1 As 31/2009 — Nejvyšší správní soud

10 Af 1/2024- 47 - text č.j. 10 Af 1/2024-47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudce JUDr. Jaromíra Klepše a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: CHEVAK Cheb, a.s., IČO: 497 87 977 sídlem Tršnická 4/11, Hradiště, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. ZN/MZP/2022/530/364, č.j. MZP/2023/221/1529, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1.11.2023, sp. zn. ZN/MZP/2022/530/364, č.j. MZP/2023/221/1529 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru Státního fondu životního prostředí (dále též „SFŽP“) a dodatečný platební výměr potvrdil. 2. Žalovaný svým postupem neuznal dodatečně tvrzený nárok žalobkyně na zproštění se povinnosti hradit poplatek za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Své tvrzení žalobkyně opírala o výklad přechodného ustanovení čl. II bodu 6 zákona č. 113/2018 Sb. (dále též „novela vodního zákona“), který novelizoval zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vodách“ nebo „vodní zákon“) a zákon č. 338/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SFŽP). II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení. 4. Žalobkyně podala dne 17.2.2020 řádné poplatkové přiznání k poplatku za vypouštění odpadních vod do vod povrchových ze zdroje znečišťování odlehčovací komora čističky odpadních vod Aš (dále též „OK ČOV Aš) za rok 2019 v celkové výši 539 386 Kč (ev. č. 1439073, č.j. SFZP 027376/2020). Na základě uvedených podkladů vydal správce poplatku, kterým je podle § 89m odst. 1 vodního zákona SFŽP, dne 26.5.2020 platební výměr č.j. SFZP 070644/2020, v němž stanovil poplatek za zdroj znečištění OK ČOV Aš v souladu s tvrzením daňového subjektu ve výši 539 386 Kč. Žalobkyně poplatek uvedený v tomto výměru uhradila dne 9.6.2020. 5. Dne 10.2.2021 podala žalobkyně dodatečné poplatkové přiznání za totožný zdroj a období znečišťování, ev. č. 1575661, č.j. SFZP 028780/2021, a to v tvrzené výši 0 Kč. Měla za to, že předchozí platební výměr ze dne 26.5.2020 byl vystaven nesprávně a v rozporu se zákonem, neboť v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 6 novely vodního zákona na ni poplatková povinnost od poplatkového období 2019 do poplatkového období roku 2022 včetně nedopadá. 6. V návaznosti na dodatečné poplatkové přiznání zahájil správce poplatku řízení podle § 91 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád) o stanovení výše poplatku za vypouštění odpadních vod do vod povrchových za rok 2019. Správce daně zahájil též postup k odstranění pochybností podle § 89 an. daňového řádu. Existenci zdroje znečištění totiž odvozoval mimo jiné z povolení k nakládání s vodami vydaného krajským úřadem Karlovarského kraje č.j. KK/1082/ZZ/19-18 ze dne 30.3.2020. To se vztahovalo na vypouštění městských odpadních vod z usazovacích nádrží ČOV Aš do vod povrchových, konkrétně do vodního toku Ašský potok. Podle správce poplatku k odstranění pochybností nedošlo a neshledal důvody pro pokračování v řízení. Dne 7.7.2022 vydal dodatečný platební výměr, č.j. SFZP 152306/2022, a to na shodnou částku jako původní platební výměr ze dne 26.5.2020, tj. v celkové výši 539 386 Kč. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru se žalobkyně odvolala. 7. Žalovaný, jakožto odvolací orgán příslušný podle § 1 odst. 12 zákona o SFŽP, podle § 114 odst. 1 daňového řádu a ve spojení s § 108 odst. 3 písm. s) vodního zákona, rozhodl napadeným rozhodnutím o odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru tak, že jej zamítl a napadený dodatečný platební výměr potvrdil. Soud stručně uvádí, že v rozsáhlém odůvodnění žalovaný především vycházel z toho, že předmětné přechodné ustanovení čl. II bodu 6 novely vodního zákona je třeba vykládat v kontextu vodního zákona obecně, nelze jej vykládat izolovaně. V opačném případě by zákonná konstrukce ohledně poplatkové povinnosti za vypouštění odpadních vod z odlehčovacích komor byla nadbytečná a pozbyla by smyslu. Osvobození od poplatku se týkalo pouze odlehčovacích komor chránících stoky jednotné kanalizace, nikoli chránících jiné části jednotné kanalizace, např. čističky odpadních vod. Nelze rovněž přisvědčit konstrukci žalobkyně v nutnosti užití principu in dubio pro mitius. V tomto případě se jedná pouze o individuální názor žalobkyně, když žalovaný rozpory ve výkladu neshledává. III. Žaloba 8. Žalobní námitky lze rozdělit do tří hlavních okruhů. Žalobkyně spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí především v chybném výkladu čl. II bodu 6 zákona č. 113/2018 Sb. Ustanovení se dle jejího názoru vztahovalo i na odlehčovací komory čistíren odpadních vod, konkrétně na OK ČOV Aš. Dále žalovaný spolu se SFŽP postupovali v rozporu s ústavněprávní zásadou „in dubio pro mitius.