10 As 252/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Af 11/2023- 42 - text 14 3 Af 11/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Petry Kamínkové a Mgr. Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, IČ: 720 29 455 sídlem Jankovcova 933/63 170 00 Praha 7 – Holešovice zast. JUDr. Josefem Donátem, LLM, advokátem sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023 č. j. 20032/23/5000-10612-712342 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobce se domáhá žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023 č. j. 20032/23/5000-10612-712342 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „prvostupňový orgán“) na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 21. 11. 2017, č. j. 8333551/17/2000-31477-110134 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že nová výše stanoveného odvodu za porušení rozpočtové kázně byla stanovena na částku ve výši 21 866 819 Kč. Žalobce navrhl rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí. II. Žalobní body 2. Námitky žalobce uplatněné v podané žalobě lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že závěr žalovaného o možnosti či nemožnosti stihnout jiné zadávací řízení, než jednací řízení bez uveřejnění (dále též „JŘBU“) je nepodložený a nesprávný. Výpočet žalovaného ohledně minimální délky zadávacího řízení je zmýlený minimálně o 40 dní. Z takto nesprávně učiněné úvahy nelze vycházet při posouzení vzniku stavu krajní naléhavosti a případné odpovědnosti za něj. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem žalovaného, že otevřené řízení mohlo skončit již 1. 8. 2014 a totéž platí i ve vztahu k užšímu řízení. Žalovaný v rozporu s § 39 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále též „ZVZ“ či „zákon o veřejných zakázkách“) dovodil, že lhůta pro podání nabídek by byla lhůtou minimální v délce 52 dnů u otevřeného řízení a v užším řízení by činila lhůta pro doručení žádosti o účast v řízení 37 dní. Žalovaný nezohlednil, že v zadávacím řízení byly podány 3 nabídky, přičemž na posouzení kvalifikace každé nabídky je nezbytné vyčlenit minimálně 1 týden. Jelikož dle ZVZ zadavatel byl povinen posoudit kvalifikaci všech dodavatelů, nikoliv jen nejvýhodnější nabídky, posouzení kvalifikace nebylo možno provést „do druhého dne“. Žalovaný dále nezohlednil lhůtu pro objasnění informací či podkladů ve smyslu § 59 odst. 4 ZVZ. Podle citovaného ustanovení se k žádosti zadavatele stanoví přiměřená lhůta (minimálně 3 až 5 dnů), přičemž k takové žádosti může dojít opakovaně, případně dodavatel může žádat prodloužení lhůty. Nelze tak vyloučit, že již z tohoto důvodu se řízení prodlouží o dalších 14 dnů. Žalovaný rovněž pomíjí, že na první jednání hodnotící komise je nezbytné dle § 75 odst. 1 ZVZ svolat členy nejméně 5 pracovních dnů předem. Navíc lze předpokládat, že v době letních dovolených by svolání jednání komise bylo obtížnější. Je tak realistická úvaha, že by došlo k dalšímu zdržení cca o 1 týden i více, např. pokud by k posouzení a hodnocení nabídek bylo nezbytné více než jedno jednání hodnotící komise. Žalobce tak shrnul, že všechny naznačené, realistické okolnosti prodlužují zadávací řízení minimálně o další 1 měsíc, a teprve poté je možno vydat rozhodnutí o výběru. Protože v roce 2014 nebyla zavedena plná elektronizace (viz § 149 ZVZ), k odeslání oznámení o výběru mohlo dojít i běžnou poštou, a tedy k doručení mohlo dojít až na základě fikce za dalších 10 dnů. Námitky proti výběru se pak dle § 110 odst. 4 ZVZ podávaly do 15 dnů „ode dne doručení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky“. Celkem tak žalovaný zapomněl započíst cca 30 + 10 dní, tedy 40 dní. Každopádně je vyloučeno de iure i de facto, aby druhý den pro podání nabídek existoval vybraný dodavatel. 4. Nepřezkoumatelnost spatřuje také v tom, že žalovaný nijak nezhodnotil, proč a z jakých důvodů zadavatel realizaci užšího řízení nestihl. Žalovaný vůbec neučinil úvahu, jaké lhůty žalobce případně nerespektoval, a zejména zda případné zdržení v rámci užšího řízení je přičitatelné žalobci či nikoliv. Takové zhodnocení v napadeném rozhodnutí chybí, ačkoliv je klíčové pro závěr, zda žalobce jako zadavatel objektivní stav krajní naléhavosti způsobil či nikoliv. