7 As 371/2020 — Nejvyšší správní soud

15 A 44/2018- 95 - text 7 15 A 44/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: J. C. bytem XXX zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 proti žalovanému: Zeměměřičský úřad se sídlem Pod sídlištěm 9, Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018 č. j. ZÚ-02449/2018-12001 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2018 č. j. ZÚ-02470/2018-12001 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018 č. j. ZÚ-02449/2018-12001 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2018 č. j. ZÚ-02470/2018-12001 se zrušuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka. Odůvodnění: 1. Žalovaný rozhodnutím specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) odložil žádost žalobce o poskytnutí informací v podobě digitálního modelu reliéfu České republiky 5. generace (dále také „DMR 5G“) v rozsahu celé České republiky ve strojově čitelném formátu. Učinil tak podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), tedy proto, že žalobce nezaplatil úhradu požadovanou za poskytnutí informací. Tuto úhradu stanovil žalovaný ve výši 2 998 037 Kč, a to s ohledem na plánované a praxí ověřené náklady na zajištění potřebné kvality DMR 5G ve smyslu § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 123/1998 Sb.“). Základní cenu DMR 5G žalovaný vypočetl podle položky 8 bodu 11 přílohy k vyhlášce č. 31/1995 Sb., kterou se provádí zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením (dále jen „vyhláška“). 2. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uplatnil tři okruhy žalobních námitek. V prvním žalobním bodě namítl, že DMR 5G byl pořízen z veřejných zdrojů a byl by užíván a udržován i v případě, že by za něj žádný žadatel nezaplatil. Proto by měl být poskytnut za cenu nižší, než kolik činí náklady na jejich poskytnutí. Výše těchto nákladů ale z napadeného rozhodnutí neplyne, což toto rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. Žalobce dále poukázal na možnost bezplatného poskytnutí požadované informace plynoucí z vyhlášky. Vyjádřil přesvědčení, že zákon č. 123/1998 Sb., i vyhláška by měly být vykládány v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a směrnicí 2003/98/ESSměrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003, o opakovaném použití informací veřejného sektoru tak, aby informace poskytovány byly. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že stanovená výše úhrady nepřípustně omezuje jeho právo na informace a je zjevně nepřiměřená. 4. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že o DMR 5G žádal z pozice datového žurnalisty, přičemž s ním bylo zacházeno rozdílně (diskriminačně) oproti žadatelům z řad škol, vzdělávacích zařízení a studentů, jimž žalovaný tytéž informace poskytuje bezúplatně. 5. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a podle § 16 odst. 4 InfZ ve znění účinném do 23. 4. 2019 nařídil žalovanému poskytnutí informací. 6. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 26. 11. 2020 č. j. 15 A 44/2018-44 (dále jen „první rozsudek“) zamítl. V odůvodnění prvního rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není, protože v něm žalovaný určitě a srozumitelně uvedl, že výši úhrady stanovil na základě konkrétních pravidel obsažených v zákoně č. 123/1998 Sb., ve spojení s vyhláškou, které byl žalovaný povinen dodržet. Povinností žalovaného nebylo vyčíslit „mezní náklady na reprodukci a šíření uvedených dat“, jak žádá žalobce. Směrnice č. 2003/98/ES nelimituje celkový příjem z vybírání poplatků pouze celkovými náklady na reprodukci a šíření (dokumentů). Tyto určuje mnohem šířeji a je třeba do nich počítat i aktualizaci DMR 5G. 7. Soud nepovažoval za podstatné, že mezi úhradou za poskytnutí informací a náklady na zajištění potřebné kvality/zpřístupňování prostorových dat není příčinná souvislost. Žalobce má pravdu, že DMR 5G byl pořízen z veřejných zdrojů pro veřejné účely. Ustanovení § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb., ovšem stanoví toliko horní limit úhrady za poskytnutí prostorových dat, tj. výši, která nepřesáhne minimální výši nezbytnou k zajištění potřebné kvality a zpřístupňování prostorových dat a služeb založených na prostorových datech. Tuto mez úhrada požadovaná po žalobci nepřesahuje. 