8 As 7/2008 — Nejvyšší správní soud

15 A 92/2022- 68 - text 16 15 A 92/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: S. D. bytem zastoupená advokátem JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., sídlem Novotného lávka 200/5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlem Karmelitská 529/5, 118 12 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2022, č. j. MSMT-18573/2021-4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Univerzity Karlovy ze dne 19. 4. 2021, č. j. NO/UKRUK/249/21/Če (dále jen „usnesení UK“), jímž byla odložena žádost žalobkyně o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na Anglo-americké vysoké škole, z. ú. (dále jen „AAVŠ“) v oboru „Humanities and Social Sciences (major Politics and Society)“. II. Dosavadní průběh řízení a napadené rozhodnutí 2. Žádostí ze dne 18. 3. 2021 požádala žalobkyně Univerzitu Karlovu o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na AAVŠ ve studijním programu. Univerzita Karlova žádost žalobkyně usnesením odložila. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítla, že usnesení UK vychází z nesprávných skutkových zjištění, na základě kterých Univerzita Karlova dospěla k nesprávnému právnímu závěru. Žalobkyně upozornila, že jí absolvovaný studijní program je studijní program, k němuž AAVŠ získala zahraniční akreditaci od The Western Association of Schools and Colleges (WASC) Senior College and University Commission (dále jen „WSCUC“), což je americká regionální akreditační agentura uznávaná ústředním akreditačním orgánem Spojených států amerických, kterým je The Council for Higher Education Accreditation (CHEA), tedy orgánem oprávněným rozhodnout o poskytnutí akreditace k poskytování studijního programu. 3. Žalovaný v napadené rozhodnutí uvedl, že žalobkyně není ve smyslu § 89 zákona č. 111/1998 Sb. (dále jen „zákon o vysokých školách“) a Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu, podepsané dne 11. 4. 1997 v Lisabonu a publikované v českém jazyce ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 60/2000 Sb. m. s. (dále jen „Lisabonská úmluva“) absolventkou zahraniční vysoké školy. Dle žalovaného není AAVŠ zahraniční (americkou) vysokou školou, nýbrž českou právnickou osobou s oprávněním působit jako česká soukromá vysoká škola oprávněná poskytovat vzdělání v žalobkyní absolvovaném bakalářském studijním programu, který byl akreditován jako studijní program podle zákona o vysokých školách s účinností od 11. 5. 2015. Žalovaný uzavřel, že na předloženou vysokoškolskou kvalifikaci nelze ustanovení § 89 a 90 zákona o vysokých školách aplikovat. Bez ohledu na to, jakým způsobem byl žalobkyní absolvovaný studijní program akreditován, žalobkyně není absolventkou zahraniční vysoké školy a držitelkou zahraničního vysokoškolského diplomu vydaného zahraniční vysokou školou. III. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě nejprve uvedla, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích práv, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném (diskriminačním) výkladu a aplikaci právní normy. Žalovaný postupoval v rozporu s principy a zásadami dobré správy, resp. v rozporu se zásadou ochrany dobré víry a oprávněných zájmů žalobkyně, zásadou zákazu rovnosti a nestrannosti, zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení. 5. V žalobě uplatnila žalobkyně celkem čtyři žalobní námitky. 6. V prvním žalobním bodě namítla, že napadané rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém závěru, že žalobkyně studovala studijní program akreditovaný v České republice. Žalovaný nebyl v rámci předcházejícího řízení oprávněn tuto otázku přezkoumávat. 7. Studijní program, který žalobkyně studovala, není studijním programem akreditovaným v České republice, ale jedná se o studijní program, k němuž AAVŠ získala zahraniční akreditaci od WSCUC. 8. Skutkový závěr, že žalobkyně fakticky studovala český studijní program uskutečňovaný v souladu s českou akreditací, který si AAVŠ na základě institucionální akreditace od WSCUC akreditovala zároveň jako americký studijní program, není správný a nemá podklad ve spisovém materiálu s ohledem na vyjádření americké akreditační agentury WSCUC (dále jen „vyjádření WSCUC“) a vyjádření amerického informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání U. S. ENIC ze dne 14. 