5 Afs 170/2015 — Nejvyšší správní soud

18 Af 6/2024- 55 - text 12 18 Af 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Michaely Macurové a Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: Winsor Trading s. r. o. sídlem Sazovická 488/8, 155 21 Praha 5 zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Mašlejem sídlem Říční 456/10, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlem Štěpánská 619/28, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2024, č. j. 3061657/24/2000-11451-106358, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2024, č. j. 3061657/24/2000-11451-106358, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Mašleje, advokáta. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její námitku proti vyrozumění ze dne 7. 12. 2023, č. j. 9142802/23/2005-53523-109918 (dále jen „vyrozumění“). Tímto vyrozuměním žalovaný žalobkyni informoval o předpisu úroku ze zadrženého nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2015. Zároveň konstatoval, že nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně a na úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ve zněních účinných do 31. 12. 2020 a od 1. 1. 2021 žalobkyni nevznikl. 2. Z obsahu daňového spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Dne 24. 10. 2015 podala žalobkyně řádné přiznání k DPH za zdaňovací období září roku 2015, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 647 649 Kč. V rámci postupu k odstranění pochybností a následné daňové kontroly byla správcem daně prověřována přijatá zdanitelná plnění (pořízení dvou automobilů zn. Mercedes a Audi) od společnosti LONGTOUCHE ENTERPRISE s.r.o. (dále jen „Longtouche“). Správci daně vznikly o tomto plnění pochybnosti, které žalobkyně nedokázala rozptýlit. Proto neuznal nárok na odpočet DPH z těchto plnění v částce 643 884 Kč a platebním výměrem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 4606989/18/2005-52524-110889, vyměřil žalobkyni odpočet daně ve výši 3 765 Kč. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, nicméně Odvolací finanční ředitelství (dále též jen „OFŘ“) rozhodnutím ze dne 7. 5. 2019, č. j. 18631/19/5300-21442-711359 (dále jen „první odvolací rozhodnutí“), odvolání zamítlo a platební výměr potvrdilo. 4. První odvolací rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne ze dne 20. 12. 2022, č. j. 11 Af 26/2019-97. Soud konstatoval, že postupu daňových orgánů, co se týká pochybností ohledně přijetí zdanitelných plnění od společnosti Longtouche, nelze ničeho zásadního vytknout, neboť žalobkyně konkrétně specifikované pochybnosti správce daně nevyvrátila a přijetí deklarovaných plnění neprokázala. OFŘ zároveň řádně odůvodnilo, proč nebyly provedeny některé navržené důkazní prostředky, mj. návrh týkající se převozních registračních značek k automobilům. Nicméně s ohledem na vývoj evropské správní judikatury ve věci deklarovaného dodavatele [rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie, a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 23. 3. 2022, č. j. 1 Afs 334/2017-208] městský soud poukázal na skutečnost, že vzhledem k výši zdanitelného plnění nelze vyloučit, že případný neidentifikovaný dodavatel daného plnění mohl být plátcem DPH, což by zakládalo oprávněnost nároku na odpočet DPH. Za tímto účelem bylo dle soudu třeba provést další dokazování. 5. V návaznosti na uvedený rozsudek se věcí znovu zabývalo OFŘ. Na základě doplnění dokazování (mj. i součinností s Magistrátem hl. m. Prahy ohledně převozních registračních značek vydaných společnosti Longtouche) bylo zdanitelné plnění uznáno v plné výši rozhodnutím ze dne 21. 9. 2023, č. j. 31236/23/5300-21444-711869. Původně přiznaná část nadměrného odpočtu (3 765 Kč) byla žalobkyni vrácena dne 25. 5. 2018, zbývající část (643 884 Kč) byla žalobkyni vrácena v návaznosti na toto rozhodnutí dne 29. 9. 2023. 6. Žalobkyně se podáním ze dne 30. 10. 2023 domáhala předepsání a vyplacení úroků z nadměrného odpočtu DPH. Dne 7. 12. 