2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

8 A 17/2023- 41 - text 13 8 A 17/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému Charita Uherské Hradiště, IČ: 44018886, se sídlem Velehradská třída 247, Uherské Hradiště, zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M. advokátem se sídlem Mánesova 48, Praha 2, Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2022, č. j. MPSV-2021/162560-513/4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor inspekce sociálních služeb jako správní orgán prvního stupně (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „prvostupňový orgán“) v řízení o přestupku vedeném podle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) vydalo dne 23. září 2021 pod č. j. MPSV-2021/108350-240/4 rozhodnutí o přestupku. 2. Tímto rozhodnutím žalobkyni uznalo vinou ze spáchání přestupku podle § 107 odst. 2 písmeno o) zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“ nebo jen „zákon“), kterého se žalobkyně dopustila tím, že v procesu poskytování sociálních služeb v kontrolovaném období od 1. 1. 2020 do 20. 8. 2021 v rozporu s ustanovením § 75 zákona o sociálních službách stanovila za poskytnutí sociální služby osobní asistence vyšší úhradu, než je maximální výše úhrady stanovená vyhláškou č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některé ustanovení zákona o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 505/2006“ nebo jen „vyhláška“), a to v případě klientů A. H., H. H., J. K., M. K., T. K., B. M., L. P., J. V., B. V., L. V. a A. A. 3. Podstata jednání žalobkyně spočívala v tom, že jako poskytovatelka sociálních služeb, účtovala klientům úhradu za „čas nezbytný k zajištění činnosti“ ve výši 97, 50 Kč, za terénní setkání vedle samotné vyhláškové činnosti, za kterou účtovala odměnu dle vyhlášky, tedy tímto postupem navýšila částku za výkon úkonu sociální služby osobní asistence. Čas nezbytný k zajištění činnosti definovala jako: - pracovníkem prováděné předání a převzetí informace o poskytované sociální službě u konkrétního klienta, - vedení řádné dokumentace spojené se službou u daného klienta, sestavení, případně aktualizace individuálního plánu klienta, jeho pravidelné přehodnocení, - zaznamenávání poskytnutých úkonů klientovi do předávacího protokolu, výkazu poskytnuté/přijaté péče, - zápis průběžných záznamů o průběhu poskytování sociální služby v daný den u konkrétního klienta, - zprostředkování stěžejních informací o průběhu služby kolegům pracovníka, - příprava na poskytnutí přímé péče, tedy vyhláškových činností, - vyzvednutí/vrácení klíče od domácnosti klienta v centru osobní asistence, - vyzvednutí/vrácení, klíče od osobního auta, - kontrola auta před jízdou v rámci BOZP, - převlékání asistenta do pracovního oděvu a ochranných pomůcek, - nachystání vhodných pomůcek pro rozvoj kognitivních či motorických funkcí klienta v rámci aktivizačních, výchovných a vzdělávacích činností s přihlédnutím ke stanoveným cílům individuálního plánu klienta - v rámci úkonu doprovázení, vyhledání adresy na plánování přesunu dopravního spojení a podobně. 4. Za spáchaný přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 12 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení. 5. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně rozklad, o němž žalovaný rozhodl zamítavě žalobou napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. V podané žalobě žalobkyně vznesla námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí s tím, že jednání, které je jí kladeno za vinu, nenaplňuje znaky přestupku. 7. Konkrétně nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky a objektu skutkové podstaty přestupku, a to z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že postupem žalobkyně došlo ke vzniku předvídaného škodlivého následků v podobě vyšší úhrady, než je stanovená maximální výše úhrady, a tedy nebylo prokázáno, že by jednání žalobkyně narušovalo či ohrožovalo ochranu klientů sociálních služeb před jejich finančním zneužitím. 8. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný nerozporuje, že právní úprava umožňuje účtovat i jiné výkony, než je přímý kontakt pracovníka poskytovatele s klientem, tedy člověkem, kterému je sociální služba poskytována. Žalovaný nezákonnost postupu žalobkyně spatřuje v tom, že při stanovení výše úhrady za poskytování služby osobní asistence, je stanovení úhrady za čas nezbytný k zajištění úkonů ve smyslu § 5 odst. 2 vyhlášky formou paušální částky. Žalobkyně namítla, že paušální stanovení výše úhrady za čas nezbytný zajištění úkonů úzce souvisí se způsobem vykazování této úhrady ve vyúčtování jednotlivým lidem, kterým je osobní asistence poskytována. 