Městský soud v Praze 15 A 38/2024 – Správa majetku srovnatelná s obhospodařováním

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze, v níž za žalovanou označil Českou národní banku, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí bankovní rady České národní banky označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí České národní banky ze dne 19. 12. 2023 č. j. 2023/159125/650 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Výrokem A. prvoinstančního rozhodnutí Česká národní banka (dále též jen „ČNB“) rozhodla, že žalobci se odnímá povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPS“), neboť svým jednáním závažným způsobem porušil ad i) povinnosti stanovené ZPS a ad ii) povinnosti stanovené zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“). Výrokem B. prvoinstančního rozhodnutí pak ČNB rozhodla, že žalobce je vinen tím, že se svým jednáním dopustil ad i) přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS ve znění účinném do 30. 6. 2022; ad ii) přestupku podle § 44 odst. 1 písm. b) AML zákona, za což byla žalobci podle § 44 odst. 3 písm. c) AML zákona uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč. Výrokem C. prvoinstančního rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce byl ode dne 25. 1. 2020 oprávněn k činnosti platební instituce a poskytování platebních služeb dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) ZPS. Dne 15. 11. 2021 u něj byla doručením oznámení ČNB o zahájení kontroly zahájena kontrola, jejímž předmětem bylo prověření dodržování právních předpisů v následujících oblastech jeho činnosti: - vybrané povinnosti stanovené ZPS; - prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; - dodržování ustanovení § 33 zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, a to v kontrolovaném období ode dne 25. 1. 2020 do dne 15. 11. 2021 (dále jen „kontrolované období“). O zjištěních, k nimž ČNB dospěla v rámci této kontroly, byl pořízen protokol o kontrole ze dne 20. 7. 2022, č. j. 2022/052071/CNB/650 (dále jen „Protokol o kontrole“). Dne 30. 9. 2022 podal žalobce námitky proti Protokolu o kontrole. Rozhodnutím o námitkách ze dne 12. 10. 2022 č. j. 2022/103529/CNB/650 nadřízená osoba kontrolujících tyto námitky zamítla.

Doručením oznámení o zahájení řízení dne 23. 1. 2023 ČNB zahájila se žalobcem řízení o přestupcích podle § 44 odst. 1 písm. b) AML zákona s tím, že žalobce jako obviněný měl porušit § 9 odst. 1 písm. a) bod 6, písm. b) a c) a odst. 2 písm. a), b), d), e) AML zákona ve spojení s § 7 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Těchto přestupků se měl dopustit tím, že v období od 1. 6. 2020 do 11. 11. 2021 nesplnil povinnost provést kontrolu klientů při uzavírání obchodního vztahu, a to nejpozději před provedením první transakce, dále v době trvání obchodního vztahu, a taktéž při převodu peněžních prostředků v hodnotě 1 000 EUR a vyšší mimo obchodní vztah. Dále bylo se žalobcem zahájeno řízení o přestupcích podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS, přičemž mu bylo kladeno za vinu porušení povinnosti stanovené v § 20 odst. 1 písm. d) bod 3 ZPS ve spojení s § 20 odst. 2 ZPS. Tohoto přestupku se žalobce měl dopustit tím, že nenastavil postupy v rámci vnitřního auditu tak, aby zajišťoval nezávislou a objektivní vnitřní kontrolu výkonu činnosti platební instituce a předkládání jasných doporučení k zajištění nápravy takto zjištěných nedostatků příslušné úrovni řízení. Současně bylo se žalobcem zahájeno řízení o odejmutí jeho povolení k činnosti platební instituce.

Dne 31. 3. 2023 ČNB obdržela vyjádření žalobce ke skutkovým okolnostem obsaženým v oznámení o zahájení řízení (dále též „Úvodní vyjádření“). Dne 22. 5. 2023 se konalo ústní jednání, o jehož průběhu byl pořízen protokol ze dne 22. 5. 2023, č. j. 2023/63103/570. Přípisem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 2023/67995/570 ČNB vyzvala žalobce k předložení dokumentů ohledně jeho majetkových poměrů a současně mu sdělila, že ve lhůtě do 30. 6. 2023 se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí shromážděným v řízení. Dne 30. 6. 2023 ČNB obdržela žalobcovo vyjádření k podkladům rozhodnutí.

