8 As 37/2011 — Nejvyšší správní soud

11 A 58/2025- 36 - text  10 11 A 58/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: G. K. H. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Hugem Körblem sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 3. 4. 2025, čj. MV-189271-4/SO-2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobce požádal v únoru 2024 o udělení státního občanství. Ministerstvo vnitra jeho žádost rozhodnutím z 28. 11. 2024 zamítlo, protože žalobce v posledních třech letech přede dnem podání žádosti řádně a včas neplnil povinnosti vyplývající z právních předpisů na úseku veřejného zdravotního pojištění (§ 14 odst. 6 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství). Konkrétně měl za období od září do října 2022 a od ledna do června 2023 nedoplatky na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které dosáhly nejvýše 14 016 Kč. 2. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, který ministr vnitra napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že přestože žalobce dlužné částky před podáním žádosti uhradil a napravil tak škodlivý následek, neshledal důvod žalobci splnění této podmínky prominout. Přihlédl zejména k tomu, že celková dlužná částka byla poměrně vysoká a nešlo o jednorázové pochybení. 2. Argumentace účastníků 2.1 Žalobní argumentace 3. Žalobce zopakoval, že mu nedoplatky vznikly proto, že byl po určitou dobu nezaměstnaný, a protože nechtěl zatěžovat sociální systém, nenechal se zaevidovat jako nezaměstnaný, ale neuvědomil si, že v takovém případě musí hradit odvody na veřejné zdravotní pojištění. Ministerstvo vnitra podle něj mělo poměřovat nesplnění podmínky podle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství s tím, do jaké míry žalobce splňuje ostatní podmínky pro udělení státního občanství. Přitom má za to, že nesplnění této podmínky nedosahuje takové intenzity, aby bylo důvodem nevyhovění jeho žádosti. Zejména proto, že žalobce je vysoce integrován v české společnosti. 4. Dále namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil, zda žalobci nesplnění této podmínky neprominout podle § 15 odst. 4 zákona o státním občanství. Žalovaný zejména nezohlednil, že žalobce od uhrazení nedoplatků své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění řádně plní. 5. V řízení o udělení státního občanství má přitom být především hodnoceno, zda a jak intenzivně je žadatel integrován do české společnosti. Ostatní podmínky jsou spíše doplňující. Ministerstvo se však při udělování státního občanství zaměřuje především na to, zda žadatel plní své povinnosti vůči veřejné zdravotní pojišťovně. I z odborné literatury vyplývá, že porušení povinností na úseku veřejného zdravotního pojištění je nejčastějším důvodem neudělení státního občanství. Je přitom otázkou, zda je vůbec legitimní, aby tím (přinejmenším statisticky) nejdůležitějším hlediskem naturalizace cizinců v ČR byla otázka řádného placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. 6. Žalobce tak má za to, že praxe Ministerstva vnitra při udělování státního občanství je nepřiměřeně přísně zaměřena na otázku úhrad na veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, a měla by být přehodnocena. Ministerstvo by mělo (s různou váhou) zohledňovat všechny podmínky pro udělení státního občanství, přičemž na prvním místě má být především otázka integrace žadatele do společnosti. 7. Krom toho žalovaný již od roku 2014 vychází z toho, že výše nedoplatku, která již má za následek nesplnění podmínky podle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství, činí obvykle 7 tisíc Kč. Vlivem vysoké inflace se však tato nepsaná hranice stala nepřiměřeně přísnou, a proto by měla být zvýšena. 8. Proto žalobce navrhuje, aby soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. 2.2 Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný setrval na správnosti napadeného rozhodnutí a stručně zopakoval v něm obsaženou argumentaci. Zejména připomněl, že přihlédl k tomu, že výše nedoplatku nebyla bagatelní a nešlo o jednorázové pochybení. Žalobce své povinnosti neplnil z vlastní nedbalosti, což jej ale nezbavuje odpovědnosti za nedoplatky, které mu vznikly. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by praxe Ministerstva vnitra při udělování státního občanství byla nepřiměřeně přísná a že by snad bylo na místě ji přehodnotit. Proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. 