9. Žalovaný vytýká paušální formě stanovení výše úhrady, že nebere v potaz specifické potřeby a rozdíly v náročnosti zajištění výkonů úkonů jednotlivých jednotlivým klientem a tím odporuje požadavku na účtování toliko skutečně spotřebovaného času na poskytování sociální služby, označuje částku účtovanou jako paušální platba za čas nezbytný k zajištění úkonů za částku vyžadovanou neoprávněně. S tím však žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně namítla, že ve výsledku jediná oprávněně účtovaná částka je částka za přímý kontakt pracovníka s člověkem, kterému je osobní asistence poskytována (klientem). Pokud má poskytovatel sociální služby právo účtovat úhradu též za čas, který sice není přímým kontaktem s člověkem, kterému je osobní asistence poskytována, ale na kterém je možnost přímo v kontaktu nevyhnutelně závislá, pak nelze automaticky dovozovat, že by částka úhrady za poskytování služby osobní asistentce jdoucí nad rámec přímého kontaktu byla od klienta vyžadována neoprávněně. Postup žalobkyně ve svém výsledku znamenal snížení výše úhrady za poskytování sociální služby, kterou by naopak klient musel hradit, pokud by byl v každém jednotlivém případě sledován skutečně spotřebovaný čas. 10. Paušální částka je přitom 1.6.2021 stanovena způsobem, který odpovídá 15 minutám času nezbytného k zajištění úkonů, což představuje minimum, u něž lze předpokládat že je skutečně spotřebováno v každém jednotlivém případě. Na straně klientů tak postupem žalobkyně nedošlo ke vzniku finanční újmy. 11. Žalobkyně vytýká napadenému rozhodnutí neprokázání naplnění znaků skutkové podstaty přestupku, neboť případnou problematičnost v účtování a vykazování platby za poskytování sociální služby nelze automaticky spojovat s překročením zákonem stanovené úhrady a poškozením slabší smluvní strany. Jinak řečeno paušální forma úhrady za čas nezbytný k zajištění úkonů, který žalobkyně účtovala, nemusel mít nutně negativní dopad do majetkové sféry klientů. Naopak pro klienty mohl být tento způsob účtování ve svém výsledku výhodnější; s existencí paušální platby nelze automaticky spojovat závěr o vzniku finanční újmy na straně dotčené osoby, tedy klienta. 12. V další části žalobních námitek žalobkyně vytýká napadenému rozhodnutí směšování dvou otázek, napadené rozhodnutí nerozlišuje, jestli vytýkané jednání skutečně představovalo překročení nejvýše přípustné výše úhrady za poskytování služby osobní asistence, anebo zda šlo toliko pochybení v rámci účetního vykazování. 13. Žalobkyně připustila, že mezi jejím výkladem příslušných zákonných ustanovení a výkladem zaujatým žalovaným existuje rozpor, ovšem skutečnost, že jako poskytovatel sociálních služeb žalobkyně nepostupuje způsobem, který správní orgán považuje za nezbytný, sama o sobě neznamená, že žalobkyně překročila nejvýše zákonem stanovenou výši úhrady za poskytování služby osobní asistence. 14. Žalovaný vychází z toho, že vykazování času nezbytného k zajištění činností u každého setkání jako samostatné položky není možné, protože výše úhrady stanovená vyhláškou za úkon není rozdělena na výši úhrady za čas nezbytný zajištění úkonů a na výši úhrady za samostatné provádění činností poskytovatelem, poskytnutý čas nezbytný k zajištění činnosti je tak započítáván do celkové částky za prováděný úkon, tedy částky 130 Kč za hodinu, Žalobkyně namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho má správní orgán za to, že čas nezbytný k zajištění činností je v rámci vyúčtování vyhotoveného poskytovatelem započítán již v jeho první části vyúčtování, tedy tam, kde poskytovatel vykazuje čas přímého kontaktu, To, že by v této částce v konkrétním vyúčtování byl započítán již čas nezbytný k zajištění úkonů, tedy nezbytný čas podmiňující přímý kontakt s klientem nemůže vyplývat z normativního předpisu. Jediné, co z něj může vyplývat, je skutečnost, že žalobkyně vyhotovuje vyúčtování formálně nesprávně, nikoliv to, že účtuje více. 15. Žalobkyně poukázala na e-mailovou korespondenci, kdy učinila dotaz týkající se vyúčtování a