Dne 19. 12. 2023 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, jímž ČNB rozhodla, že žalobce jako platební instituce i) v období od 25. 1. 2020 do 15. 11. 2021 neuplatňoval účinný systém vnitřní kontroly ve vztahu k vnitřnímu auditu; ii) v období od 1. 6. 2020 do 11. 11. 2021 řádně neprováděl kontrolu klienta před uskutečněním obchodu mimo obchodní vztah, při vzniku obchodního vztahu a v průběhu obchodního vztahu, když: a) v období od 4. 1. 2021 do 17. 2. 2021 při provádění 10 odchozích transakcí neprovedl řádně kontrolu klienta mimo obchodní vztah při převodu peněžních prostředků, jejichž hodnota byla vyšší než 1 000 EUR, neboť řádně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchody týkaly; b) při provádění kontroly v průběhu obchodního vztahu nezískal a nevyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu a dostatečně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztahy s klienty týkaly; c) v období od 1. 6. 2020 do 11. 11. 2021, aniž by řádně přezkoumával obchody prováděné v průběhu obchodního vztahu za účelem zjištění, zda tyto obchody jsou v souladu s tím, co mu bylo známo o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu, realizoval 35 příchozích a odchozích transakcí o celkovém objemu 6 161 874, 75 EUR; tedy porušil ad i) závažně povinnost uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému dle § 20 odst. 1 písm. d) bod 3 ZPS ve spojení s § 20 odst. 2 téhož zákona; ad ii) závažně povinnost provádět kontrolu klientů dle § 9 odst. 1 písm. a) bod 6, písm. b) a c), odst. 2 písm. a), d) a e) AML zákona.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce rozklad, který následně doplnil. Napadeným rozhodnutím byl žalobcův rozklad zamítnut a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

V žalobě žalobce konstatoval, že před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí jako platební instituce poskytoval v zásadě dvě různé platební služby, a to: - platební službu Money Remittance, tj. platební službu spočívající v poukazování peněz dle § 3 odst. 1 písm. f) ZPS. Jednalo se o jednoduchou platební službu založenou na tom, že klient, který u žalobce nemá platební účet, předal žalobci v jeho provozovně hotovost s tím že příslušnou částku poukázal jiné osobě. Tato jiná osoba si pak mohla tyto peněžní prostředky vyzvednout v jakékoliv provozovně žalobce nebo na provozovně spolupracující platební instituce (zpravidla v jiném státě). Službu Money Remittance žalobce poskytoval výhradně fyzickým osobám, zásadně nepodnikatelům; - platební službu RemitOne [tj. platební služby dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) a e) ZPS], v rámci níž vedl klientům platební účty, na které si klienti vkládali peněžní prostředky za účelem provádění převodů těchto peněžních prostředků na platební účty jiných osob. Službu RemitOne poskytoval téměř výhradně korporátní klientele, tedy podnikajícím právnickým osobám.

Ke službě Money Remittance se vztahuje porušení popsané v části ii) písm. a) prvoinstančního rozhodnutí. Toto porušení povinností žalobce v zásadě nerozporuje, opakovaně však (v průběhu správního řízení) poukazoval na jednorázovost a nízkou závažnost tohoto porušení, které bylo zapříčiněno chybou v informačním systému a týkalo se pouze 10 klientů, resp. 10 transakcí. Chybu v informačním systému žalobce sám identifikoval a napravil ještě před zahájením kontrolního řízení ze strany žalované.

