8 As 70/2018 — Nejvyšší správní soud

6 A 102/2023- 43 - text 12 6 A 102/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: PPL CZ s.r.o., se sídlem K Borovému 99, 251 01, Říčany – Jažlovice, IČ: 251 94 798, zastoupen JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, v řízení o žalobě rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 6. 2023, č.j. ČTÚ-29 898/2015-603/II, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 6. 2023, č.j. ČTÚ-29 898/2015-603/II (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k rozkladu žalobce ve výroku I. zrušeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru regulace komunikačních činností a poštovních služeb ze dne 1. 4. 2015, č.j. ČTÚ-15 566/2014-610/XIV.vyř. (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a to v rozsahu výroku II. a III. tohoto rozhodnutí, a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání; a současně ve výroku II. byl ve zbytku zamítnut rozklad žalobce a výrok I. prvostupňového rozhodnutí byl potvrzen. Prvostupňovým rozhodnutím byl ve výroku I. žalobce shledán odpovědným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění do 3. 12. 2014 (dále jen „zákon o poštovních službách“), kterého se dopustil tím, že podnikal v období od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014 v oblasti poštovních služeb, když v rámci své produktové nabídky nabízel poštovní služby s obchodními názvy „Soukromý balík“, „Firemní balík“ a „Expresní balík“ a poštovní službu s obchodním názvem „Soukromý balík“ i poskytoval, a to bez předchozího písemného oznámení podnikání v oblasti poštovních služeb žalovanému; ve výroku II. byla žalobci uložena pokuta za uvedený správní delikt ve výši 4.200.000 Kč a ve výroku III. mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. [2] V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že ve správním řízení ani v řízeních před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem (pozn. soudu: věc je projednávaná zdejším soudem již počtvrté; konkrétní přehled dosavadní judikatury správních soudů bude uveden dále v tomto rozsudku) nebylo prokázáno, že činnost žalobce spočívala v poskytování poštovních služeb, a nikoli zasílatelských služeb. Namítal, že Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se ve svém posledním rozsudku ze dne 4. 5. 2023, č.j. 1 As 286/2022-70, dostatečně nevypořádal s kasačními námitkami ohledně právní kvalifikace služeb žalobce, resp. se vůbec nevypořádal s tím, že podle bodu 60 rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 9. 2021, č.j. 8 As 70/2018-100 má existovat rozlišení mezi poštovní a zasílatelskou službou. [3] Dále žalobce uvedl, že s ohledem na smluvní svobodu a poměrně kusou zákonnou úpravou obou smluvních typů nelze uzavřít, zda se jedná o zasílatelskou či poštovní smlouvu, bez zkoumání konkrétního nastavení daného smluvního vztahu a procesů, kterými jsou práva a povinnosti subjektů realizována. Dle žalobce žalovaný ani žádný ze soudů nevyřkl, proč předmětné služby žalobce nebyly zasílatelskými službami. Závěr žalovaného ohledně toho, že předmětné služby žalobce splňují znaky poštovních služeb, pak dle žalobce nepostačuje k vyvrácení tohoto klíčového argumentu. Dále žalobce uvedl, že v obecné rovině není mezi oběma činnostmi věcně ani prakticky žádný rozdíl – poštovní služba zahrnuje podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách činnosti spočívající v podání, třídění a přepravě poštovní zásilky za účelem dodání poštovní zásilky; obsahová náplň živnosti „Zasílatelství a zastupování v celním řízení“ dle bodu 53 přílohy 4 k nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, identifikuje činnosti spočívající v obstarání dokladů a zajištění naložení, uložení zásilky a zajištění naložení, zprostředkování přepravy z určitého místa do určitého místa a doprovod zásilky. Mezi obsahem služeb tak není dle žalobce z praktického ani laického pohledu žádný rozdíl. Dále k bodu 60 odkazovaného rozsudku rozšířeného senátu NSS namítal, že závěr, „že obsahem zasílatelství je pouhé zprostředkování přepravy, nikoli již samotná přeprava nákladů,“ je jednak nesprávný a jednak v rozporu s ustanovením § 2474 