2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

11 Af 18/2024- 69 - text  15 11 Af 18/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: P. K., IČO X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M. sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 28. 8. 2024, čj. 26437/24/5300-21442-809464 takto: I. Rozhodnutí žalovaného z 28. 8. 2024, čj. 26437/24/5300-21442-809464, se ruší ve výrocích I. a II. a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 079 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, advokáta Mgr. Tomáše Hokra, LL.M. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobce se na soud obrátil, neboť nesouhlasí s tím, že mu finanční orgány vyloučily nárok na odpočet, doměřily daň z přidané hodnoty (DPH) a stanovily nadměrný odpočet. 2. Pro věc je zejména podstatné, zda mohla být žalobci vyměřena daň z fiktivního plnění, jež uvedl na dokladu, který vystavil. Soud dospěl k závěru, že to sice obecně možné je, ale v žalobcově případě nikoliv. Ačkoliv totiž § 108 odst. f) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (zákon o DPH), ve znění účinném do 30. 9. 2021, stanovil, že daň je povinna přiznat též osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, je nutné toto ustanovení vyložit eurokonformně. Daň proto nelze doměřit tam, kde je zcela vyloučeno nebezpečí ztráty daňových příjmů. Tak tomu bylo i v žalobcově případě, protože příjemci, které uvedl na fakturách, si nemohli v žádném případě uplatnit odpočet daně. 2. Průběh řízení a skutkový stav 3. V průběhu období od října 2021 do května 2023 provedl Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) u žalobce daňové kontroly za zdaňovací období srpen, září a listopad 2021. Finanční úřad měl pochybnosti o žalobcově nároku na odpočet DPH z plnění – solárních panelů, které měla žalobci dodat společnost Metrostav a. s., IČO 00014915 (Metrostav), a které měl žalobce následně prodat a zajistit jejich montáž koncovým zákazníkům. 4. V rámci daňových kontrol se podle správce daně nepodařilo žalobci prokázat existenci sporného plnění, ani to, že jej skutečně přijal od společnosti Metrostav a poskytl jej deklarovaným koncovým zákazníkům. Podle správce daně žalobce vykazoval fiktivní nákup solárních panelů, které stejně tak fiktivně instaloval na střechy koncovým zákazníkům. Přitom profitoval z rozdílu sazeb daně na vstupu (21 %) a na výstupu (15 %), díky čemuž každý měsíc obdržel na nadměrném odpočtu přes 200 tisíc Kč. Proto správce daně žalobci nadměrný odpočet neuznal a dvěma platebními výměry mu vyměřil daň podle § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH za období srpen a září 2021. 5. Podle správce daně dále žalobce neprokázal, že použil ke své ekonomické činnosti zakoupené pohonné hmoty a pronajatý automobil, proto mu vyloučil nárok na odpočet a dalším platebním výměrem stanovil nadměrný odpočet za listopad 2021. 6. Žalobce se proti všem platebním výměrům odvolal. Měl za to, že se správce daně dopustil procesních pochybení a že mu daň neměla být vyměřena, protože bylo vyloučeno riziko ztráty daňových příjmů a nebyla narušena neutralita DPH. Faktury totiž vystavil výhradně koncovým zákazníkům, kteří nebyli plátci DPH, tedy si ani nemohli uplatnit nárok na odpočet. 7. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil platební výměry. 3. Argumentace účastníků 3.1 Žaloba 8. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné a navrhuje, aby jej soud v celém rozsahu zrušil. 9. V prvním žalobním bodě namítá, že finanční orgány nesprávně zjistily skutkový stav. Nesouhlasí se závěrem, že svou ekonomickou činnost pouze předstíral. Prodeji solárních panelů se žalobce věnuje od roku 2009. Nejprve panely odebíral přímo od výrobce a sám zajišťoval jejich montáž zákazníkům. S rostoucím zájmem však přestal být schopen panely dodávat sám, a proto uzavřel spolupráci se společností Metrostav, které kolem roku 2017 přenechal plnou odpovědnost za dodání a montáž solárních panelů. Spolupráce probíhala bez jakýchkoli problémů a dodávky byly v minulosti prověřeny finančními orgány. V roce 2015 proběhla u žalobce daňová kontrola, při níž správce daně osobně kontroloval naskladněné solární panely. Je tedy s podivem, že stejný správce daně nyní dospěl k závěru, že žalobce svou ekonomickou činnost údajně fingoval. 