Ke službě RemitOne se vztahují porušení popsaná v části ii) písm. b) a c) prvoinstančního rozhodnutí, přičemž tato (údajná) porušení jsou výrazně závažnější – ČNB dokonce dospěla k závěru, že AML kontrola ve vztahu ke službě RemitOne vykazovala systematické nedostatky a rozsah prováděné kontroly byl natolik formální, že AML kontrola de facto nebyla vůbec prováděna S těmito závěry žalobce kategoricky nesouhlasí. Vytčená pochybení v oblasti provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne se týkají následujících korporátních klientů žalobce: - KAISERREICH PRIVATE FOUNDATION (dále jen „KAISERREICH“); - Stichting Administratiekantoor Lukratief Investering (dále jen „Stichting“); - ECTO MANAGAMENT LLP (dále jen „ECTO“); - Excellence Invest s.r.o. (dále jen „Excellence“); - Kvanteks Limited (dále jen „Kvanteks“); - DELTA M TRADING LTD (dále jen „DELTA“); a - Betta Trading Limited (dále jen „BETTA“).

V žalobě a jejím doplnění uplatnil žalobce celkem osm žalobních bodů.

V prvním žalobním bodu namítl, že napadené rozhodnutí je zatíženo závažnými procesními vadami, protože ČNB nepřihlédla k novým důkazům a tvrzením předloženým žalobcem, a to s odůvodněním, že je měl žalobce předložit již v rámci kontrolního řízení a že ČNB není povinna k důkazům předloženým po kontrolním řízení přihlížet. Jejich odmítnutí tedy bylo postaveno pouze na ničím nepodložených spekulacích žalované o jejich možné nevěrohodnosti.

Argumentace ČNB o automatické nevěrohodnosti důkazů předkládaných žalobcem v rámci řízení navazujícího na kontrolní řízení a přenášení důkazního břemene ohledně jejich věrohodnosti na žalobce je v rozporu se zásadou materiální pravdy, dle které má správní orgán povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 13. 12. 2023 č. j. 6 As 289/2022 – 46 a ze dne 15. 8. 2018 č. j. 6 As 196/2018 – 30, z nichž vyplývá, že správní orgán nemůže vycházet pouze z protokolu o kontrole, resp. že protokol o kontrole nenahrazuje dokazování provedené v samotném řízení o přestupku, v rámci kterého jsou účastníci řízení oprávněni předkládat nové důkazy. Pokud tedy žalobce v řízení o přestupku předložil nové důkazy, nebylo možné je automaticky považovat za nedůvěryhodné s tím, že je žalobce měl předložit již v rámci kontrolního řízení nebo v rámci námitek k protokolu o kontrole. Povinností ČNB bylo se s nimi vypořádat. Měla-li pochybnosti o nevěrohodnosti, resp. zfalšování těchto důkazů, byla povinna tuto skutečnost prokazovat ona sama a nikoliv žalobce jako účastník řízení. Přístup ČNB k důkazům nově předloženým v rámci správního řízení navazujícího na kontrolní řízení představuje zásadní procesní vadu, která zapříčinila, že zjištěný stav věci je neúplný a nesprávný a napadené rozhodnutí nezákonné.

Žalobce v rámci prvního žalobního bodu dále namítl, že nikoli ze všech, ale z řady jím předložených dokumentů vyplývá, že jimi v době kontroly skutečně disponoval. V tomto ohledu poukázal zejména na e-mailovou komunikaci s klienty s datem předcházejícím zahájení kontrolního řízení, v rámci které byly vyžádány doplňující informace (faktury) k obchodům, k nimž se vztahovaly platby uvedené ve výroku prvoinstančního rozhodnutí. Na uvedené skutečnosti, resp. důkazy osvědčující, že těmito dokumenty disponoval ještě před zahájením kontrolního řízení, žalobce upozornil již v doplnění rozkladu, bankovní rada se však k nim vůbec nevyjádřila a v tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Skutečnost, že si nově předkládané listiny účelově nevytvořil, ale skutečně s nimi disponoval již v době kontroly, žalobce u některých dokumentů demonstroval ČNB například poukázáním na detaily souborů s naskenovanými listinami uvedenými na cloudovém uložišti žalobce (Google drive), kde je uvedeno datum jejich modifikace, které by mělo odpovídat datu, kdy byl soubor nahrán na lokální disk, ze kterého byl následně nahrán na cloudové uložiště (Google drive). Žalobce připouští, že asi existují aplikace, s jejichž pomocí je možné datum změny/modifikace souboru upravit. Žalobce ale tyto možnosti dosud nezkoumal a časové známky souborů nahraných na Google drive žádným způsobem neměnil.

