMP 1161411/2024, kterým lhůtu pro poskytnutí informací prodloužil o 10 dnů. S ohledem na vydání této výzvy již po uplynutí lhůty pro poskytnutí informace, má žalobce za to, že žalovaný neměl právo k jejímu vydání (lhůtu smí povinný subjekt prodloužit jen ve lhůtě pro poskytnutí informace); proto k ní nelze přihlížet. 3. Žalobce podal dne 29. 6. 2024 stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, čímž podle jeho názoru počala plynout celková dvaadvacetidenní lhůta, sestávající ze sedmidenní lhůty pro postoupení spisu nadřízenému orgánu (§ 16a odst. 5 informačního zákona) a patnáctidenní lhůty pro rozhodnutí o stížnosti (§ 16a odst. 8 informačního zákona). Posledním dnem této lhůty bylo úterý 23. 7. 2024. Nadřízený orgán žalovaného však dosud o stížnosti nerozhodl, ani jinak nereagoval. Ani povinný subjekt již dále nereagoval. 4. Žalobce proto v podané žalobě namítl, že stížnost na postup při vyřizování informace je prostředkem ochrany proti nečinnosti ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 11. 2018, č. j. 5 As 18/2017 – 40, a po jejím bezvýsledném vyčerpání nemá žadatel jinou právní možnost než se obrátit na soud. Prostředek ochrany proti nečinnosti je bezvýsledně vyčerpán, nezareaguje-li nadřízený orgán ve lhůtě zákonem stanovené (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. 2 As 21/2020 – 34). Žalobce tedy splnil podmínku podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Žalovaný byl povinen žádost žalobce vyřídit způsobem předvídaným zákonem o svobodném přístupu k informacím, a pokud tak neučinil, protože žádost neodložil, neodmítl, ani informaci neposkytl, žalobce navrhuje, aby soud rozsudkem uložil žalovanému povinnost k vyřízení žádosti o informace, tj. domáhá se „rozhodnutí“ o žádosti, kdy „rozhodnutím“ rozumí judikatura též kladné rozhodnutí v podobě poskytnutí informace; srov. výše citované usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 As 18/2017 - 40: „Shledá-li soud žalobu důvodnou, nařídí povinnému subjektu, aby o žádosti rozhodl.“ Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že v žádosti jsou požadovány informace, jejichž poskytnutí by mohlo neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, která je účastníkem v žádosti vymezeného řízení o dopravním prostředku. Proto žalovaný tuto osobu vyzval k vyjádření stanoviska, zejména toho, zda souhlasí či nesouhlasí s poskytnutím informace v anonymizované podobě, a zda je jí známa osoba žalobce. Proto žalovaný následně dne 26. 6. 2024 podle § 14 odstavec 6 informačního zákona prodloužil lhůtu k vyřízení žádosti o deset dnů, o čemž byl žalobce prokazatelně informován. 6. Žalobce však na prodloužení lhůty k vyřízení žádosti reagoval dne 29. 6. 2024 podáním stížnosti na postup při vyřizování žádosti podle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona, kterou odůvodnil tím, že mu oznámení o prodloužení lhůty k vyřízení žádosti bylo doručeno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro poskytnutí informace. Žalovaný proto dne 4. 7. 2024 předložil stížnost žalobce nadřízenému Ministerstvu dopravy. 7. K žalobní argumentaci žalovaný uvedl, že nesdílí názor žalobce, že před podáním žaloby vyčerpal veškeré možné prostředky ochrany (§ 79 odstavec 1 s. ř. s.). Žalovaný poukázal na zákon č. 111/2019 Sb., kterým se s účinností od 24. 4. 2019 mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, a kterým bylo do informačního zákona přidáno ustanovení § 16b, které má sloužit jako ochrana před případnou nečinností nadřízených orgánů v rámci agendy poskytování informací. Žalobce tohoto institutu nevyužil. Podle názoru žalovaného měl žalobce podat podnět na nečinnost nadřízeného Ministerstva dopravy k Úřadu pro ochranu osobních údajů, a pokud tak neučinil, nedisponuje aktivní žalobní legitimací pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Proto by soud měl žalobu pro nesplnění podmínek řízení odmítnout. 8. Žalovaný v této souvislosti namítl, že žalobce v žalobě chybně určil a označil žalovaného. Pokud nadřízený správní orgán o stížnosti žalobce na postup žalovaného v zákonné lhůtě nerozhodl, případná žaloba na nečinnost by měla směřovat vůči nadřízenému orgánu, který svou nečinností v posuzované věci narušuje řádný průběh řízení o žádosti o poskytnutí informace. 9. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobce disponuje aktivní žalobní legitimací k podání žaloby, žalovaný uvedl, že se neztotožňuje s tvrzením žaloby, že je v předmětné věci nečinný. Žalovaný zcela v souladu s platnou právní úpravou předložil stížnost žalobce na postup při vyřizování žádosti nadřízenému orgánu, proto nemohl být nečinný, pokud se stížností, v níž bylo namítáno nedodržení pořádkové lhůty k prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti, naložil zákonem předvídatelným způsobem. Replika žalobce 10. Žalobce využil svého práva a k obsahu vyjádření žalovaného podal repliku, v níž především poukázal na to, že je aktivně legitimován k podání žaloby, protože byl jako jediný účastník řízení žadatelem o poskytnutí informací a je krácen na svém právu na informaci nezákonnou nečinností žalovaného. Dále žalobce uvedl, že na judikatorních závěrech, ke kterým dospěl NSS v již výše citovaném rozsudku rozšířeného senátu č. j. 5 As 18/2017 – 40, ani novela informačního zákona spočívající v zařazení ustanovení § 16b ničeho nemění, neboť toto ustanovení upravuje toliko speciální příslušnost Úřadu pro ochranu osobních údajů k opatřením proti nečinnosti nadřízeného správního orgánu. Jediným prostředkem na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu je stížnost podle § 16a informačního zákona, který žalobce řádně využil. 11. Pokud jde o námitku žalovaného o nedostatku pasivní žalobní legitimace, respektive nesprávného označení žalovaného subjektu v podané žalobě, žalobce souhlasí se žalovaným, že v prodlení s vyřízením žádosti žalobce o informaci je nejen žalovaný, ale i Ministerstvo dopravy. To však neznamená, že by žalobce měl žalovat právě Ministerstvo dopravy, neboť tím by dosáhl jen toho, že by se ministerstvo vyjádřilo k obsahu jeho stížnosti, která je však fakticky prostředkem ochrany před nečinností. Tím by žalobce nedosáhl nápravy v meritu věci. Judikatura činí jasná stanoviska v tom, že v obdobných případech, kdy je nečinný povinný subjekt (nerozhodne o žádosti o informaci), je nutné brojit proti nečinnosti tohoto povinného subjektu, a to nejprve podáním stížnosti pro neposkytnutí informace, která je prostředkem ochrany proti nečinnosti, a následně nečinnostní žalobou. V takovém řízení je pak pasivně legitimován přímo povinný subjekt, neboť právě ten je povinen s žádostí o informace naložit a rozhodnout o ni (tj. buď pozitivně – poskytnutím informace, nebo negativně, tj. rozhodnutím o odmítnutí žádosti). 12. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že prodloužení lhůty povinným subjektem o deset dnů, které však nebylo právně účinné, neboť bylo vypraveno až po skončení lhůty pro poskytnutí informace, přičemž lhůtu, která již uplynula, není možné prodlužovat, bylo to