5 As 31/2003 — Nejvyšší správní soud

9 A 112/2022- 66 - text 6 9 A 112/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Mgr. Bc. L. Š. bytem X proti žalovanému: Ministryně obrany se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 9. 12. 2022, podanou do datové schránky soudu dne 9. 12. 2022, domáhal ochrany proti nečinnost žalovaného správního orgánu ve věci jeho žádosti ze dne XXX na náhradu škody (majetkové újmy) za období XXX do XXX se zákonným úrokem z prodlení, nazvané jako „Žádost o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů“, adresované ministryni obrany a doručené do datové schránky žalovaného dne XXX (dále jen „žádost“). II. Žaloba 2. Z obsahu žaloby a k ní připojených listin (zejména žádosti) vyplynulo, že žalobce vykonává službu ve služební poměru vojáka z povolání dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Požadovaná náhrada škody (majetková újma) se vztahuje k období od XXX do XXX, kdy měl být žalobce podle personálního rozkazu z XXX nadále vyslán k plnění úkolů na pozici právního poradce velitelství XXX v rámci NATO ve XXX (tam měl strávit celkem 3 roky). Personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne XXX, sp. zn. XXX, který byl potvrzen rozhodnutím náměstka Generálního štábu Armády České republiky ze dne XXX, č. j. XXX, byl ale žalobce převelen zpět na pracoviště v ČR. Tato rozhodnutí byla následně ale zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne XXX, č. j. XXX, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne XXX, č. j. XXX. 3. Žalobu v nyní projednávané věci podal žalobce právě v návaznosti na uvedené rozsudky. Žalovaný do dne podání žaloby o žádosti věcně nerozhodl, ani ji nepostoupil podle § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dál jen „správní řád“) usnesením jinému správními orgánu. Dopis žalovaného ze dne XXX, č. j. XXX, nemá dle žalobce formální náležitosti správního rozhodnutí a není úkonem ve správním řízení, pročež proti němu nemůže podat odvolání a bránit se proti němu v soudním přezkumu. 4. Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti do 30 dnů od doručení rozsudku. III. Vyjádření Ministerstva obrany, žalovaného a další podání účastníků 5. K žalobě se k výzvě soudu zprvu vyjádřilo Ministerstvo obrany, neboť je Městský soud v Praze nesprávně považoval za žalovaného, jak bude pojednáno níže. V písemném vyjádření k žalobě ze dne 23. 1. 2023 Ministerstvo obrany zejména uvedlo, že žádost byla vyhodnocena jako žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též „zákon 82/1998 Sb.“). Dne 16. 11. 2022 bylo rozhodnuto tak, že žádosti nelze vyhovět, o tom byl žalobce informován dopisem ze dne XXX. 6. Na následné podání žalobce na odstranění nečinnosti podle § 80 správního řádu již nebylo reagováno, neboť se v případě žádosti nejedná o žádost dle zákona o vojácích z povolání a tudíž na ní nedopadají lhůty dle správního řádu. Žádost sice žalobce nazval „Žádost o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů“, ale specifikoval v ní jako nezákonné rozhodnutí personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne XXX, sp. zn. XXX, který byl potvrzen rozhodnutím náměstka Generálního štábu Armády České republiky ze dne XXX, č. j. XXX, a dožadoval se náhrady zvýšených životních nákladů, které by pravděpodobně obdržel, kdyby nebyl přeložen ze zahraničního pracoviště uvedenými personálními rozkazy. 7. Z obsahu samotné žádosti vyplývá, že se žalobce domáhá náhrady škody z nezákonného rozhodnutí. Pro tento institut existuje speciální úprava deliktní odpovědnosti státu za materiální a nemateriální újmu způsobenou protizákonným výkonem veřejné moci, vyplývající z ústavně deklarovaného práva v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obsažená v zákoně 82/1998 Sb. 8. Nebylo proto možné nárok žalobce, jak jej sám vymezil, posuzovat jako nárok uplatněný podle obecné právní úpravy k náhradě škody způsobené vojákovi z povolání při výkonu služby, v přímé souvislosti s ní nebo pro výkon služby dle § 112 zákona o vojácích z povolání, která je postavena na odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti (viz analog. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 1/19), neboť škoda nebyla žalobci způsobena v souvislosti s výkonem služby vojáka z povolání, ale v souvislosti s výkonem veřejné moci. K tvrzení žalobce, že se soudy ve správním soudnictví již jeho nárokem na náhradu zabývaly, Ministerstvo obrany konstatovalo, že tamní nárok vznikl v souvislosti s výkonem služby, ale náhradu v nyní projednávané věci požaduje žalobce, jak sám uvádí, z titulu nezákonných rozhodnutí, která byla zrušena soudy. Jedná se tak o žádost podanou dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., k jejímuž vyřízení dle § 14 téhož zákona, resp. k vypořádání nároku má úřad v souladu s ust. § 15 odst. 2 citovaného zákona lhůtu 6 měsíců, ve které bylo žalobci sděleno, že se jeho žádosti nevyhovuje. Žádost o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím byla tedy zamítnuta. Pro úplnost se Ministerstvo obrany vyjádřilo k obsahově stejným podáním žalobce z minulosti, poukázalo na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. XXX ze dne XXX a navrhlo žalobu zamítnout. 9. V replice ze dne 13. 2. 2023 žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních. IV. První posouzení Městským soudem v Praze 10. Za tohoto stavu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 9 A112/2022-37, žalobu podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl z důvodů v tomto rozsudku uvedených (dále též „první rozsudek Městského soudu v Praze“). 11. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud tento první rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 4 As 113/2023-113, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, kdy s odkazem na § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání dospěl k závěru, že ve věci žádosti žalobce jednala jako správní (služební) orgán ministryně obrany. Žalobce tak v žalobě v souladu s § 79 odst. 2 s. ř. s. označil jako žalovaného ministryni obrany a Městský soud v Praze pochybil, pokud jako s žalovaným jednal s Ministerstvem obrany (dále též „zrušující rozsudek NSS“). V. Druhé posouzení Městského soudu v Praze 12. Vázán právním názorem zrušujícího rozsudku NSS Městský soud v Praze vyzval ministryni obrany jako žalovaného k vyjádření k žalobě. Podáním ze dne 17. 1. 2024 žalovaný odkázal na předchozí písemné vyjádření k žalobě ze dne 23. 1. 2023 a zaslal soudu kopii elektronického spisového materiálu, který byl již soudu předložen s původním vyjádřením k žalobě. 13. S ohledem na to, že se stanovisko žalovaného k žalobě nezměnilo, žalobce již byl s tímto stanoviskem seznámen a reagoval na něj replikou ze dne 13. 2. 2023, nezasílal jej soud opětovně žalobci a přistoupil k posouzení důvodnosti žalobních bodů. Soud přitom neshledal důvody, pro které by se odchýlil od závěrů, učiněných ve svém prvním rozsudku. 14. Soud o věci jednal bez nařízení dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Žalobce důkazy nenavrhoval, soud o nich proto nerozhodoval. 15. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud jej proto jen ověřil z obsahu spisového materiálu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 16. Podle § 79 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. (2) Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. 17. Soud plně přisvědčuje stanovisku žalovaného, že žádost žalobce, resp. v ní uplatněný nárok, na náhradu majetkové újmy/náhradu škody spadá do režimu zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv do režimu části sedmé zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Uvedený závěr vyplývá zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19; v něm Ústavní soud zdůraznil v případu, který se týkal příslušníka Policie ČR a jeho nároku na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím o kázeňském přestupku, kterým mu byl uložen kázeňský trest v podobě snížení základního platového tarifu na dobu 3 měsíců, že je třeba odlišovat nároky na náhradu škody, která příslušníku Policie ČR vznikla v souvislosti s výkonem služby (plněním služebních úkolů), a nároky na náhradu škody, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí (jakožto vrchnostenského aktu) ve věc