6 As 54/2013 — Nejvyšší správní soud

8 A 37/2024- 107 - text 48 8 A 37/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce EC Financial Services, a.s., IČ: 24243744, se sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, zastoupeného JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Husova 5, Praha 1, proti žalované Česká národní banka, IČ: 48136450, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2024, č. j. 2024/023646/CNB/110 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Česká národní banka jako správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 27. 9. 2023, č. j. 2023/125799/570, uložila žalobci pokutu ve výši 2 500 000 Kč za to, že v období ode dne 26. 10. 2019 do dne 24. 11. 2021, v celkem 26 401 případech, ve kterých bylo požádáno o předčasné splacení spotřebitelského úvěru poskytnutého v hotovosti, poměrně nesnížil celkové náklady spotřebitelského úvěru o výši poplatku za sjednání úvěru a poplatku za vyhodnocení úvěru, které by byl spotřebitel povinen uhradit v případě, kdyby nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Tímto jednáním žalobce neumožnil spotřebitelům předčasné splacení spotřebitelských úvěrů v souladu s § 117 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., O spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo jen „zákon“) a tímto jednáním se dopustil přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. 2. Správní orgán prvního stupně takto postupoval poté, co zjistil, že oba poplatky byly součástí celkových nákladů spotřebitelského úvěru, spotřebitelé měli oba poplatky splácet v rámci pravidelných splátek s tím, že poplatky byly rozloženy rovnoměrně do všech splátek za celou dobu trvání závazku. Výše obou poplatků byla stanovena v závislosti na dvou proměnných: jistiny daného spotřebitelského úvěru a délce jeho splatnosti, v obou poplatcích byla zakalkulovaná i zisková marže. Žalobce při předčasném splacení spotřebitelského úvěru požadoval úhradu plné výše obou poplatků s odkazem na smluvní ujednání pro případ předčasného splacení úvěru. 3. Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal žalobce rozklad, o němž rozhodla Bankovní rada České národní banky (dále „žalovaná“) tak, že podaný rozklad zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného, replika žalobce 4. V podané žalobě žalobce vymezil šest okruhů žalobních námitek: A) Nezákonnost napadeného rozhodnutí, jednání žalobce není přestupkem, interpretace zákona žalovanou nepřípustným způsobem rozšiřuje meze trestnosti. B) Nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí pro nedostatek důvodů spočívající v nedostatečném vypořádání námitek žalobce. Nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. C) Nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávná interpretace § 117 zákona o spotřebitelském úvěru. D) Nedostatečně a nesprávně zjištěný skutkový stav věci. E) Překvapivost obou rozhodnutí. F) Nepřiměřená výše uložené pokuty. 5. Zároveň žalobce navrhl, aby soud předložil Soudnímu dvoru Evropské Unie (SDEU) předběžnou otázku ve znění: „Musí být čl. 16 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS vykládá v tom smyslu, že právo spotřebitele na snížení celkových nákladů úvěru v případě předčasného splacení úvěru zahrnuje všechny náklady, které nese spotřebitel, a to včetně nákladů nezávislých na době trvání smlouvy, které jsou hrazeny třetí osobě, jako jsou například náklady za úřední ověření podpisu, nahlédnutí do databáze za účel posouzení spotřebitelovy úvěruschopnosti nebo odměnu externího zprostředkovatele na zprostředkování úvěru?“ 6. Žalobce v prvé žalobní námitce uvedl, že obě rozhodnutí žalované jsou v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť byl žalobce postihnut za čin, který v zákoně jako přestupek není označen. Žalobce nesouhlasí s tím, že by porušil ustanovení § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 7. Žalobce uvedl, že v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru je nezbytné rozlišovat náklady závislé a nezávislé na době trvání spotřebitelského úvěru, závislé náklady jsou náklady, které vznikají nebo musí být vynakládány v průběhu trvání smluvního vztahu, typickým nákladem spotřebitelského úvěru závislým na době trvání smlouvy je úrok, nezávislé náklady jsou náklady, které musí být vynaloženy věřitelem, dlužníkem nebo třetí osobou v souvislosti s uzavřením smlouvy a výše těchto nákladů je nezávislá na délce doby trvání smlouvy. Příkladem nezávislého nákladu je náklad za nahlédnutí do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že v případě předčasného splacení úvěru má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl povinen platit v případě, kdyby nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. 