5 Afs 174/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Af 15/2024- 94 - text 42 sp. zn. 10 Af 15/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: IEFCE Czech Republic, a. s. sídlem U dubu 691/48, 147 00 Praha 4 – Braník zastoupena daňovou poradenskou společností GOODWILL PARTNER, s.r.o. sídlem U dubu 691/48, 147 00 Praha 4 – Braník proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2024, č. j. 24030/24/5100-00460-708633 takto: I. Žaloba se zamitá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Předmět věci 1. Žalobkyně byla ke dni 1. 1. 2024 vlastníkem nemovitých věcí evidovaných na listu vlastnictví č. 3819 a č. 1994 pro katastrální území Nové Město a obec Praha, a to bytové jednotky č. 2 nacházející se v bytovém domě č. p. 777 umístěném na pozemku p. č. 615/1 a od tohoto vlastnictví odvozeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti id. 882/14135 (dále jen „bytová jednotka“). 2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) podle ustanovení § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“) a ustanovení § 139 ve spojení s § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) stanovil platebním výměrem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 3771205/24/2004-70462-111080 (dále jen „platební výměr“), žalobkyni daň z nemovitých věcí na rok 2024 ve výši 3 780 Kč. 3. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024, č. j. 24030/24/5100-00460-708633 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a zákona o dani z nemovitých věcí ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2024 zamítnulo a platební výměr potvrdilo. II. Napadené rozhodnutí 4. Žalovaný předně shrnul skutkový stav, ze kterého vyplývá, že žalobkyně se stala vlastníkem předmětné bytové jednotky a v této souvislosti poplatníkem daně z nemovitých věcí počínaje zdaňovacím obdobím roku 2021. Daň z nemovitých věcí za rok 2021 jí byla vyměřena z moci úřední platebním výměrem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 7321274/23/2004-70462-111080, který byl žalovaným potvrzen rozhodnutím ze dne 14. 12. 2023, č. j. 41941/23/5100-00460-708633. Daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2022 a 2023 byla v souladu s ustanovením § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí vyměřena ve výši poslední známé daně. Žalobkyně byla k rozhodnému dni 1. 1. 2024 vlastníkem předmětné bytové jednotky, daň za zdaňovací období roku 2024 jí byla vyměřena platebním výměrem v souladu s ustanovením § 13a odst. 2 zákona o dani z nemovitých věcí, ve výši poslední známé daně upravené o změny související s novelizací zákona o dani z nemovitých věcí. 5. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně dne 27. 5. 2024 správci daně e-mailem odvolání, které bylo žalobkyní ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 daňového řádu potvrzeno datovou zprávou dne 31. 5. 2024. Žalovaný uvedl, že odvolání neobsahuje žádný odvolací důvod a jde toliko o blanketní odvolání. 6. Žalovaný déle shrnul relevantní ustanovení zákona, přičemž v bodech [21] a [22] napadeného rozhodnutí citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48, konkrétně vymezení zneužití práva a konstatování, že soud neposkytuje ochranu výkonu práva, které je vlastně jeho zneužitím. Citoval také bod [28] rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39 [č. 3836/2019 Sb. NSS], podle kterého uplatňování práv účastníků řízení nemá vést k samoúčelné přehlídce zbytečných úkonů správních orgánů s tím, že správní řízení by se tak stalo vyprázdněným rituálem zcela neúčelných procesních postupů správního orgánu bez smysluplného obsahu. K těmto úkonům by přitom vedla povinnost správních orgánů poskytovat ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) podateli poučení či pomoc, pokud podatel byl již v mnoha jiných řízeních opakovaně poučován či mu bylo pomáháno. Pokud podatel činí kroky jen k dosažení pomoci, jde o šikanózní jednání, které je druhem zneužití práva. 