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné z nedostatku důvodů pro závěry žalovaného, když žalovaný vůbec nezkoumal reálné důvody vzniku stavu krajní naléhavosti. 5. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, z jakého ustanovení ZVZ žalovaný dovozuje závaznost údaje 30. 9. 2014 v zadávací dokumentaci. Ačkoliv žalobce v zadávacím řízení deklaroval předpokládaný termín pro uzavření smlouvy 30. 9. 2014, reálně nejzazším termínem, do kdy bylo možno uzavřít smlouvu bez ohrožení potřeb a zájmů zadavatele jako orgánu veřejné moci, byl termín 31. 10. 2014. Žalobce znovu zdůrazňuje, že pokud je zohledňován termín 31. 10. 2014, zadavatel dodržel všechny termíny a zákonné lhůty, které jsou mu napadeným rozhodnutím určeny k dodržení. Konkrétně tedy platí, že zadavatel dne 24. 9. 2014 odeslal oznámení o výběru a do 9. 10. 2014 vyčkal na uplynutí lhůty pro podání námitek, které byly v této lhůtě podány. K zahájení JŘBU zadavatel přistoupil 27. 10. 2014, tedy po uplynutí všech lhůt dle vyjádření žalovaného i dle zrušujícího rozsudku zdejšího soudu. 6. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaný posuzoval možnost stihnout jiné zadávací řízení od dubna 2014 se závěrem, že od tohoto data až do konce září 2014 bylo možné stihnout jak otevřené, tak i užší řízení. Jakkoli je zjištění žalovaného pravdivé (žalobce se s ním ztotožňuje), je současně irelevantní pro posouzení zákonnosti postupu žalobce jako zadavatele. Možnost „stihnout či nestihnout“ jiný druh zadávacího řízení je logicky nezbytné zkoumat od okamžiku, kdy zadavatel zahájil či se rozhodoval zahájit JŘBU. Žalovaný přehlédl, že i žalobce učinil v dubnu 2014 naprosto totožný závěr o tom, že je možné stihnout užší řízení, a proto také užší řízení zahájil. Metodika posouzení skutkových okolností žalovaným by byla správná, pouze pokud by žalobce zahájil JŘBU již v dubnu 2014, protože pouze v takovém případě by dávalo smysl zkoumat, zda od dubna 2014 do září (či října) 2014 bylo možné „stihnout“ standardní zadávací řízení. Žalobce jako zadavatel však JŘBU zahájil až 27. 10. 2014, a to za podstatně odlišných skutkových okolností, než které posuzoval žalovaný k dubnu 2014. Podle žalobce je rozhodující, zda ke dni zahájení JŘBU, tj. 27. 10. 2014 zadavatel mohl či nemohl stihnout realizovat jiný druh řízení. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, spočívající v nesprávných závěrech ohledně součinnosti ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též „MŠMT“). Žalovaný nedostatečně zohlednil zpoždění, které zadavatel utrpěl při přípravě zadávacího řízení a které bylo způsobeno čekáním na pravděpodobnou, resp. deklarovanou zákonodárnou iniciativu ministra MŠMT (která se měla přímo dotknout předmětu plnění) a čekáním na zpožděný souhlas se zahájením zadávacího řízení. Tato okolnost je podstatná pro vyhodnocení, že žalobce jako zadavatel nezpůsobil stav krajní naléhavosti, který v říjnu 2014 vedl k zahájení JŘBU, případně že nezpůsobil a není odpovědný za porušení rozpočtových pravidel. 8. Zadavatel byl při svém rozhodování ovlivněn nesoučinností MŠMT jako zřizovatele a normotvůrce, přičemž bezprostředním efektem vůči žalobci bylo neposkytnutí (či opožděné poskytnutí) souhlasu MŠMT jako zřizovatele se zahájením zadávacího řízení, bez kterého zadavatel nemohl dál pokračovat. 9. Žalobce jako zadavatel současně musel brát vážně veškeré záměry ministra školství prezentované v médiích v únoru 2014, a tedy s péčí řádného hospodáře žalobce musel vycházet z toho, že nemůže porušit interní předpisy a vyhlásit veřejnou zakázku s předmětem plnění, který se v důsledku plánované a proveditelné změny legislativy může ukázat jako nerealizovatelný, protože by v mezičase došlo novelizací příslušné vyhlášky ke změně koncepce státních maturit. 10. Žalobce tak opět musí vyslovit, že jako zadavatel nemohl obejít interní pravidla a zahájit zadávací řízení bez souhlasu MŠMT, neboť musel vyčkat, až bude postaveno na jisto, zda do předmětu plnění zasáhne nebo nezasáhne legislativní změna. Na stejnou věc pak ostatně vyčkával i souhlas MŠMT. Uvedené zpoždění s udělením souhlasu MŠMT jako zřizovatele vylučuje odpovědnost žalobce jako zadavatele za „způsobení“ stavu krajní naléhavosti ve smyslu § 23 odst. 4 písm. b) ZVZ, který žalobce vedl k realizaci