Žalobce neměl důvod předkládat důkazy o věrohodnosti jím překládaných dokladů, neboť nemohl anticipovat názor ČNB zpochybňující jejich věrohodnost. ČNB účelově vytkla žalobci, že nepředložil doklady o tom, že důkazy jsou věrohodné, aniž by takovou námitku dříve vznášela a aniž by konkrétně uvedla, proč je ten který žalobcem předložený důkaz nevěrohodný. Takový požadavek měla v souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy vznést předtím, než učinila závěr o nevěrohodnosti předkládaných dokumentů.

Rozhodnutí NSS ze dne 30. 8. 2018 č. j. 6 Afs 76/2018 – 26, jímž ČNB argumentovala, se týká daňového řízení, které je ovládáno zcela jinými procesními zásadami, zejména pak není ovládáno zásadou vyšetřovací, jak ostatně NSS zdůrazňuje v bodě 31 zmíněného rozhodnutí. Toto rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadá.

ČNB též v projednávané věci dospěla k závěru, že i pokud by k nově předloženým důkazům bylo přihlédnuto, nejsou tyto důkazy pro přestupkové řízení relevantní, protože neosvědčují plnění povinnosti provést AML kontrolu dle § 9 odst. 2 AML zákona v dostatečném rozsahu. S tím ale žalobce kategoricky nesouhlasí, neboť předložené důkazy osvědčují skutečný rozsah provedené AML kontroly a prokazují splnění povinnosti provést AML kontrolu v souladu s § 9 odst. 2 AML zákona. I kdyby z nich snad vyplývalo, že ve vztahu k některému z klientů žalobce provedl AML kontrolu nedostatečně, neznamená to, že jsou pro řízení irelevantní. I v takovém případě tyto důkazy osvědčují rozsah provedené kontroly, tzn. případnou míru porušení povinnosti provést AML kontrolu, a tedy i závažnost porušení povinnosti, resp. spáchání přestupku.

Následně se žalobce v žalobě vyjádřil k relevanci jednotlivých důkazů. Uvedl, že účetní závěrky a daňová přiznání si vyžádal, aby provedl přezkum původu a zdroje peněžních prostředků klienta KAISERREICH, resp. příjmy skutečných majitelů KAISERREICH, kteří do této nadace vložili své příjmy. V tomto ohledu vycházel z informací získaných od skutečných majitelů KAISERREICH a dále z informací známých žalobci na základě obchodních vztahů mezi jednateli žalobce (G. Y. a A. S.) a skutečnými majiteli KAISERREICH. Současně možnost, že peněžní prostředky pocházely od skutečných majitelů, ověřil tím, že požadoval podklady dokládající příjmy skutečných majitelů ve výši prováděných plateb, tj. příslušné účetní závěrky a daňová přiznání. Potvrzení informací o zdroji a původu peněžních prostředků formou daňového přiznání nebo účetní závěrky je podle žalobce standardním postupem povinných osob. Žalobce se proto domnívá, že peněžní prostředky ověřil v dostatečném rozsahu. Nejednalo se jen o formální kontrolu, kdy by se spoléhal čistě na sdělení KAISERREICH, ale požadoval i potvrzení těchto skutečností právě účetními závěrkami a daňovými přiznáními. Důkazy ve formě účetních závěrek a daňových přiznání osvědčují skutečnosti významné pro toto řízení a je nutné k nim přihlédnout.

