6 As 102/2018 — Nejvyšší správní soud

11 A 96/2024- 36 - text 13 11 A 96/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: Mgr. D. H. Č. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce v bloku začínajícím 8. 10. 2024 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce v bloku začínajícím 8. 10. 2024 z důvodu nesplnění požadavku na vysokoškolské vzdělání, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje, aby při posuzování žalobkyniny přihlášky k odborné justiční zkoušce zkoumal, zda žalobkynino vysokoškolské vzdělání splňuje požadavky na vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobkyně je asistentkou soudce Městského soudu v Praze. Právnické vzdělání získala na slovenské vysoké škole. Na soud se obrátila, neboť ji žalovaný nepřipustil k odborné justiční zkoušce. 2. Žalobkyně se přihlásila k vykonání odborné justiční zkoušky. Žalovaný jí však sdělil, že nesplňuje podmínku vzdělání ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen „ZSS“). Za vzdělání ve smyslu § 111 odst. 2 tohoto zákona lze totiž dle žalovaného považovat pouze vzdělání, které je obsahově a rozsahově srovnatelné se studijním programem Právo a právní věda, přičemž musí jít o české právo. Takové vzdělání žalobkyně nemá. 3. Žalobkyně s názorem žalovaného nesouhlasí. Uvedla, že na Paneurópské vysoké škole, fakultě práva, získala po pěti letech studia nejprve bakalářský a poté magisterský diplom ve studijním programu a oboru právo. Její vzdělání bylo uznáno za rovnocenné vysokoškolskému vzdělání získanému na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v magisterském studijním programu Právo a právní věda, studijnímu oboru Právo. Toto uznání zakládá dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) z 27. 9. 2012, čj. 1 As 129/2012-41, veřejné subjektivní právo, aby zahraniční vzdělání bylo posuzováno stejně jako vzdělání získané na české veřejné vysoké škole. Rovnocennost žalobkynina vzdělání plyne též z čl. 4 příslušné česko-slovenské dohody o uznávání vzdělání z roku 2001, Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydávaných v České republice a ve Slovenské republice (sdělení č. 33/2001 Sb. m. s.). která platila, když žalobkyně ukončila magisterské studium. Žalobkyně přiložila k přihlášce též osvědčení o absolvování programu celoživotního vzdělávání ze sedmi předmětů. Učinila tak pouze pro dokreslení svých následných kroků po absolvování magisterského vzdělání a souhlasí s žalovaným, že toto osvědčení nenahrazuje celý magisterský studijní program Právo a právní věda. Je však přesvědčena, že z osvědčení plyne žalobkynina znalost absolvovaných předmětů v rámci českého práva. 4. Žalobkyně též zdůraznila, že její vzdělání bylo posuzováno již při přijímání na pozici asistentky soudce. Tuto funkci totiž může vykonávat také pouze osoba, jež má vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice (§ 36a odst. 3 ZSS). Na pozici byla přijata, a byla proto přesvědčena, že tuto podmínku splňuje. 5. Žalovaný se dle žalobkyně nevypořádal s relevantní právní úpravou ZSS a tím, že žalobkyně od června 2019 pracuje jako asistentka soudce a vykonává svoji právní praxi výhradně v oblasti českého práva. Doplnila, že od roku 2014, kdy ukončila studium, pracovala v několika advokátních kancelářích (jako asistentka a následně jako advokátní koncipientka), které se zabývaly výhradně českým právem. 6. Žalobkyně dále poukázala na to, že v žádném relevantním ustanovení ZSS není uveden požadavek na konkrétní studijní program Právo a právní věda, ačkoliv žalovaný studium právě v takovém programu požaduje. Stanovisko žalovaného k interpretaci právní úpravy kvalifikačního předpokladu vysokoškolského vzdělání pro přístup k právnickým profesím, na které žalovaný odkazoval, není právně závazné. Žalovaný by měl posuzovat každý konkrétní případ zvlášť a ne pouze závěry tohoto stanoviska kopírovat. Této své povinnosti v žalobkynině případě nedostál, její individuální situací se nezabýval a svůj postup řádně neodůvodnil. 