8. Soud v prvním rozsudku neshledal výši úhrady požadované po žalobci za poskytnutí informací nepřiměřenou či odporující základnímu právu na volný přístup k informacím. Částka bezmála tří milionů Kč plně odpovídá objemu dat, která žalobce žádal, a též způsobu výpočtu stanovenému vyhláškou. Kromě bezúplatného poskytování prostorových dat studentům a vzdělávacím institucím k zákonem jasně vymezeným účelům je pro všechny (ostatní) žadatele úhrada stejná, a žalobce tudíž nebyl v přístupu k datům DMR 5G diskriminován. Žalobní argumentaci spočívající v porovnání výše úhrady vyměřené za žalobcův extrémní požadavek (poskytnutí dat DMR 5G pro celé území České republiky) s výší průměrné mzdy soud označil za zavádějící. 9. Soud v prvním rozsudku neshledal důvodným ani třetí žalobní bod. Žalobcovo postavení datového novináře je nesrovnatelné s postavením studentů a vzdělávacích institucí. Stoprocentní sleva na poskytnutí dat DMR 5G pro školy, školská zařízení, vysoké školy a studenty je stanovena přímo právním předpisem, sleduje legitimní cíl, jímž je podpora rozvoje vzdělanosti, vědy a výzkumu. Soud nenalezl prostor pro závěr, že by se vysoce specializovaná data v podobě DMR 5G měla bezplatně poskytovat též novinářům. Byť by přístup k informacím o životním prostředí obecně měl být co nejjednodušší a v maximální možné míře bezplatný, aby byla usnadněna kontrola veřejné správy ze strany občanů, v nynějším případě nejde hovořit o kontrole výkonu veřejné správy a předcházení nežádoucím situacím a jevům v politice a veřejné správě. Žalobce nebyl postupem žalovaného v projednávané věci nijak diskriminován, neboť k němu bylo přistupováno stejně jako k ostatním žadatelům, kteří nejsou od placení úhrady za poskytnutí dat DMR 5G osvobozeni právním předpisem. Soud v této souvislosti upozornil na skutečnost, že data DMR 5G jsou v široké míře veřejně přístupná přes internetovou aplikaci na adrese http://ags.cuzk.cz/dmr. 10. Soud uzavřel, že požadavek na zaplacení úhrady za poskytnutí informací v podobě dat DMR 5G má oporu jak v § 17 zákona č. 106/1999 Sb., tak i v zákoně č. 123/1998 Sb., a nelze jej považovat za protiústavní omezení práva na informace zakotveného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Protože žalobce úhradu ve stanovené lhůtě nezaplatil, byla jeho žádost o poskytnutí informací napadeným rozhodnutím odložena v souladu s § 17 odst. 5 InfZ. 11. Soud se v prvním rozsudku nezabýval námitkou, v níž žalobce argumentoval opožděným uplatněním výzvy k zaplacení úhrady za poskytnutí požadovaných informací. Tuto námitku totiž žalobce poprvé uplatnil v doplnění žaloby ze dne 10. 6. 2019, tedy až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty k rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s.) 12. Žalobce se proti prvnímu rozsudku bránil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 7 As 371/2020-34 (dále jen „rozsudek NSS“) zamítl. Nejvyšší správní soud v rozsahu uplatněných kasačních námitek dal v prvé řadě za pravdu městskému soudu, že žalobce nepřípustně rozšířil žalobu o nový žalobní bod, a aproboval, že se žalobní námitkou poukazující na opožděné uplatnění výzvy k zaplacení úhrady za poskytnutí požadovaných informací městský soud nezabýval. V bodech [18] a [19] Nejvyšší správní soud přisvědčil též meritorním závěrům městského soudu, tedy tomu, že i) stanovená výše úhrady byla přiměřená, ii) výše úhrady odpovídá způsobu výpočtu stanovenému právními předpisy, iii) právní úpravou stanovená úhrada za poskytování dat DMR 5G ve strojově čitelném formátu, kterou je žalovaný jakožto povinný subjekt povinen po žadateli požadovat, nepředstavuje omezení práva na informace o životním prostředí, iv) žalobce coby novinář nebyl diskriminován oproti studentům či výzkumným institucím, protože rozdílné zacházení pro druhou uvedenou skupinu vychází z platné právní úpravy a nikoliv z libovůle správního orgánu. Ze žalobcovy žádosti navíc neplyne, že by o poskytnutí DMR 5G žádal jako novinář. 13. Žalobce se následně obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti prvnímu rozsudku i rozsudku NSS, kterou spojil s návrhem na vyslovení protiústavnosti § 11c odst. 3 zákona č. 123/1998 Sb., ve znění účinném do 28. 7. 2023, ve slovech „potřebné kvality a“, a položky č. 8 tabulky v části 11 přílohy k vyhlášce.