“ Poslední okruh žalobních námitek spočívá ve vymezení technického účelu odlehčovacích komor, což má rovněž podpořit tvrzení o osvobození od poplatkové povinnosti. 9. Poplatek za vypouštění odpadních vod z odlehčovacích komor do vod povrchových byl stanoven zákonem č. 113/2018 Sb., který postavil v § 38 odst. 3 najisto, že srážková voda je vodou odpadní, odvádí-li se společně jednotnou kanalizací. Za vypouštění odpadních vod se potom hradí poplatek, když poplatníkem je ten, kdo odpadní vody vypouští – § 89 předmětného zákona. Poplatkovou povinnost zaváděl zákon plošně, ovšem se dvěma výjimkami. Výjimka první osvobozuje v § 89b písm. f) vodního zákona odlehčovací komory splňující podmínku § 8 odst. 3 písm. g) tohoto zákona a zároveň tyto komory musejí vyhovovat technickým požadavkům pro jejich stavbu a provoz. Tyto požadavky jsou stanoveny právním předpisem, kterým se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Druhou výjimku pak představuje právě přechodné ustanovení novely vodního zákona, konkrétně její čl. II bod 6, když stanoví přechodné období do roku 2022 včetně pro zařízení, která nesplňují technické požadavky pro jejich stavbu a provoz stanovené právním předpisem, kterým se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích. Právě ve výkladu a vzájemné souvislosti přechodného ustanovení s ostatními ustanoveními novely vodního zákona panuje mezi žalobkyní a žalovaných spor. Podle žalobkyně je výklad této právní normy pro posouzení poplatkové povinnosti klíčový. 10. Žalobkyně dále shrnuje průběh řízení v obou stupních a pokračuje v odkazu na zákon o vodovodech a kanalizacích, který definuje tzv. jednotnou kanalizaci. Z něj vyvozuje, že pro účely definice odpadních vod v kanalizaci a výjimky z placení poplatků se jednotnou kanalizací rozumí též čistírna odpadních vod. Ve srovnání s výjimkou první podle § 89b písm. f) vodního zákona, u které je nutno použít odkaz na § 8 odst. 3 písm. g), není druhá výjimka, obsažená v přechodných ustanoveních novely vodního zákona, vázána na nepotřebnost povolení k nakládání s vodami, vyjádřenou v § 8 odst. 3 písm. g). Zařízení podléhající druhé výjimce v přechodném ustanovení tudíž nemusí chránit stoky jednotné kanalizace před hydraulickým přetížením, postačí, jedná-li se o odlehčovací komoru obecně. Podle názoru žalobkyně je přechodné ustanovení ve vztahu speciality k § 89b písm. f) novely vodního zákona. Jde přitom o časově omezenou výjimku, a z toho důvodu systematicky zařazenou do přechodných ustanovení. Nelze ji proto zužovat na odlehčovací komory chránící stoky jednotné kanalizace, jak činí žalovaný v rozhodnutí. Žalobkyně odkazuje na logický a jazykový výklad přechodného ustanovení, kdy pouze tyto zajišťují dodržení ústavní zásady zákonnosti, kdy povinnosti lze ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích. Platná je též ústavní zásada není daně či poplatku bez zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, kterou žalovaný opomíjí. Pokud by měl zákonodárce odlišné mínění, zasadil by dané ustanovení do blízkosti § 89b, nikoli až samostatně do přechodných ustanovení, jak plyne ze systematiky vyjádřené v Legislativních pravidlech vlády. Pokud zákonodárce vztah mezi předmětnými ustanoveními přímo ani nepřímo nevyjádřil, nemůže zde být. Lichý je i odkaz na důvodovou zprávu, o kterou se zčásti opírá rozhodnutí žalovaného. Požadavek podle § 8 odst. 3 písm. g) vodního zákona byl totiž přijat až pozměňovacími návrhy, samotný vládní návrh je neobsahuje, a proto důvodovou zprávou nelze argumentovat. 11. V této souvislosti rovněž odkazuje na „Sdělení odboru och