10 A 56/2025 – Městský soud v Praze

10 A 56/2025- 39 - text 15 10 A 56/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobkyně: O. V., státní příslušnice Ukrajiny zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost žalobkyni 15. 5. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že 15. 5. 2025 vrátil žalobkyni jako nepřijatelnou žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-379919/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje obnovit stav před vrácením žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu sp. zn. OAM-379919/DO-2025 a tuto žádost přijmout. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Tomáše Verčimáka. Odůvodnění: 1. Vymezení věci. 1. Žalobkyně se žalobou domáhá vydání rozsudku, jímž by soud označil za nezákonný zásah žalovaného spočívající v tom, že jí podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění do 10. 2. 2025, (dále „zákon č. 65/2022 Sb.), vrátil 15. 5. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-379919/DO-2025, z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. spočívající v tom, že žalobkyně získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Zároveň žalobkyně navrhla, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany. 2. Argumentace účastníků řízení. 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že po vypuknutí války na Ukrajině vycestovala 13. 3. 2022 přes Polsko do Lotyšska, kde získala 5. 4. 2022 humanitární vízum. Následně 15. 5. 2025 požádala o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Bylo jí však sděleno, že jí nemůže být udělena, neboť je prý držitelkou dočasné ochrany v Lotyšsku. Žalobkyně zdůraznila, že již v samotné žádosti výslovně uvedla, že nikdy nežádala o dočasnou ochranu v jiném státě a byla pouze držitelkou humanitárního víza, jehož platnost do formuláře žádosti také uvedla. Tuto skutečnost žalovaný zcela ignoroval, namísto aby učinil kroky k ověření tohoto tvrzení. I pokud by se však o dočasnou ochranu jednalo a byla by nadále platná, žalobkyně má za to, že postup žalovaného by byl nezákonný, neboť samotná existence dočasné ochrany v jiném státě nemůže být důvodem pro vyznačení nepřijatelnosti a neudělení dočasné ochrany. Na podporu svého názoru odkázala žalobkyně zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, z nějž také obsáhle citovala. 3. Ohledně přípustnosti žaloby žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23, z nějž dovodila, že výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. odporuje s unijnímu právu, a nelze ji tedy aplikovat. 4. Žalobkyně v žalobě také navrhla, aby soud nařídil předběžné opatření, jímž by uložil žalovanému a Policii ČR strpět její pobyt na území České republiky až do skončení řízení o žalobě. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předeslal, že si je vědom aktuální judikatury NSS, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42). Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí, svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodne přesunout. Takové právo však ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá. Jejím jazykovým ani systematickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že podle jejího čl. 8 odst. 1 má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě, resp. kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byly zcela zbytečné čl. 15 a 26 směrnice, které právě právo na sekundární pohyb těchto osob v některých specifických případech upravují (slučování rodin, přesuny osob požívajících dočasné ochrany z kapacitních důvodů). Toho si byl patrně vědom i NSS, jenž toto právo dovodil z Prováděcího rozhodnutí, z dohody členských o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law. S těmito závěry však žalovaný nesouhlasí. 6. Poukázal předně na to, že cílem dohody o vyloučení čl. 11 nebylo umožnění druhotných pohybů v rámci členských států Unie, ale naopak rovnoměrné rozprostření vysídlených osob z Ukrajiny po celém území Unie. Kromě toho Česká republika prohlášením z 24. 6. 2024 od této politické dohody členských států odstoupila, proto se v jejích vzájemných vztazích s ostatními členskými státy čl. 11 aplikuje. Tento článek předpokládá, že se členské státy na základě dvoustranné dohody mohou rozhodnout, že jej nebudou aplikovat. V tomto případě se na jeho nepoužívání dohodly všechny členské státy, to ovšem neznamená, že by od takové dohody nemohl žádný členský stát odstoupit. Jde o dohodu, která stojí mimo Prováděcí rozhodnutí a není žádným způsobem součástí normativního textu tohoto rozhodnutí, aby od ní nemohla Česká republika jednostranně odstoupit. 7. Žalovaný však nesouhlasil ani s důsledky, které z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovodil NSS. Podle názoru žalovaného se cizinec v případě vyloučení tohoto článku nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu automaticky předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. To je ale vše. Právo na získání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 na území členského státu, na jehož území pobývá neoprávněně, mu tím nevznikne, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11; tento článek totiž neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy. Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy tedy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. V operačních pokynech Komise je sice obsažen názor, podle nějž platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající skončí udělením pobytu v rámci dočasné ochrany v jiném členském státě, avšak jde pouze o tvrzení, u nějž Komise nevysvětluje, z čeho jej dovodila. Naproti tomu na svých internetových stránkách Komise existenci právě na sekundární pohyb nezmiňuje. Operační pokyny tak nemohou mít žádnou váhu ani coby soft-law. 8. Přijetí závěru NSS by prakticky znamenalo, že jeden z nejvíce zatížených států Unie, pokud jde o pobyt osob požívajících dočasné ochrany, by byl nucen přijímat na své území a poskytnout povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany i v případě osob, které požívají práva plynoucí z dočasné ochrany v jiném členském státě. Šlo by o jednoznačný faktor dalšího nedůvodného náporu na Českou republiku. Pokud by cílem Prováděcího rozhodnutí, které se týká vyhlášení a prodloužení dočasné ochrany, bylo naprosto volné přemisťování osob mezi členskými státy, došlo by k situaci, která nemá právní ani věcný základ v celkovém migračním systému Unie. Žalovaný poukázal rovněž na to, že práva přiznaná osobám požívajícím dočasné ochrany jsou v principu omezenější než práva přiznaná osobám s mezinárodní ochranou. Unijní právo přitom osobám s mezinárodní ochranou umožňuje přesun do jiného členského státu za podmínek definovaných ve směrnici 2003/109/ES, ovšem až po uplynutí pěti let od přiznání mezinárodní ochrany. Právo sekundárního pohybu v rámci Unie tedy nepatří mezi standardní práva přiznaná příslušníkům ze třetích zemí, kteří oprávněně pobývají v některém z členských stát, nýbrž náleží pouze občanům Unie. Směrnice o dočasné ochraně byla přitom přijata v době, kdy už platila tzv. Dublinská úmluva, jejímž účelem bylo zabránit jevu zvanému asylum shopping, tedy opakovanému posuzování žádosti o azyl jednoho cizince v různých členských státech. 9. Nakonec žalovaný namítl, že pokud právo sekundárného pohybu v rámci Unie neplyne držitelům dočasné ochrany přímo ze směrnice, nelze je dovozovat z Prováděcího rozhodnutí, kterým byla dočasná ochrana vyhlášena. SDEU totiž v rozsudku ze dne 19