11 A 55/2025 – Městský soud v Praze

11 A 55/2025- 37 - text  10 11 A 55/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobců: a) K. M. b) nezletilá Z. M. zastoupena zákonnou zástupkyní K. M. obě bytem B. obě zastoupeny Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádostí o dočasnou ochranu žalobkyním pro nepřijatelnost dne 25. 4. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že 25. 4. 2025 vrátil žalobkyním jako nepřijatelné žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidované pod sp. zn. OAM-0375792/DO-2025 a OAM-0375795/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyň a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením jejich žádostí o poskytnutí dočasné ochrany a tyto žádosti přijmout. III. Žalobkyním se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobkyně se na soud obrátily proto, že jim žalovaný vrátil jejich žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. Žalobou se domáhají určení, že zásah žalovaného, kterým jim vrátil žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, byl nezákonný. Zároveň navrhly, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejich práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádostí. 2. Žalovaný vyhodnotil žádosti jako nepřijatelné, protože žalobkyně v minulosti získaly dočasnou ochranu v Německu. To zjistil z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (TPP), v níž je u obou žalobkyň v rubrice „Type of protection“ uveden znak „ia“, který se používá tehdy, bylo-li povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany uděleno, ale již není platné. 2. Žalobní argumentace 3. Žalobkyně a) uvedla, že po vypuknutí války na Ukrajině krátce pobývala v České republice, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Poté odcestovala zpět na Ukrajinu kvůli porodu. V prosinci 2022 odcestovaly již obě žalobkyně na týden do Německa, kde se zaregistrovaly k udělení dočasné ochrany, která jim však udělena nebyla. Na jaře 2024 požádaly o prodloužení dočasné ochrany v České republice. Protože jejich žádosti byly zamítnuty, odcestovaly zpět na Ukrajinu. V dubnu 2025 žalobkyně znovu požádaly o dočasnou ochranu. Žalovaný jim jejich žádosti vrátil s tím, že jsou nepřijatelné, neboť žalobkyně získaly dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tento postup považují žalobkyně za nezákonný zásah. 4. Výluku ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. označily žalobkyně za rozpornou s unijním právem. na podporu svého názoru odkázaly na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva. 5. Ohledně věci samé žalobkyně odkázaly na rozsudky Nejvyššího správního soudu (NSS) z 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/2024-37, a z 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42 a 1 Azs 366/2024-42, z nichž dovodily, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. nelze v projednávané věci aplikovat, neboť je v rozporu s unijním právem. Podle aktuální judikatury nelze žádost o dočasnou ochranu považovat za nepřijatelnou jen proto, že žadatel – občan Ukrajiny – má nebo měl dočasnou ochranu v jiném členském státě. Ačkoli platí, že nelze současně čerpat výhody dočasné ochrany ve více státech, NSS jasně vymezil, jak má správní orgán postupovat, zjistí-li, že žadatel již ochranu v jiném členském státě má. Žalovaný má takovou žádost přijmout k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel v době podání žádosti skutečně disponuje platným oprávněním k pobytu. Pokud tomu tak není, musí dočasnou ochranu udělit. 6. Žalobkyně dočasnou ochranu v Německu nezískaly, pouze se k jejímu získání registrovaly. Žalovaný měl ověřit, zda k udělení dočasné ochrany skutečně došlo a zda ochrana trvá. V žádném případě nemohl považovat jejich žádosti za nepřijatelné. Žalovaný úmyslně nerespektuje judikaturu NSS i Soudního dvora a nadále postupuje v rozporu s unijním právem. 7. V doplnění žaloby navrhly, aby soud nařídil předběžné opatření, jímž by uložil žalovanému a Policii ČR strpět jejich pobyt na území České republiky až do skončení řízení o žalobě. 3. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předeslal, že si je vědom aktuální judikatury NSS, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu (rozsudky čj. 1 Azs 336/2024-42 a 1 Azs 174/2024-42). Z rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodnou přesunout. 9. Žalovaný s tímto závěrem nesouhlasí, neboť právo sekundárního pohybu podle něj ze směrnice 2001/55/ ES, o dočasné ochraně, nevyplývá. Jejím výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že podle čl. 8 odst. 1 má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě, resp. kterým jiný členský stát vydal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byly zcela zbytečné čl. 15 a 26 směrnice, které právě právo na sekundární pohyb osob v některých specifických případech upravují. Toho si byl patrně vědom i NSS, jenž toto právo dovodil z Prováděcího rozhodnutí, z dohody členských o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law. S těmito závěry však žalovaný nesouhlasí. 10. Cílem dohody o vyloučení čl. 11 nebylo umožnit druhotný pohyb v rámci členských států Unie, ale naopak rovnoměrně rozprostřít vysídlené osoby z Ukrajiny po celém území Unie. Kromě toho Česká republika prohlášením z 24. 6. 2024 od této politické dohody odstoupila, proto se v jejích vzájemných vztazích s ostatními členskými státy čl. 11 aplikuje. Na vyloučení aplikace čl. 11 se sice dohodly všechny členské státy, to ovšem neznamená, že by od takové dohody nemohla Česká republika odstoupit. Jde o dohodu, která stojí mimo Prováděcí rozhodnutí a není žádným způsobem součástí normativního textu tohoto rozhodnutí. Proto České republice nic nebránilo v tom, aby od této dohody jednostranně odstoupila. 11. Žalovaný nesouhlasí ani s důsledky, které z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dovodil NSS. Podle názoru žalovaného se cizinec v případě vyloučení tohoto článku nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu automaticky předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. Nevznikne mu však právo na získání pobytového oprávnění na území státu, v němž neoprávněně pobývá, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11; tento článek totiž neupravuje žádné povinnosti členských států vůči němu, ale pouze ve vztazích mezi členskými státy. V operačních pokynech Komise je sice obsažen názor, podle nějž platnost prvního vydaného povolení k pobytu a práva z něj vyplývající skončí udělením pobytu v rámci dočasné ochrany v jiném členském státě, avšak jde pouze o tvrzení, u nějž Komise nevysvětluje, z čeho jej dovodila. Naproti tomu na svých internetových stránkách Komise existenci práva na sekundární pohyb nezmiňuje. Operační pokyny tak nemohou mít žádnou váhu ani coby soft-law. 12. Pokud by byl závěr NSS přijat, znamenalo by to, že Česká republika – jako jeden z nejvíce zatížených členských států Unie v oblasti dočasné ochrany – by byla povinna přijímat na své území i osoby, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, a udělit jim povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Tím by se jen dále nedůvodně zvýšil nápor na Českou republiku. Cílem prováděcího rozhodnutí nebylo umožnit volné přemisťování osob mezi členskými státy. Takový závěr by byl v rozporu s migračním systémem Unie. 13. Žalovaný dále upozornil, že práva přiznaná osobám s dočasnou ochranou jsou zásadně užší než práva osob s mezinárodní ochranou. Unijní právo sice umožňuje osobám s mezinárodní ochranou přesunout se do jiného členského státu, ale pouze za podmínek stanovených směrnicí 2003/109/ES a až po pěti letech od přiznání této ochrany. Sekundární pohyb v rámci Unie proto není běžným právem státních příslušníků třetích zemí s oprávněným pobytem, ale výhradním právem občanů Unie. Směrnice o dočasné ochraně navíc vznikla v době platnosti Dublinské úmluvy, jejímž cílem bylo zabránit tzv. asylum shoppingu, tedy opakovanému posuzování žádostí o azyl jednoho cizince v různých členských státech. 14. Nakonec žalovaný namí