7. Žalovaný dále konstatoval, že odvolání neobsahuje náležitosti požadované ustanovením § 112 odst. 1 daňového řádu. Správce daně ani žalovaný však nepřistoupili k vydání výzvy k odstranění vad odvolání, přičemž tento postup žalovaný odůvodnil v bodech [24] až [26] napadeného rozhodnutí. Žalovaný argumentoval, že správci daně i žalovanému bylo z úřední činnosti známo, že zástupce žalobkyně neustále činí podání, které neobsahují povinné náležitosti, na výzvy k odstranění vad nereaguje a na následné zastavení řízení reaguje blanketními odvoláními, kterými celý proces začíná nanovo a jde tak o proces, který by mohl pokračovat nekonečně dlouho. Zástupce žalobkyně tak správci daně fakticky znemožňuje vydání pravomocného rozhodnutí ve věci, což žalovaný posoudil jako zneužití práva. Argumentoval, že žalobkyně měla více než tříměsíční časový prostor k odstranění vad podání. Postup správce daně proto žalovaný neposoudil jako vadu; pokud shledal, že žalobkyně opakovaným podáváním vadných podání zneužívá právo, nebylo povinen ji podle ustanovení § 112 odst. 2 či § 74 odst. 1 daňového řádu vyzývat k odstranění vad. Tento argument podpořil odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 31 Af 63/2016 – 54 a v případě takového jednání ze strany zástupce žalobkyně také citací bodu 61 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Af 2/2022 – 218. Žalovaný dodal, že zájem na ukončení šikanózního jednání žalobkyně převažuje nad zájmem na striktní dodržování zákonného procesního postupu, pročež zákonnost platebního výměru přezkoumal i přes vady odvolání. 8. S ohledem na výše uvedené žalovaný v obecné rovině přezkoumal zákonnost platebního výměru. Uvedl, že platební výměr není nepřezkoumatelný, neboť obsahuje všechny náležitosti vymezené ustanovením § 102 odst. 1 a 2 daňového řádu. Vyjádřil se k samotnému stanovení daňové povinnosti a legislativním změnám zákona o dani z nemovitých věcí účinných od 1. 1. 2024 souvisejících s vyměřením daně. Dále posoudil zahrnutí bytové jednotky pod předmět daně ze staveb a jednotek a základní sazbu daně, přičemž podlahová plocha bytové jednotky činí podle „Prohlášení vlastníka o vymezení jednotek podle ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů“ ze dne 19. 10. 2001, č. j. V-8904/02 (dále jen „prohlášení vlastníka“) 88,20 m2. Uvedl použití koeficientu podle ustanovení § 4, 6 a 7 zákona o dani z nemovitých věcí a místního koeficientu ve smyslu ustanovení § 12 téhož zákona, popsal postup výpočtu daně z nemovitých věcí na zdaňovací období roku 2024 a konstatoval, že žalobkyni byla daň z nemovitých věcí za posuzované zdaňovací období stanovena v souladu se zákonem o dani z nemovitých věcí a daňovým řádem; neshledal tedy žádné odvolací důvody osvědčující nezákonnost či nesprávnost platebního výměru ani okolnosti žalobkyní neuplatněné, které by odůvodnily jeho změnu či zrušení. III. Žaloba 9. Žalobkyně v podané žalobě navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Námitky žalobkyně soud posoudil a podle jejich obsahu je rozdělil do dvou žalobních bodů. 10. Zaprvé žalobkyně namítala, že řízení předcházející vydání platebního výměru a napadeného rozhodnutí obsahovalo podstatné vady (článek V. a VI. žaloby). 11. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně dne 27. 5. 2024 blanketní odvolání, které dne 28. 5. 2024 doplnila o zákonné náležitosti vymezené v ustanovení § 112 odst. 1 daňového řádu. Doplnění provedla prostřednictvím poštovních služeb především proto, že některé důkazní prostředky (zvukové záznamy) byly na USB nosiči. Doplnění odvolání však nebylo v odvolacím řízení zohledněno. 12. Žalobkyně namítala, že správce daně ji měl k odstranění vad odvolání vyzvat postupem podle ustanovení § 112 odst. 2 daňového řádu či měl přihlédnout k doplnění tohoto odvolání učiněnému vůči jinému správci daně. Ani jeden z výše nastíněných postupů správce daně neučinil a zatížil tak řízení podstatnými vadami s vlivem na zákonnost výroku rozhodnutí. 13. Správce daně svá tvrzení ohledně výše specifikovaného doplnění odvolání měnil; nejdříve uváděl, že šlo o bezobsažné podání, později tvrdil, že šlo o zneužití procesního práva odvolání doplnit. Nakonec tvrdil, že mu toto doplnění nebylo účinně doručeno, že mu nebylo doručeno vůbec nebo že bylo doručeno na nesprávné pracoviště. Žalobkyně namítala, že pojem bezobsažné podání je protimluv. Popřela, že by činila podání, kterými by právo zneužívala. Za