— Nejvyšší správní soud

6 A 17/2023- 130 - text 22 6 A 17/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: České dráhy, a.s., se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, IČ: 709 94 226, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dříve Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře), se sídlem Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: RegioJet a.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, IČ: 283 33 187, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 26. 1. 2023, č.j. UPDI-0270/23/KP, sp.zn. ŘVP001/20, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 26. 1. 2023, č.j. UPDI-0270/23/KP, sp.zn. ŘVP001/20 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 1. 12. 2022, č.j. UPDI-3896/22/UM (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo ve sporném řízení rozhodnuto o žádosti osoby zúčastněné na řízení podle ustanovení § 23d odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), tak, že žalobkyni bylo uloženo uzavřít do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí s osobou zúčastněnou na řízení smlouvu umožňující poskytnutí služeb, v rozsahu a umístění požadovaném osobou zúčastněnou na řízení, a to: a) jednoho nosiče informačních systémů v železniční stanici B. n. S., který byl označen číslem 5 a který se nachází jako první vpravo od vstupních dveří do čekárny, b) jednoho nosiče informačních systémů v železniční stanici B.-Ž., a to buď nosiče, který byl označen číslem 5 nacházejícího se mezi pokladnami, nebo nosiče, který byl označen číslem 4, umístěného jako první vlevo od levé pokladny. [2] S účinností od 1. 1. 2024 byl zákonem č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, žalovaný Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, který vydal žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušen – srov. část desátá Přechodná ustanovení a část jedenáctá Zrušovací ustanovení tohoto zákona. Podle čl. X bodu 2. přechodných ustanovení tohoto zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře stanovená zvláštními zákony na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Působnost k rozhodování podle ustanovení § 23d odst. 4 zákona o dráhách tak přešla ve smyslu ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Usnesením ze dne 18. 1. 2024, č.j. 6A 17/2023-102, proto soud rozhodl o tom, že na místě žalovaného bude nadále pokračováno právě s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. [3] Žalobkyně podanou žalobu rozdělila do několika žalobních bodů. V tom prvním namítala, že mechanické nosiče nemají povahu (provozní součásti) zařízení služeb, neboť nejsou informačním systémem ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb., o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb (dále jen „vyhláška č. 76/2017 Sb.“), jelikož předmětné nosiče informací (vývěsky, nástěnky, klaprámy, informační stojany apod.) nepředstavují IT elektronický systém zpracovávající určitá data ve vzájemné interakci jednotlivých komponentů v reálném čase. Dle žalobkyně se tak na tyto mechanické nosiče neaplikuje úprava dle ustanovení § 23d a násl. zákona o dráhách. Dále namítala, že Ministerstvo dopravy v souladu s Legislativními pravidly vlády užívá pojem „informační systém“ v obecně závazných předpisech ve své gesci pro označení IT elektronického systému zpracovávajícího určitá data, právě proto, že jde o systém, zpracovávající dat, která jsou ve vzájemné interakci v reálném čase. Vyhláška č. 76/2017 Sb. pak žádnou zvláštní definici pojmu „informační systém“ neobsahuje, použije se tedy definice výše uvedená. Na uvedených závěrech nemůže dle žalobkyně nic změnit ani skutečnost, že pro předmětné vývěsky, stojany, klaprámy a nástěnky se ve smlouvě o umístění těchto nosičů v dotčených stanicích, kterou dne 24. 6. 2016 uzavřela žalobkyně se Správou železnic, státní organizací (dále jen „SŽ“) jakožto provozovatelem dotčených stanic, užívá legislativní zkratka „informační systémy“. Tato smlouva totiž jednak byla uzavřena před účinností vyhlášky č. 76/2017 Sb. a jednak je třeba respektovat ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se právní jednání posoudí podle svého obsahu. Skutečnost, že různé mechanické nosiče sdělení smluvní strany označí legislativní zkratkou „informační systémy“, tak dle žalobkyně neznamená, že se tak tyto ipso facto stanou informačními systému ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. Ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se pak správní orgán nemůže omezit na tvrzení smluvních stran, ale musí ověřit a prokázat, že se skutečně jedná o „informační systémy“ ve smyslu příslušné obecně závazné právní úpravy. Žalovaný tak v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod omezil vlastnické právo žalobkyně, protože z povahy věci jako zařízení služeb plyne podle ustanovení § 23d zákona o dráhách povinnost tyto nosiče nabízet k užití všem dopravcům, a to za regulovanou cenu. [4] Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že stanice B. n. S. není osobou zúčastněnou na řízení obsluhována. Namítala, že povinnost poskytnout užívání součástí stanice jakožto zařízení služeb podle ustanovení § 23d odst. 1 zákona o dráhách se týká jen (zařízení) služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy, tedy souvisejících s vlaky, které v dané stanici podle jízdního řádu zastavují pro nástup a výstup cestujících. Vlaky osoby zúčastněné na řízení však v této stanice podle jízdního řádu nezastavují, a proto měla být její žádost zamítnuta. [5] Ve třetím žalobním bodu namítala, že žalovaný neprokázal, že by žalobkyně odmítla osobu zúčastněnou na řízení protiprávně, tj. že postupovala v rozporu s ustanovením § 23d odst. 3 písm. b) bod 1. zákona o dráhách. Uvedla, že poskytla 100 % kapacity svých nosičů společnosti České dráhy, a.s. jakožto jinému dopravci, a to 4 roky před žádostí osoby zúčastněné na řízení. Dle žalobkyně na tom nic nemění skutečnost, že v mezidobí nabyly účinnosti zákon č. 319/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 319/2016 Sb.“), vyhláška č. 76/2017 Sb. a prováděcí nařízení Komise (EU) 2017/2177 ze dne 22. listopadu 2017 o přístupu k zařízením služeb a k službám souvisejícím se železniční dopravou (dále jen „nařízení Komise 2017/2177), jelikož tyto předpisy neobsahují žádná přechodná ustanovení, kterými by dosavadní smlouvy rušila. I po účinnosti předmětných právních předpisů jsou tak práva přístupu udělená žalobkyní jako provozovatelem nosičů platná a účinná. Uvedla, že právo užívat zařízení služeb na základě právního jednání uzavřeného před účinnosti nařízení Komise 2017/2177 se účinností tohoto nařízení stalo automaticky a bez dalšího již uděleným právem přístupu ve smyslu čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení. Z kontextu celého nařízení pak vyplývá, že zatímco pojem „kapacita zařízení služeb“ se vztahuje jen na kapacitu přidělenou podle nařízení Komise 2017/2177, pojem „práva přístupu“ se vztahuje jak na kapacitu zařízení služeb, tak současně na práva umožňující užívat zařízení služeb vzniklá před účinností tohoto nařízení. Evropský zákonodárce přitom zná institut omezení trvání právních jednání, smluv, uzavřených před účinnosti právního předpisu, a v přechodných ustanoveních jej užívá (srov. např. čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici). Žalobkyně jako provozovatel mechanických nosičů sdělení tak neměla po účinnosti tohoto nařízení povinnost zneplatnit smlouvu se SŽ ze dne 24. 6. 2016 a odebrat si jako dopravci přístup k těmto zařízením. Žalobkyně shrnula, že z uvedených důvodů byla oprávněna osobu zúčastněnou na řízení odmítnout. [6] Žalobkyně dále v tomto žalobním bodu s odkazem na ustanovení § 23d odst. 3 písm. a) zákona o dráhách uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že mechanické nosiče srovnatelných parametrů jako žalobkyně provozuje v obou dotčených stanicích rovněž SŽ, která současně není dopravcem poskytujícím přepravní slu