8. Poplatek za sjednání úvěru a poplatek za vyhodnocení úvěrů jsou náklady vynaložené žalobcem v souvislosti s poskytnutím úvěru. Jde tedy o náklady nezávislé na době trvání úvěrové smlouvy, a tedy o náklady, které je spotřebitel povinen hradit bez ohledu na to, zda došlo nebo nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru, tyto náklady proto nemusí být dle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru při předčasném splacení jakkoliv snižovány. 9. V další části žaloby žalobce podal podrobný výklad uvedeného zákonného ustanovení, včetně historického přehledu. Jak uvedl, ustanovení § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí čl. 16 odst. 1 Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“) až do vydání rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 9. 2018, C– 383/18 ve věci Lexitor, (dále jen „rozsudek nebo věc Lexitor“) v české ani zahraniční literatuře nevyvstaly pochyby, že čl. 16 odst. 1 Směrnice zakládá pouze právo na snížení nákladů závislých na době trvání smlouvy, náklady nezávislé na době trvání smlouvy neměly být předčasným splacením dotčeny. 10. Předchozí právní úprava – zákon č. 145/2010 Sb. v § 15 odst. 1 stanovila, že spotřebitel je oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru, v takovém případě má spotřebitel právo na poměrné snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Ačkoliv se z důvodové zprávy podávalo, že spotřebitel při předčasném splacení nemá právo na snížení nákladů nezávislých na době trvání smlouvy text zákona mohl naznačovat, že spotřebiteli takové právo náleží. Následně bylo ustanovení změněno zákonem č. 43/2013 Sb., který založil právo spotřebitele na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdyby nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru, tím zákonodárce upřesnil, že pouze náklady za smlouvy, tj. náklady závislé na době trvání smlouvy mají být předčasným splacením dotčeny. 11. Předčasné splacení úvěru a jeho podmínky byly upraveny v § 15 odst. 1 zákona, platný zákon o spotřebitelském úvěru upravuje právo na snížení nákladů spotřebitelského úvěru při předčasném splacení v § 117, jeho znění je identické s § 15 odst. 1 předchozí právní úpravy, a tedy závěry literatury i rozhodovací praxe jsou přenositelné i při jeho výkladu, to bylo výslovně potvrzeno v rámci legislativního procesu. Žalobce uvedl, že přístup rozhodovací praxe k právu spotřebitele na snížení nákladů spotřebitelského úvěru při předčasném splacení lze ilustrovat na rozhodnutí Finančního arbitra z 12. 10. 2015 sp.zn. FA/SU/535/2014. V tomto případě finanční arbitr rozhodl, že součástí celkových nákladů smlouvy o úvěru je i poplatek za sjednání smlouvy. 12. Soudní dvůr v rozsudku Lexitor dospěl k závěru, že čl. 16 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že právo spotřebitele na snížení celkových nákladů úvěru při předčasném splacení zahrnuje nejen náklady závislé na době trvání smlouvy o úvěru, ale také náklady na době trvání smlouvy nezávislé. Český zákonodárce na rozdíl od úprav v Německu a Rakousku na tento rozsudek nezareagoval. Je proto nutné posoudit, zda § 117 odst. 1 zákona připouští výklad konformní se závěrem soudního dvora ve věci Lexitor Žalobce dále podal přehled praxe rakouského Nejvyššího soudního dvora a historický výklad. 13. Žalobce uzavřel, že ustanovení § 117 odst. 1 zákona nepřipouští výklad konformní se závěrem soudního dvora ve věci Lexitor. Dle dnes platné právní úpravy se proto v případě předčasného splacení nesnižují náklady spotřebitelského úvěru nezávislé na době trvání smlouvy. A tedy jednání žalobce není jednání protiprávní. 14. V podaném rozkladu žalobce argumentoval obdobným způsobem, odkazoval na odbornou literaturu, rozhodovací praxi i legislativní vývoj. Uvedl,