1 Afs 291/2017 — Nejvyšší správní soud

10 Af 5/2025- 67 - text 12 10 Af 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: Fakultní Thomayerova nemocnice, IČO: 000 64 190 sídlem Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Štaidlem sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 36122/24/51000-10611-712507 ze 17. 12. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Jádrem sporu je otázka, zda žalobkyně v roce 2022 použila peněžní prostředky z Fondu kulturních a sociálních potřeb (dále „Fond“) na opravu oken v pavilonu T, jenž sloužil také jako ubytovna zaměstnanců, a na nákup minerálních vod pro zaměstnance v souladu s vyhláškou č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen „vyhláška FKSP“), potažmo zda neoprávněným čerpáním prostředků z Fondu porušila rozpočtovou kázeň dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. S tím souvisí i otázka, zda odvod za porušení rozpočtové kázně stanovený daňovými orgány žalobkyni byl přiměřený. 2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) u žalobkyně zahájil 3. 8. 2023 daňovou kontrolu za účelem kontroly jejího hospodaření s veřejnými prostředky v letech 2021 a 2022, která byla zaměřena mimo jiné i na kontrolu shora popsaných výdajů. Daňová kontrola byla ukončena 4. 12. 2023 doručením Oznámení o ukončení kontroly spolu se Zprávou o daňové kontrole z 22. 11. 2023. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně úhradou faktury společnosti Window Holding a.s. z 27. 5. 2022 na výměnu oken pavilonu T z prostředků Fondu a úhradou faktur z 12. 9. 2022, 20. 9. 2022 a 3. 10. 2022 na nákup minerálních vod z prostředků Fondu porušila § 4 až 14a vyhlášky FKSP a zároveň § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Žalobkyně tak porušila rozpočtovou kázeň ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech a správce daně ji stanovil odvod dle § 44a odst. 4 písm. c) téhož zákona ve výši celkové částky neoprávněných výdajů, tedy 2 399 835,03 Kč (okna) a 55 014,39 Kč (minerální vody). Správce daně poté 2. 1. 2024 vydal platební výměr, kterým žalobkyni uložil povinnost odvodu do státního rozpočtu v celkové výši 2 454 850 Kč a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 28. 5. 2022 do 22. 9. 2024 ve výši 598 365 Kč. Proti platebnímu výměru žalobkyně podala odvolání. 3. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými zjištěními i jejich právním hodnocením ze strany správce daně. Žalobkyniným námitkám nepřisvědčil. Předmětné výdaje nesplňovaly podmínky § 4 odst. 4 vyhlášky FKSP, neboť nešlo o vybavení ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců, ani se nejednalo ve smyslu § 5 o pořízení hmotného majetku sloužícího k sociálním nebo kulturním potřebám zaměstnanců. To nemohou změnit ani výslechy svědků navržené k prokázání skutečnosti, že minerální vody přispěly ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců. Žalovaný nerozporoval žalobkynino tvrzení, že žalobkyně ve dnech 25. 4. 2023 a 27. 4. 2023 ve prospěch Fondu převedla peněžní prostředky ve výši 2 454 850 Kč, avšak nevyčerpaná část Fondu k 31. 12. kalendářního roku je podle jeho názoru převáděna do dalšího období, a rozpočet Fondu je tedy nastaven jako vyrovnaný. Jelikož žalobkyně neúčelně vynaložené výdaje vrátila až v roce 2023, přestože k jejich čerpání došlo v roce 2022, žalovaný nemůže tato nápravná opatření zohlednit. Výši odvodu přitom žalovaný posoudil i z hlediska přiměřenosti a dospěl k závěru, že odvod v plné výši, tedy ve výši nedůvodně čerpaných prostředků, je namístě. 2. Argumenty účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě nejprve namítla, že nákup balených minerálních vod je řádným užitím prostředků z Fondu dle § 4 odst. 4 vyhlášky FKSP, které umožňuje přispívat na vybavení ke zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců nad povinné vybavení. Ačkoliv je žalobkyně povinna svým zaměstnancům dle právních předpisů zajistit pitný režim, tato povinnost nebyla důvodem nákupu vod. V daném období totiž provozovala oddělení pro péči o pacienty s onemocněním COVD-19, které podléhalo mnoha režimovým opatřením týkajícím se hygieny. Žalobkyně za účelem zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců zakoupila jednotlivě balenou minerální vodu, která umožnila zaměstnancům mít vodu na režimových pracovištích neustále k dispozici v uzavíratelné, vlastním jménem označené PET. Připustila, že sice mohla pořídit speciální (nikoliv jednorázové) obaly na vodu, do kterých by si zaměstnanci před vstupem na pracoviště vodu nalévali, ale to by znamenalo další požadavky na hygienu (dezinfekci obalů) a vedlo tak k nehospodárnosti. Žalobkyně se rovněž cítí být zkrácena na svých procesních právech, neboť žalovaný nedůvodně odmítl provést jí navrhované výslechy svědků – zaměstnanců za účelem prokázání zlepšení jejich podmínek. 5. Žalobkyně rozporuje také závěry daňových orgánů, že pořízení oken do pavilonu T nepředstavovalo výdaje ve smyslu § 4 odst. 4, potažmo § 5 vyhlášky FKSP. Právní předpisy nedefinují pojmy „vybavení ke zlepšení pracovních podmínek“ ani „hmotný majetek“. Právě potřeba pohodlného kvalitního bydlení v ubytovně spadá pod pojem „sociálních potřeb“. Zároveň aplikace § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žalovaným je chybná, neboť jde o soukromoprávní předpis. Žalobkyně upřesnila, že ubytovna zaměstnanců je určena především pro mimopražské pracovníky, kteří nemají v Praze uspokojenu potřebu bydlení a musejí do práce dojíždět. Možnost ubytování jim tak přináší zlepšení pracovních podmínek i sociálních (kulturních) potřeb. K tomu je potřeba, aby ubytovna přinesla možnost klidného a bezpečného odpočinku a pobytu, a nevyhovující stav oken bylo třeba napravit, konkrétně zajistit jejich odhlučnění. 6. Závěrem žalobkyně upozornila, že porušení rozpočtové kázně nebylo natolik závažné, aby jí daňové orgány stanovily odvod ve výši 100 %. Žalovaný chybně opomněl zohlednit přístup žalobkyně, která veškeré prostředky do Fondu navrátila, i když až v dubnu 2023. Navíc lhůta pro daňové přiznání (provedení zúčtování) běží do 30. 6. následujícího roku. Prostředky jsou tak opět součástí Fondu a lze je čerpat. Zároveň platí, že při stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, přičemž odvod není trestem, ale jde pouze o administrativním opatřením vedoucím k nápravě nesprávně čerpané částky ze státního rozpočtu. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o balenou minerální vodu, její nákup nesplňuje definici „vybavení“ dle § 4 odst. 4 vyhlášky FKSP, a i pokud by se o vybavení jednalo, bylo by to vybavení „základní“ a povinné, které je zaměstnavatel povinen zajišťovat dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že voda byla poskytována na speciální režimové pracoviště s různými omezeními. Tento závěr by nemohly změnit ani výslechy navržených svědků. Totéž platí o výměně oken v pavilonu T. Ani okna žalovaný nepovažuje za vybavení, neboť neodpovídají obecnému významu tohoto pojmu, a navíc i stavební předpisy odlišují vybavení od součástí stavby (její konstrukce), kterou okna jsou. Dle žalovaného je vybavením spíše „soubor předmětů sloužících, potřebných k určité činnost“. Okna nejsou ani hmotným majetkem sloužícím k sociální potřebě dle § 5 vyhlášky FKSP. Nejde totiž o žádný benefit pro zaměstnance spočívající například ve vzdělávání, zájmových aktivitách, odpočinku, rekreaci apod. Dle § 495 občanského zákoníku se musí jednat o samostatný předmět. Sociální potřeby pak naplňuje zejména rekreace zaměstnanců, avšak ubytování z důvodu lepší dostupnosti do zaměstnání není žádnou rekreací ani benefitem. Ubytování spíše odpovídá pojmu „zařízení“ dle § 4 odst. 5 vyhlášky FKSP, avšak ani pod toto ustanovení nemůže spadat, neboť musí sloužit k „sociálnímu rozvoji“, což ubytovna jednoznačně nesplňuje. Žalovaný nakonec odmítá, že při určení výše odvodu jednal v rozporu se zásadou přiměřenosti; posoudil, že žalobkyně zcela porušila vyhlášku FKSP a neoprávněně čerpala prostředky z rozpočtu Fondu. Odvod tedy musí být stanoven v plné výši. 8. Žalobkyně se v replice nejprve zabývala pojmem „vybavení“ a uzavřela, že i nadstandardní (nikoliv základní) vybavení, jako je například židle, může být předmětem Fondu, pokud by šlo o ergonomickou židli předcházející bolestem zad a zvýšené únavě. Stejně tak minerální balenou vodou žalobkyně neplnila