Pokud jde o dodatky ke smlouvě mezi Stichting a Excellence, žalobce upozornil na to, že platby byly vázané na smlouvu o správě majetku, ve které byla uvedena konkrétní částka spravovaného majetku. V případě, že platby mezi Stichting a Excellence tuto částku překročily, si žalobce vyžádal nové informace o účelu (právním důvodu) plateb a v návaznosti na to mu společnost Stichting poskytla dodatky k příslušné smlouvě. Důkazy ve formě smluvních dodatků tedy osvědčují, že žalobce průběžně sledoval jednotlivé platby za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, resp. zda odpovídají smluvní dokumentaci odůvodňující provedení těchto plateb. Tato kontrola byla součástí AML kontroly dle § 9 odst. 2 AML zákona. Důkazy ve formě smluvních dodatků tedy osvědčují skutečnosti významné pro toto řízení a je nutné k nim přihlédnout.

Ve vztahu ke komunikaci s klientem DELTA, respektive závěru ČNB, že daňové přiznání předložené panem B. neosvědčuje zdroj peněžních prostředků, tedy z jaké činnosti byl příjem získán, žalobce uvedl, že tato informace je zjevná z dopisu přiloženého k daňovému přiznání, ve kterém pan B. uvádí, že příjem pochází z jeho dosavadní pracovní pozice u společnosti Novye Technologii Remonta, v rámci které má příjem okolo 70.000 EUR ročně. Není tedy pravda, že žalobce vycházel pouze z prohlášení klienta - vycházel z kombinace prohlášení klienta, které bylo dále potvrzeno daňovým přiznáním.

ČNB pochybila rovněž tím, že neprovedla žalobcem navržený důkaz v podobě výslechu svědka A. K., jenž byl pracovníkem žalobce na pozici tzv. „relationship manager“ a zajišťoval onboarding klientů včetně AML kontroly. Tímto důkazem hodlal žalobce prokázat, jaké informace a listiny měl při provádění AML kontroly společnosti KAISERREICH, Stichting a ECTO k dispozici jeho pracovník A. K. provádějící AML kontrolu a jakými úvahami se při provádění AML kontroly tohoto klienta řídil. Neprovedením výslechu svědka A. K. zkrátila ČNB procesní práva žalobce a postupovala v rozporu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu a se zásadou vyšetřovací promítnutou do § 50 odst. 3 správního řádu, což zapříčinilo, že zjištěný stav věci je neúplný a nesprávný.

ČNB výslech tohoto svědka neprovedla s odůvodněním, že nejde o a priori nezávislého a nestranného svědka, a že při AML kontrole pouhé vědění nestačí, ale je nutné rekonstruovatelným způsobem zachytit získané a vyhodnocené informace; v opačném případě by se totiž funkce AML kontroly naprosto vyprázdnila. Dle mínění žalobce však nelze akceptovat postup, kdy ČNB odmítne výslech svědka pouze z důvodu, že je v zaměstnaneckém poměru se žalobcem, a proto nejde o nezávislého a nestranného svědka. Závěr že výpověď svědka je nevěrohodná, si mohla ČNB učinit až po provedení jeho výslechu, a to posouzením výpovědi svědka (či jeho jednotlivých sdělení) ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy a okolnostmi případu. Žalobce sice souhlasí s tím, že AML zákon „pouhou vědomost“ o skutečnostech významných pro provedení AML kontroly nepovažuje za dostatečnou, když určuje, že povinné osoby jsou povinny uchovávat záznamy dokládající splnění povinností vyplývajících z AML zákona, to však neznamená, že v případě neuchovávání záznamů dojde k vyprázdnění funkce AML kontroly. AML kontrola naopak naplní svůj účel i bez případného uchování záznamů z této kontroly - klient a jeho obchody budou skutečně prověřeny a v případě podezřelých skutečností nahlášeny jako podezřelé, pouze může být obtížnější plnění provedení kontroly a jejího rozsahu osvědčit. V případě neuchovávání záznamů se jedná o nesplnění povinnosti dle § 16 AML zákona, tedy o spáchání jiného přestupku méně závažné povahy, než pro který bylo zahájeno správní řízení se žalobcem.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že ČNB založila napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně totiž interpretovala některé zákonné pojmy, nesprávně posoudila povinnosti AML kontroly a identifikace klientů vyplývající z AML zákona a AML vyhlášky vyhláška č. 67/2018 Sb., o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů , zejména pokud jde o rozsah informací a podkladů, které je žalobce povinen zjišťovat, a v návaznosti na to označila rozsah identifikace a kontroly klientů provedené žalobcem za nedostatečný, resp. dokonce dospěla k závěru, že žalobce AML kontrolu vůbec neprováděl, a to přesto, že žalobce si od svých klientů vyžádal řadu podkladů v rozsahu přesahujícím běžnou kontrolu prováděnou bankovními institucemi v České republice. Ve vztahu k jednotlivým klientům uzavřela, že zjištěné informace jsou příliš obecné a neosvědčují tak (i) účel a zamýšlenou povahu obchodního vztahu s příslušnými klienty; (ii) zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s příslušnými klienty týká; iii) zda jsou platby provedené příslušnými klienty v souladu s tím, co je žalobci o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo. Žalobce takové posouzení považuje za nesprávné a účelové, neboť ČNB přehlíží řadu jeho argumentů a informace jím získané v rámci AML kontroly hodnotí samostatně a nikoliv ve vzájemných souvislostech.

Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že nezískal a nevyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona, žalobce namítl, že ČNB poskytl vyčerpávající množství informací a podkladů týkajících se posouzení účelu a zamýšlené povahy obchodního vztahu všech klientů, u kterých mu ČNB toto pochybení vytýkala. V této souvislosti odkázal na informace a dokumenty získané od klientů nebo z veřejně dostupných zdrojů (zejm. AML dotazníků, zápisů v obchodním rejstříku, zakladatelských listin, depozitních certifikátů, internetových stránek, uzavřených smluv, vyjádření klientů) a rovněž popsal své úvahy ohledně posouzení získaných informací. Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že dostatečně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s klientem týká, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona, žalobce ČNB poskytl informace o přezkumu zdrojů peněžních prostředků svých klientů, zejména společností KAISERREICH a Stichting, jejichž peněžní prostředky byly používány ve všech navazujících platebních transakcích, včetně transakcí provedených dalšími klienty žalobce, a dále daňová přiznání skutečných vlastníků společnosti KAISERREICH dokládající provedení přezkumu zdrojů peněžních prostředků. Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že realizoval platby, aniž by v průběhu obchodního vztahu s klientem dostatečným způsobem dané obchody přezkoumal za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. d) AML zákona, žalobce ČNB doložil doklady o tom, jakým způsobem přezkoumával platby prováděné klienty, zejména ke každé platbě doplnil smluvní dokumentaci a faktury osvědčující ekonomický důvod a právní titul všech plateb. Součástí tohoto posouzení rovněž bylo, zda je ekonomický důvod plateb v souladu s tím, co je mu o klientovi, povaze obchodního vztahu a jeho podnikatelském profilu známo. Doložil rovněž provedení vnitřní kontroly, v rámci níž si ke všem platbám týkajícím se nákupu zboží vyžádal nákladní listy (tzv. CMR listy), přičemž kontrola potvrdila původní závěry žalobce. Požadavkům standardní AML kontroly dle § 9 odst. 2 AML zákona tak zcela vyhověl.

