5 Afs 91/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Af 6/2023- 74 - text 14 6 Af 6/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobkyně: M. K., zastoupena JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2023, č.j. 1169209/23/2000-11452-107363, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2023, č.j. 1169209/23/2000-11452-107363 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky proti exekučnímu příkazu na prodej nemovitých věcí ze dne 1. 12. 2022, č.j. 8953175/22/2011-00540-106341 (dále též „exekuční příkaz“), vydanému Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu – Jižní Město. [2] V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný svým rozhodnutím námitky žalobkyně neodstranil. Namítala, že postup správce daně v řízení je zcela zřejmě nepřiměřený vymáhanému nedoplatku, jelikož správce daně exekučně postihuje majetek, který několikanásobně převyšuje hodnotu neuhrazené daně. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č.j. 4 Afs 48/2015 a ze dne 28. 3. 2019, č.j. 2 Afs 392/2017-48. Uvedl, že z rozhodnutí o výsledné ceně nemovitých věcí ze dne 12. 10. 2020, č.j. 7638621/20/2011-00540-1111625 vyplývá, že cena nemovité věci a jejího příslušenství dle vypracovaného znaleckého posudku ze dne 22. 6. 2020 činila 3.506.400 Kč. Jelikož od vypracování ocenění uběhlo již více než 2,5 roku (pozn. soudu: v době podání žaloby), tak obvyklá cena nemovitosti je v současnosti ještě vyšší. Postup správce daně, který hodlá pomocí exekučního příkazu vymoci nedoplatek ve výši 499.377,95 Kč, když hodnota nemovité věci je minimálně 7x vyšší, je tak dle žalobkyně zcela neproporcionální. Dále namítala, že žalovaný, resp. správce daně v řízení o vymožení daného nedoplatku nevydal žádný jiný exekuční příkaz k vymožení tohoto nedoplatku, např. vůči bankovním účtům žalobkyně. Správce daně se tak nepokusil o vymožení nedoplatku jinými méně invazivními způsoby, což dle žalobkyně rovněž svědčí o jeho nezákonném postupu. Žalovaný pak dle žalobkyně účelově přehlíží, že správce daně vydal exekuční příkaz postihující účet žalobkyně teprve poté, co žalobkyně tuto námitku uplatnila. K odkazu žalovaného na výčet exekučních příkazů (srov. str. 8 napadeného rozhodnutí) žalobkyně doplnila, že tyto byly následně z rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeny. [3] Ve druhém žalobním bodu žalobkyně uvedla, že následně došlo ke zrušení exekučních příkazů, kterým byl vymáhán nedoplatek uplatněný polskou daňovou správou. Namítala, že správní orgán k tomu opakovaně odmítl sdělit důvod a poskytnout tuto podkladovou informaci; žalobkyni bylo pouze opakovaně sdělováno, že daňová exekuce pro vymožení zmíněné daně byla zastavena z důvodu stažení žádosti polské daňové správy z blíže neupřesněných důvodů. Správní orgán tak v žádném svém rozhodnutí neuvedl konkrétní důvod zpětvzetí žádosti o vymáhání daně, ačkoliv mu musí být s ohledem na čl. 15 odst. 1 směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření, znám. Dále uvedla, že při posledním nahlížení do spisu (dne 16. 1. 2023) neobsahoval spis žádné podání ze strany polské daňové správy. Uvedla, že důvod stažení předmětné žádosti sdělil žalovaný žalobkyni až v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že se tak mělo stát z důvodu promlčení, přičemž citoval podání polské daňové správy ze dne 23. 4. 2021, které však nebylo součástí spisového materiálu a žalobkyně tak s ním nebyla seznámena. Namítala, že pokud by důvodem stažení žádosti polské daňové správy bylo např. uplynutí lhůty pro placení daně, tak by nebylo na místě vymáhat jakékoliv příslušenství této daně, ani exekuční náklady po daňovém subjektu (žalobkyni). Zdůraznila, že pokud by celá daňová exekuce byla vedena nezákonně, pak by správci daně nenáležel nárok na exekuční náklady. K argumentaci žalovaného, že exekuční náklady sledují osud daně s poukazem na ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a proto promlčení daňového nedoplatku není důvodem pro to, aby správce orgán nemohl na žalobkyni vymáhat exekuční náklady za dřívější vedení daňové exekuce, žalobkyně odkázala na ustanovení § 182 odst. 1 daňového řádu s tím, že předmětná exekuce byla prováděna neoprávněně minimálně od 21. 