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Dle žalobce tak existují dvě regulatorní úpravy pro tutéž (podnikatelskou) činnost – je tak na volbě podnikatele, pod jakým právním rámcem bude svou podnikatelskou činnost vykonávat. S možností takové volby pak nemůže být spojena žádná veřejnoprávní sankce. [4] Dále v tomto žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán musí nade vší pochybnost prokázat, že předmětné služby žalobce nebyly zasílatelskými službami, neboť předmětem řízení je rozhodnutí o vině za spáchání správního deliktu a uložení sankce, které je ovládáno zejména zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Prvostupňové rozhodnutí pak těmto zásadám a s nimi souvisejícím požadavkům Ústavního soudu nevyhovělo. V dalším řízení by dle žalobce měl správní orgán provést další dokazování skutkového stavu a všechna zjištění zasadit do kontextu judikaturního vývoje. V rámci řízení před správními orgány by také měl být odstraněn žalobcem namítaný rozpor v tvrzení, zda žalobce předává zásilky k přepravě a dodání příjemcům svým smluvním partnerům, nebo žalobce přepravuje a dodává zásilky sám. V této souvislosti připomněl, že konzistentně po celou dobu řízení tvrdí, že nepřepravuje ani nedodává zásilky, neboť pro tyto účely využívá výhradně přepravní služby třetích osob (smluvních partnerů). [5] Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že v řízeních před správními soudy nebylo prokázáno, že by žalobce nepožíval důvěry ve výklad zákona v materiálním smyslu. Následně žalobce provedl exkurz k historii definice poštovní služby v zákoně o poštovních službách a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Poštovní směrnice“). Dle žalobce NSS i Městský soud v Praze pominuly, že žalobce od samého počátku svého podnikání před 26 lety podnikal v oblasti zasílatelství, k čemuž měl a má příslušné živnostenské oprávnění; služby, které nabízel, a způsob, jakým je poskytoval, přitom byly a jsou po celou dobu obsahově totožné. Rovněž pak přešly, že za celou dobu svého podnikání nebyl žalobce nikdy trestán za porušení právních předpisů o živnostenském podnikání v rámci jeho podnikání v režimu zasílatelských služeb. Dále přešly i to, že zákon č. 221/2012 Sb. (dále jen „Novela zákona o poštovních službách“) nezměnil žádným způsobem definici zasílatelství ani jeho úpravu v živnostenském zákoně. Pokud tedy žalobce řádně podnikal v oblasti zasílatelství před 1. 1. 2013, pak při nezměněném způsobu jeho podnikání v tomto regulatorním i smluvním režimu podnikání pokračoval v souladu s právními předpisy i po tomto datu. Uzavřel, že byl v dobré víře v právo v materiálním smyslu. [6] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jak žalobou napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí prvostupňové. [7] Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K prvnímu žalobnímu bodu (obsah služeb poskytovaných žalobcem) žalovaný uvedl, že obsahové porovnání poštovních a zasílatelských činnosti neprovedl žalobce korektně, neboť opomněl, že bod 53 přílohy č. 4 k nařízení vlády č. 278/2008 Sb. neobsahuje pouze pozitivní vymezení zasílatelské činnosti, ale obsahuje i vymezení negativní, když se zde konkrétně uvádí, že „obsahem činnosti není vlastní přeprava nákladů.“ Naproti tomu, poštovní činnost zahrnuje mimo jiné i přepravu poštovní zásilky. Rozdíl mezi danými činnostmi je tedy dle žalovaného zcela evidentní, jak ostatně uváděl i rozšířený senát NSS. K odkazu žalobce na ustanovení § 2474 občanského zákoníku žalovaný uvedl, že pro potřeby vedeného řízení je nezbytné rozlišovat mezi zasílatelstvím ve smyslu soukromoprávního smluvního typu definovaného v ustanovení § 2471 a násl. občanského zákoníku a zasílatelstvím ve smyslu podnikatelské činnosti, která je vymezena výše uvedeným nařízením vlády ve spojitosti s ustanovením § 73a živnostenského zákona. Dle žalovaného je soukromoprávní definice zasílatelství zcela irelevantní, naopak důležitá je pouze definice v nařízení vlády. K tomu žalovaný dodal, že před přijetím Novely zákona o poštovních službách, byla předmětným nařízením vlády vymezena i podnikatelská činnosti v oblasti poštovních služeb. [8] K námitce žalobce