8. 2021 (dále též „vyjádření U. S. ENIC“). Skutečnost, že AAVŠ má duální akreditaci studijních programů (tedy jak žalovaným nebo Národním akreditačním úřadem, tak WSCUC) neznamená, že student musí absolvovat studijní program za podmínek obou akreditací. Studijní programy vytvořené pod různými akreditacemi a podmínky jejich absolvování se mohou a zpravidla budou lišit právě v závislosti na podmínkách příslušné akreditace. 9. Pokud si student zvolí studium dle zahraniční akreditace, může získat jen vysokoškolský diplom za podmínek dané akreditace. V případě žalobkyně se jedná o zahraniční studium, neboť podmínky absolvování takovéhoto studijního programu jsou stanoveny dle práva cizího státu (USA). Místo, kde se vzdělání fakticky uskutečňuje, je pak zcela bez významu, uskutečňuje-li ho akreditovaná instituce. Národní právní úprava může nejvýše stanovit podmínky, za kterých uzná zahraniční vysokoškolské vzdělání nebo jeho část v České republice, nemůže však určovat, zda student zahraniční vzdělání získal či nikoli. 10. Žalovaný překročil svou pravomoc, neboť závěr založil na posouzení otázky, zda studijní program byl absolvován v režimu akreditace vydané WSCUC, tedy akreditace vydané orgánem třetího státu. Takovou otázku však žalovanému ani Univerzitě Karlově v řízení o uznání zahraničního vzdělávání nepříslušelo dle příslušných právních předpisů přezkoumávat. 11. Pokud AAVŠ disponuje příslušnou národní akreditací Spojených států amerických a žalobkyní předložený diplom je autentický, nepříslušelo žalovanému ani Univerzitě Karlově žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání odmítnout z důvodu, že žalobkyně zahraniční vysokoškolské vzdělání vůbec nezískala; posouzení této otázky je věcí národní právní úpravy Spojených státu amerických. 12. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný podle ní nesprávně aplikoval právní normu, která vychází z nesprávného výkladu legislativního pojmu „zahraniční vysoká škola“. Žalobkyně shledala výklad žalovaného v rozporu s ustanoveními Lisabonské úmluvy, což ve svém důsledku způsobuje nedůvodnou nerovnost v postavení a právech adresátů právní normy a je zjevně diskriminační. 13. Žalobkyně zdůraznila, že závěr žalovaného je zbudován na tom, že AAVŠ nelze považovat za zahraniční vysokou školu ve smyslu ustanovení § 89 zákona o vysokých školách. Je zcela na cizím státu, zda akreditaci udělí pouze subjektům inkorporovaným na jeho území či bude považovat hledisko inkorporace za irelevantní. Podstatou akreditace je, zda taková entita je způsobilá zajistit kvalitu výuky a splnění podmínek dané akreditace. Status vysokoškolské vzdělávací instituce i absolvovaný studijní program je nutné posuzovat z hlediska akreditace, neboť vysokoškolské studium bylo bez ohledu na místo a subjekt poskytováno dle právní úpravy státu poskytnuté akreditace. Pokud absolvent zahraničně akreditovaného studijního programu získá vysokoškolské vzdělání u akreditované instituce, je nutné jej posuzovat jako vzdělání získané dle státu akreditace. Přestože uznání vysokoškolského zahraničního vzdělání upravuje národní úprava, musí být vždy vykládána tak, aby nedocházelo k diskriminaci. 14. Žalovaný v napadeném rozhodnutí při výkladu pojmu „zahraniční vysoká škola“ pro účely uznávání zahraničního vzdělávání vycházel jednak z části čtrnácté zákona o vysokých školách (§ 93a odst. 1) a dále z definice obsažené v čl. I. Lisabonské úmluvy. Žalovaný však užívá pojmy části čtrnácté zákona o vysokých školách navzdory tomu, že definice zde uvedené platí právě a pouze pro tuto část zákona, přičemž tato část byla do zákona o vysokých školách implementována až s účinností od 1. 9. 2016. Rovněž výklad pojmu učiněný žalovaným není v souladu s definicí obsaženou v čl. I. Lisabonské úmluvy ani s podklady založenými ve spisu. 15. V tomto směru žalobkyně uvedla, že z hlediska zahraničního vzdělávání jsou relevantní zejména části § 89 až § 90b zákona o vysokých školách a § 93a a násl. citovaného zákona. Zatímco § 89 a násl. zákona o vysokých školách se týká uznání v zahraničí akreditovaného studia, § 93a a násl. téhož zákona upravuje povinnosti subjektů poskytujících zahraniční vysokoškolské vzdělání v České republice. Tato ustanovení