2.3 Replika žalobce 10. Žalobce v replice zopakoval svou argumentaci z žaloby. Především zdůraznil, nedoplatky uhradil již před podáním žádosti o udělení státního občanství. Dále má za to, že podmínky pro udělení státního občanství má žalovaný zkoumat jak samostatně, tak ve vzájemném propojení. Žadatel o státní občanství má mít šanci být se svou žádostí úspěšný i tehdy, nesplňuje-li některou z podmínek, pokud ostatní podmínky plní nad obvyklou míru. 3. Ústní jednání 3.1 K postupu při předvolání účastníků 11. Ve věci se konalo ústní jednání, k němuž soud předvolal účastníky v souladu s § 49 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Soud přitom nepředvolal samostatně žalobce, ale pouze jeho zástupce s tím, že toto předvolání platí i pro žalobce jako zastoupeného účastníka. 12. Zdejší soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud (NSS) v několika svých rozsudcích uvedl, že předvolání k ústnímu jednání je nutné zasílat nejenom zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníku řízení samostatně. Rozsudky ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 107/2008 100, z 31. 3. 2009, čj. 5 Afs 102/2008-106, z 28. 8. 2013, čj. 4 Ads 67/2013 21, z 29. 3. 2013, čj. 4 Ads 109/2012-69, ze 17. 10. 2022, čj. 5 Azs 246/2022-49, z 19. 3. 2025, čj. 8 Afs 101/2024-84, a naposledy z 19. 9. 2025, čj. 5 As 42/2025-41. NSS sice v citovaných rozsudcích posuzoval konkrétní skutkovou situaci, jeho odůvodnění je však formulováno obecně a kategoricky. NSS přitom v jiných svých rozsudcích dospěl přesně k opačnému závěru. Rozsudky z 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze 7. 12. 2005, čj. 3 Azs 421/2004-86, z 16. 8. 2006, čj. 8 Ans 4/2005-84, ze 7. 4. 2011, čj. 1 As 100/2010-60, body 9 až 12, nebo z 30. 7. 2014, čj. 8 Azs 53/2014-19, body 22 a 28. Pro příklad lze citovat z rozsudku z 20. 6. 2012, čj. 7 Azs 17/2012-53, ve kterém NSS uvedl, že „§ 42 odst. 2 s. ř. s. řeší případy, kdy má účastník zástupce a přichází do úvahy doručování buď pouze tomuto zástupci, nebo jak tomuto zástupci, tak účastníkovi. Má-li účastník zástupce s procesní plnou moci (vždy v případě zastoupení advokátem), doručují se písemnosti vždy jen tomuto zástupci, pokud zákon nestanoví něco jiného. Nejenom zástupci, ale také účastníku samotnému se doručuje v případě, že má účastník sám osobně něco vykonat. Úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné. Jestliže ve sporném řízení účastník nenavrhne důkaz svou vlastní výpovědí, není ani zásadně důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání; soud v tomto případě vyrozumí o jednání jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení“. V bodě 25 rozsudku z 8. 3. 2024, čj. 5 Ads 223/2023-168, NSS vzpomenul svůj výše citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 107/2008, ale naznačil, že úkonem nezastupitelným zástupcem účastníka řízení by byla osobní výpověď účastníka řízení na ústním jednání. 13. Mimo výše uvedený výslovný nesouhlas s názorem, že je nutné zasílat předvolání i přímo účastníku řízení, vyplývá z rozhodovací praxe kasačního soudu i nesouhlas implicitní. V bodě 20 rozsudku sp. zn. 8 Afs 101/2024 (a téměř shodně i v bodě 20 rozsudku sp. zn. 5 Azs 246/2022) NSS uvedl, že „již samotné nepředvolání stěžovatelky k jednání před městským soudem představovalo vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tedy důvod pro zrušení napadeného rozsudku“. NSS tak situaci spočívající v předvolání pouze zástupce účastníka řízení a nikoliv i předvolání samotného účastníka řízení označil za vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy za vadu, ke které musí podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet ex offo. Přihlíží-li kasační soud k této situaci jako k vadě ex offo, je nutno dospět k závěru, že všude tam, kde rozhodnutí krajského soudu nezrušil pro tuto vadu, nepovažoval postup krajského soudu za vadu s vlivem na zákonnost. Takový postup nicméně odporuje závěrům vyjádřeným v citovaných rozsudcích sp. zn. 8 Afs 101/2024 a sp. zn. 5 Azs 246/2022. Zdejší soud v rozsudcích z 20. 5. 2024, čj. 18 Af 24/2022-67 (bod 12), z 5. 6. 2023, čj. 17 A 22/2023-45 (bod 14), z 29. 9. 2022, čj. 19 Az 15/2021-29 (bod 50) a např. z 24. 1. 2022, čj. 18 A 26/2021-33 (kapitola V.), uvedl, že na nařízené ústní jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili. Z vnitř