Nesprávnost a účelovost právního posouzení věci je dle přesvědčení žalobce nejviditelnější na příkladu AML kontroly jeho klienta Excellence. Co se týče tohoto klienta, ČNB vytkla žalobci, že se spokojil pouze s obecnými, značně omezenými informacemi ohledně povahy obchodní činnosti a obchodních záměrů klienta (jedná se o společnost, která je alternativním fondem, jehož služby spočívají v kolektivní správě prostředků svých klientů; Excellence investuje aktiva svých klientů do fixního příjmu (např. dluhopisy), nakupuje akcie přes brokery), aniž by toto prohlášení jakož i další klientovy deklarace relevantním způsobem blíže ověřil, a tedy nezískal a nevyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem (Excellence), čímž porušil ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí. Svému klientovi Excellence poskytoval pouze jednu finanční službu, a to provádění platebních transakcí a vedení platebního účtu za účelem provádění platebních transakcí. Povaha obchodního vztahu žalobce s klientem tedy spočívala v provádění platebních transakcí v souvislosti s ekonomickou aktivitou klienta a účelem obchodního vztahu bylo provádění plateb souvisejících s provozováním ekonomické aktivity klienta. Na základě toho žalobce dospěl k závěru, že pro získání a vyhodnocení informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu bude stěžejní zejména zjištění povahy podnikání či jiné činnosti klienta, aby následně tato zjištění mohl porovnat s tím, zda prováděné platební transakce jsou s uvedeným účelem v souladu, tedy zda platby skutečně mají souvislost s podnikáním/ekonomickou aktivitou klienta, a naplňují tak předpokládaný účel. Na základě AML dotazníku vyplněného dne 19. listopadu 2019 žalobce ve vztahu k Excellence získal informace o předpokládaných počtech plateb měsíčně, objemu plateb, měně plateb a též informaci, že platby nebudou probíhat v hotovosti. Současně v kolonce pro uvedení doplňujících skutečností k zamýšleným obchodům klient Excellence uvedl: „Stichting Administratieekantoor Lucratief Investering – assets management agreement; Digital Star OU – assets management agreement; ALFA FOUNDATION“. Z této informace lze dovodit, že hlavními partnery, respektive protistranami transakcí, mají být společnosti Stichting, Digital Star OU a ALFA FOUNDATION, přičemž důvodem plateb bude zasílání peněžních prostředků za účelem jejich správy, což je v souladu se zjištěnou povahou podnikání Excellence jako tzv. „osoby dle § 15 ZISIF“. Ve vztahu k povaze svého podnikání Excellence uvedla, že se jedná o „alternativní investiční fond, jehož služby zahrnují kolektivní správu kapitálu klientů; Excellence investuje aktiva klientů do fixního výnosu (jako jsou dluhopisy) či nakupuje akcie.“ Žalobce v tomto ohledu postupoval naprosto v souladu s požadavky AML zákona a současně s požadavky uvedenými v Metodickém pokynu FAÚ č. 9 – Kontrola klienta, ve kterém FAÚ na str. 9 až 13 shrnuje otázky, na které by povinné osoby měly být schopné odpovědět. Na otázky „Jaký je předpokládaný rozsah a podoba obchodů s klientem, uzavírám-li s klientem obchodní vztah?“, „Co klient dělá?“ a „Kdo jsou klientovi hlavní obchodní partneři?“ žalobce získal odpovědi v rámci AML dotazníku a takto získané informace se rozhodl ověřit dalšími podklady. Povahu podnikání Excellence si potvrdil prostřednictvím dokumentu ze dne 13. 12. 2018 č.j. 2018/147360/CNB/57 „Vyrozumění o zápisu do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZISIF“), kterým vznikla povinnost nechat se zapsat do seznamu vedeného ČNB podle § 596 písm. f) téhož zákona“ a tyto informace si dále ověřil z internetových stránek Excellence https://www.exinvest.cz/, kde se Excellence prezentuje jako fond dle § 15 ZISIF. Informace k povaze činnosti Excellence a současně informace o zamýšlených platbách, tedy o zamýšlené povaze obchodního vztahu, pak byly potvrzeny smlouvou mezi Excellence a Stichting (uvedeným jako jeden z obchodních partnerů Excellence) ze dne 31. 5. 2019 nazvanou „Smlouva o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování“, ze které žalobce zjistil, že předmětem smlouvy je svěření peněžních prostředků za účelem jejich obhospodařování formou investování do finančních nástrojů. Vyhodnotil pak, že takový účel smlouvy je v souladu s informacemi, které získal jak o Stichting (především popis ekonomické aktivity, která má spočívat v „pasivní“ správě majetku formou investování do rizikovějších produktů, zejména akcií a private equity), tak o Excellence, která je zapsaná na seznamu žalované jako osoba spravující majetek dle § 15 ZISIF. Žalobce se však nespokojil se získanými informacemi a vyžádal si ještě další podklady pro ověření skutečné povahy podnikání Excellence: obchodní podmínky Excellence (dokument „Terms“), které konkretizují smluvní vztah mezi Stichting a Excellence a také investiční strategii, Potvrzení o založení účtu u brokera InteractiveBrokers ze dne 21. 8. 2019, smlouva s BLOOMBERG FINANCE L.P týkající se služby poskytování informací, včetně souvisejících faktur, potvrzení o založení obchodního účtu u FxPro UK Limited.