2023 žalovaný vydal v bodě 1 uvedené vyrozumění, proti němuž žalobkyně podala námitku dle § 159 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný námitku zamítl napadeným rozhodnutím. V napadeném rozhodnutí popsal genezi celého případu a konstatoval, že nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. úrok z nesprávně stanovené daně, které žalobkyně požadovala, jí nevznikl. Žalovaný shrnul, že ani dle ustálené judikatury k předchozímu znění daňového řádu právo na tyto úroky nevzniklo, pokud správce daně neporušil své povinnosti nebo k chybnému odpočtu DPH došlo z důvodů na straně žalobkyně. Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 11 Af 26/2019-97 v neprovedení žalobkyní navrhovaného důkazu neshledal pochybení a v navazujícím odvolacím řízení byl prováděn za účelem prokázání skutečného, ne deklarovaného dodavatele. K prokázání nároku na odpočet daně došlo až na základě doplnění dokazování v odvolacím řízení a k přiznání nárokovaného nadměrného odpočtu navíc došlo současně na základě dalších žalobkyní nově navrhovaných důkazů (zejména ověření pronájmu prostor společností Longtouche v nemovitosti ve Zdiměřicích). II. Obsah žaloby 7. Žalobkyně v žalobě namítá, že jí vznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. úrok z nesprávně stanovené daně, a to za období od 23. 5. 2018 do 29. 9. 2023. Mezi žalobkyní a žalovaným není sporné, že na danou věc se uplatní jak právní úprava daňového řádu účinná do 31. 12. 2020, tak právní úprava účinná od 1. 1. 2021. Žalovaný nárok odmítl s poukazem na to, že zde existují okolnosti, které jej vylučují. Žalobkyně ovšem poukazuje na to, že ustanovení upravující okolnosti, za kterých nárok na úrok dle § 254 odst. 3 daňového řádu nevzniká, bylo do tohoto předpisu přijato až s účinností od 1. 1. 2021. Toto pravidlo lze uplatnit pouze k úroku z nesprávně stanovené daně od 1. 1. 2021, nikoli k předchozímu období. Jeho použití na předchozí období žalovaný dovozuje obecným odkazem na blíže nespecifikovanou ustálenou judikaturu. Závěry žalovaného jsou tak v této části nezákonné a nepřezkoumatelné. 8. V rámci druhého žalobního bodu žalobkyně uvádí, že nebyly naplněny důvody pro vyloučení vzniku nároku na úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 odst. 3 písm. b) daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021. Žalobkyně zdůrazňuje, že k prokázání dodání předmětného automobilu společností Longtouche došlo na základě odpovědi Magistrátu hlavního města Prahy. Provedení tohoto důkazu (dotaz na Magistrát hl. m. Prahy ohledně převozních značek automobilu) žalobkyně navrhovala již v průběhu postupu k odstranění pochybností. Správní orgány jej však v původním daňovém řízení neprovedly, provedly jej až na základě závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku. Dle žalobkyně je v daném případě nepochybné, že shora uvedený postup daňových orgánů byl vadný a k nesprávnému stanovení daně došlo jejich zaviněním. 9. Žalobkyně taktéž nesouhlasí s posouzením, že nebyla naplněna první nutná podmínka pro přiznání požadovaného úroku, tedy existence nezákonného rozhodnutí, resp. rozhodnutí vydaného na základě nesprávného úředního postupu. Žalobkyně má za to, že tato podmínka je prokázána již samotnou skutečností, že první odvolací rozhodnutí bylo jakožto nezákonné zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření obsáhle zrekapituloval průběh případu a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvádí, že nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně či z nesprávně stanovené daně je nutné posuzovat odděleně dle příslušných účinných verzí daňového řádu, nicméně kritéria pro vznik tohoto nároku jsou podobná. Již v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2020 bylo nutno posoudit pochybení správce daně, což plyne i z důvodové zprávy k daňovému řádu. Je třeba rozlišit situace, kdy nezákonnost dotčeného rozhodnutí vyvolal daňový subjekt a kdy se jednalo o zavinění správce daně. 11. Žalovaný trvá na závěru, že nepochybil při rozhodování o neuznání odpočtu DPH takovým způsobem, aby to založilo nárok žalobkyně na úrok z neoprávněného jednání správce daně či z nesprávně stanovené daně. Tento závěr nelze učinit ani z rozsudku Městského soudu v Praze v této věci, neboť ten neuznání odpočtu DPH, včetně (ne)provedeného dokazování aproboval. Zrušující rozhodnutí bylo vázáno na judikatorní změny, nikoli na pochybení správce daně. Žalovaný rovněž upozorňuje, že doplňování dokazování v návaznosti na zrušující rozsudek bylo rozsáhlejší, než udává žalobkyně, není pravdou, že b