7. 2020, jak vyplývá z textace podání daňové správy ze dne 23. 4. 2021. Na závěr uvedla, že pokud by důvod pro vymáhání daňového nedoplatku požadovaného polskou daňovou správou odpadl již před vydáním prvního exekučního příkazu, tak by nemohlo být ani vymáhání exekučních nákladů považováno za oprávněné. [4] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Žalovaný k celé věci uvedl, že dne 16. 7. 2019 byla správci daně do datové schránky doručena žádost o mezinárodní vymáhání a dále Jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek, který obsahoval údaje o žalobkyni, jakož i údaje o vymáhané pohledávce ve výši 111.826.965,09 Kč a příslušejícího úroku z prodlení. Dožadujícím orgánem bylo Polsko. Správce daně následně vydal dne 6. 8. 2019 exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu pod č.j. 6263036/19/2011-00540-111611. Podle ustanovení § 183 odst. 1 vznikla dlužníkovi (žalobkyni) vydáním exekučního příkazu povinnost uhradit na nákladech za nařízení daňové exekuce 2 % z celkové částky nedoplatků, pro které byla daňová exekuce nařízena, ve výši 500.000 Kč. Z bankovního účtu žalobkyně byly správci daně po nabytí právní moci tohoto exekučního příkazu připsány peněžní prostředky dne 20. 8. 2019 ve výši 618,61 Kč a dne 17. 2. 2020 ve výši 3,44 Kč. Tím byla exekuce ukončena po 6 měsících ode dne vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu. Výtěžek z exekuce byl použit na částečnou úhradu exekučních nákladů – exekuční náklady ve výši 499.377,95 Kč tak byly následně vymáhány ve správné výši. [5] K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný souhlasil se žalobkyní, že exekucí je zajištěna majetek několikanásobné hodnoty, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o jediný majetek žalobkyně, tak přistoupil k nařízení předmětné exekuce. Svůj postup tak žalovaný neshledal nepřiměřeným. Žalovaný zároveň souhlasil se žalobkyní v tom, že ocenění nemovité věci je neaktuální. Poukázal však na to, že bude provedena aktualizace ocenění. Zdůraznil však, že ocenění nemovité věci je pouze východiskem pro stanovení výsledné ceny a nejnižšího dražebního podání a neodráží tržní hodnotu oceňované věci. Tržní cena dražených nemovitých věcí, tj. cena, za kterou bude předmětná nemovitá věc vydražena, se projeví až při případné samotné dražbě. Odhad znalce tedy dle žalovaného nemá vliv na konečnou výši částky, jelikož výše nejvyššího dražebního podání je důsledkem chování dražitelů při dražebním jednání. K námitce, že správce daně v řízení o vymožení daného nedoplatku nevydal žádný jiný (méně invazivní) exekuční příkaz, žalovaný uvedl, že správce daně pravidelně provádí lustrace majetku žalobkyně, ze kterých vyplývá, že tento mohl nařídit pouze daňovou exekuci prodejem nemovitých věcí a daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu. Z lustrace bankovních účtů žalobkyně však vyplývá, že se na nich nenachází dostatečné množství peněžních prostředků k úhradě exekučních nákladů. Rovněž upozornil na to, že před vydáním napadeného exekučního příkazu bylo žalobkyni zasláno Vyrozumění o výši nedoplatků ze dne 25. 6. 2021, na které nebylo nijak reagováno, a nebyl uhrazen splatný daňový nedoplatek v zákonné lhůtě, a proto správce daně vydal předmětný exekuční příkaz. Dále poukázal na to, že před vydáním exekučního příkazu na prodej nemovitých věcí vydal správce daně dne 6. 8. 2019 exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu, dne 3. 2. 2020 exekuční příkaz na srážky ze mzdy a jiných příjmů, dne 27. 2. 2020 exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu, dne 27. 2. 2020 exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí a dne 18. 3. 2021 exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. Dne 3. 1. 2022 pak bylo dle ustanovení § 170 daňového řádu vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovité věci. [6] Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 471/2011 Sb.“), dle kterého je jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky jediným titulem pro vymáhání pohledávky v ČR. Uvedl, že správce daně byl oprávněn vydat exekuč