10. V rámci daňových kontrol týkajících se zdaňovacích období srpen a září 2021 žalobce přiznává, že nebyl objektivně schopen svoje tvrzení více důkazně podpořit. Ocitl se totiž v důkazní nouzi, kterou nezavinil. Veškeré materiály týkající se jeho podnikatelské činnosti mu zabavily orgány činné v trestním řízení. Žalobce k nim do podání žaloby nezískal přístup, na rozdíl od správce daně, který přístup k trestnímu spisu měl. Žalobce v této souvislosti upozorňuje, že u něj v době podání žaloby probíhala další daňová kontrola, při níž si správce daně od orgánů činných v trestním řízení vyžádal znalecký posudek z oboru ekonomika vypracovaný znalkyní N., z nějž jasně vyplývá, že žalobce vykonával reálnou ekonomickou činnost. 11. Přestože měl správce daně přístup k materiálům, které byly žalobci zabaveny, nevyžádal si je. Podle žalobce tím porušil svou povinnost správně zjistit skutkový stav podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a povinnost součinnosti vyplývající z § 6 odst. 2 daňového řádu. Dále správce daně nezohlednil žalobcův závažný zdravotní stav a jeho specifickou situaci danou postupem orgánů činných v trestním řízení a kladl na něj nepřiměřené nároky. Tím porušil zásadu šetření práv subjektu dle § 5 odst. 3 daňového řádu. Žalobce přitom po celou dobu řízení vyvíjel maximální snahu a součinnost a po zabavení materiálů opakovaně žádal o jejich zpřístupnění. 12. Ve druhém žalobním bodě namítá, že správce daně a žalovaný nesprávně posoudili hmotněprávní předpoklady pro vyměření DPH. Aby byl žalobce osobou povinnou k dani, musel by samostatně uskutečňovat ekonomickou činnost. Jinak se nemohl stát osobou povinnou k dani, a tím pádem ani plátcem DPH. Jedním z definičních znaků ekonomické činnosti ve smyslu zákona o DPH je přitom to, že jde o činnost vykonávanou za účelem získávání pravidelného příjmu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí však sám uvádí, že žalobce žádnou úplatu od zákazníků nepřijal, neboť svou ekonomickou činnost pouze předstíral. Tím pádem ale byla žalobci doměřena DPH z neexistujícího plnění. Takový závěr se příčí základnímu cíli správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně. Daň nemá představovat sankci za neunesení důkazního břemene daňovým subjektem nijak nevázanou na konkrétní plnění. Pokud finanční orgány dospěly k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že uskutečňoval ekonomickou činnost, mohly jedině odmítnout žalobcův nárok na vyplacení nadměrného odpočtu, ale v žádném případě nebyly oprávněny stanovit žalobci daň z neexistujícího plnění. A naopak, pokud by dospěly k závěru, že zdanitelné plnění existovalo, pak by musely uznat, že žalobce skutečně prodával solární panely zákazníkům, tudíž je musel nakoupit od dodavatele, a byl tak oprávněn uplatnit z nich odpočet DPH. 13. Ve třetím žalobním bodě má žalobce za to, že žalovaný nesprávně aplikoval § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) vyplývá, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je zachování neutrality DPH a vyloučení nebezpečí ztráty daňových příjmů, které může vzniknout z nároku na odpočet daně příjemce faktury. Pokud tedy žalovaný tvrdí, že žalobce neměl žádné zákazníky, kterým by zasílal faktury, nemůže zároveň dospět k závěru, že existovalo jakékoli riziko daňové ztráty, neboť nebyl žádný příjemce faktury, který by si mohl uplatnit nárok na odpočet DPH. Odběratelé uvedení na fakturách navíc nebyli plátci DPH, a tudíž by si nemohli nárokovat odpočet daně, ani kdyby faktury skutečně přijali. Závěry žalovaného jsou vnitřně rozporné, nelogické a popírají smysl § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH. 14. Na závěr žalobce uvádí, že plně respektuje všechna zákonná pravidla, doměřená daň však nemůže představovat pouhou sankci za neunesení důkazního břemene daňovým subjektem. Odkazuje na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze daně ukládat jen na základě zákona. V daném případě však platební výměry zákonnou oporu nemají. 3.2 Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný setrval na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. 16. Obsah prvního žalobního bodu žalovaného překvapil. Žalobce totiž ve svém odvolání nijak nerozporoval závěr správce daně, že plnění na vstupu i výstupu byla fiktivní, toliko nesouhlasil s aplikací § 108 odst. 4 písm. f) zákona o DPH. 17. Má za to, že správce daně uvedl řadu pochybností, které svědčí o tom, že žalobce žádnou činnost nevykonáva