7. Závěr své žalobní argumentace věnovala žalobkyně ústavněprávnímu rozměru zásahu žalovaného. Poukázala na dva obdobné případy, v nichž byl též uchazečům se zahraničním vzděláním odepírán přístup k regulované právnické profesi. V prvním případě šlo o zájemce o zápis do seznamu koncipientů, jehož věc řešil Ústavní soud v nálezu z 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16. V druhém šlo o uchazeče o pozici státního zástupce, jehož případem se zabýval Veřejný ochránce práv ve stanovisku z 18. 5. 2015, sp. zn. 4956/2014/VOP/MT. Z veřejně dostupných informací je přitom zřejmé, že přinejmenším druhý zmíněný se svojí snahou uspěl a nyní vykonává profesi státního zástupce. Žalobkyně z nálezu i stanoviska citovala a zdůraznila, že i v jejím případě měl žalovaný přihlédnout ke konkrétním okolnostem jejího případu, jejím znalostem a praxi. Považoval-li její vzdělání za nedostatečné, měl ji vyzvat, aby doložila své zkušenosti a znalosti českého práva. 8. Žalovaný svým postupem odebral žalobkyni možnost prokázat, že má dostatečné znalosti českého práva pro výkon povolání soudkyně či jakékoliv jiné právní profese. Dodala, že český i slovenský právní řád vycházejí navíc ze stejného základu a stojí na stejných principech. To umožňuje rychlé přeorientování z jednoho právního řádu na druhý podobně, jako když se právník seznamuje s novým právním předpisem. 9. Žalobkyně navrhla, aby soud vyslovil, že zásah žalovaného by nezákonný, přikázal mu, aby ji připustil k odborné justiční zkoušce, a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. 2. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul skutkový stav a žalobní argumentaci, kterou nepovažuje za důvodnou. 11. Předně uvedl, že ve věci nejsou splněny podmínky pro meritorní posouzení žaloby, neboť nepřipuštěním k odborné justiční zkoušce nemohlo být vůbec zasaženo do žalobkyniny právní sféry. Žalobkyně totiž nemá veřejné subjektivní právo na připuštění ke zkoušce, nesplňuje-li všechny zákonem požadované kvalifikační předpoklady. Navrhl proto, aby soud žalobu odmítl. Pro případ, že by se soud žalobou zabýval věcně, navrhl žalovaný, aby ji zamítl, protože žalovaný zásah nebyl nezákonný. 12. Žalovaný poukázal na zákonnou úpravu a judikaturu Soudního dvora Evropské unie, v níž se soud zabýval požadavky na uznávání zahraničního vzdělání v jiném členském státě a z které plyne, že členský stát má mít možnost posoudit, zda držitel zahraničního vzdělání má znalosti a dovednosti aspoň rovnocenné těm, které potvrzuje vnitrostátní diplom. K podobným závěrům dospěl dle žalovaného též zdejší soud v rozsudku z 29. 8. 2019, čj. 10 A 43/2015-84. Zdůraznil, že i Ústavní soud v žalobkyní citovaném nálezu výslovně uvedl, že jeho závěry vychází z konkrétních okolností a nelze je zobecnit v tom smyslu, že by právo absolventů zahraničních právnických fakult na svobodnou volbu povolání vždy převážilo nad zájmem na ochranu kvalifikovanosti a profesionality poskytování právních služeb v České republice. 13. Dle žalovaného je třeba rozlišit uznávání dosaženého vzdělání (akademické uznávání kvalifikace) od uznávání dosažené kvalifikace (profesní uznávání kvalifikace). Prvně jmenované představuje uznávání diplomů, studijních programů a jejích částí vzdělávacími institucemi či orgány státní správy. Profesní uznávání oproti tomu představuje prokázání znalostí a kvalifikace k určité činnosti. Zaměřuje se na posouzení znalostí a schopností konkrétní osoby, přičemž tyto znalosti a schopnosti mohou být doloženy dokladem o formální kvalifikaci či o faktickém výkonu činnosti. Profesní uznávání provádí výhradně příslušný profesní orgán, jímž je v posuzovaném případě žalovaný. Uznání akademické či profesní kvalifikace navíc dle žalovaného nezakládá automaticky i uznání jinou vzdělávací institucí nebo jiným profesním či státním orgánem. 14. Ve srovnání s jinými právnickými profesemi jsou nároky na přístup k funkci soudce nejvyšší, a to s ohledem na zásadní roli, kterou soudci v rámci veřejné moci plní. Pro řádný výkon soudcovské funkce je proto nezbytné komplexní právnické vzdělání a je dán veřejný zájem, aby na uchazeče o tuto funkci byly kladeny nejpřísnější nároky i v oblasti získaného vzdělání. Splnění kvalifikačních předpokladů zkoumá žalovaný jako ústřední orgán státní správy soudů, jenž odpovídá za kv