Dle žalobce je evidentní, že výše popsaným postupem zcela vyhověl požadavku standardní AML kontroly dle § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona, neboť zjistil, vyhodnotil a ověřil dostatečný rozsah informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s Excellence. Není mu zřejmé, jaké další informace by měl v tomto ohledu požadovat a ani ČNB neuvedla žádné konkrétní informace, které si měl v rámci AML kontroly vyžádat nebo potvrdit, pouze nekonkrétně tvrdí, že jím zjištěné informace jsou nedostatečné a obecné. I v tomto ohledu žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Ve třetím žalobním bodu žalobce vytkl ČNB, že se nezákonně dopustila opakovaného přičítání téže skutečnosti, a to pokud jde o zjišťování zdrojů peněžních prostředků. Žalobci totiž vytkla, že neprováděl kontrolu zdroje (původu) peněžních prostředků použitých k provádění transakcí u všech výše uvedených korporátních klientů. Žalobce však zdroj peněžních prostředků použitých k provedení všech transakcí zjišťoval. Z důvodu řetězení transakcí byl jejich zdrojem vždy klient provádějící předcházející platbu v řetězci, a to až do první transakce, která byla provedena klientem KAISERREICH. Od něho peněžní prostředky směřovaly postupně ke všem dalším klientům, tj. ke Stichting, ECTO, Excellence, Kvanteks, DELTA a BETA. ČNB ve vztahu ke každému jednotlivému klientovi argumentuje tím, že žalobce nedostatečně přezkoumal zdroj peněžních prostředků KAISERREICH, a proto nesprávně přezkoumal zdroj peněžních prostředků i všech dalších klientů, kterým byly peněžní prostředky KAISERREICH postupně zaslány. Tím dochází k opakovanému přičítání téže skutečnosti žalobci, neboť tvrzené selhání v rámci provádění AML kontroly klienta KAISERREICH ČNB přenáší i na AML kontroly všech dalších klientů. Jedno tvrzené pochybení tak ČNB opakovaně přičítá žalobci k tíži a současně tím dochází k vytvoření zcestného dojmu, že se na straně žalobce jedná o systémové nedostatky.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce poukázal na to, že jeho postupy v oblasti AML/CFT byly již dříve prověřeny FAÚ v rámci kontroly, která u žalobce proběhla od 3. 7. 2019 do 7. 4. 2020 a v postupech a procesech žalobce v oblasti AML/CFT neshledala žádné pochybení. Kontrola provedená FAÚ přitom zahrnovala mj. též kontrolu zákaznických složek a transakcí klientů KAISERREICH, Stichting či ECTO. Předmět kontroly FAÚ se tedy zčásti překrýval s předmětem kontroly provedené následně ČNB. FAÚ, který je stejně jako ČNB správním orgánem, jenž je pověřen státním dozorem v oblasti AML, při kontrole u žalobce žádné nedostatky nezjistil. V období kontroly prováděné FAÚ a kontroly prováděné ČNB se nijak významně nezměnil ani AML zákon, ani vnitřní postupy žalobce podle AML zákona (kontrolu klientů žalobce prováděl dlouhodobě stejným způsobem). Vzhledem k tomu, že kontrolní postupy žalobce byly ze strany FAÚ aprobovány, je napadené rozhodnutí překvapivé a je v rozporu s legitimním očekáváním žalobce, a jako takové je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).

Obsahem pátého žalobního bodu je tvrzení žalobce, že ČNB účelově interpretuje zjištění tak, aby vyložila jeho jednání jako „závažné porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, a mohla mu tak odejmout povolení. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu porušuje právo žalobce na svobodu podnikání dle čl. 26 LZPS.

Podle ČNB žalobce „závažným způsobem porušil povinnost“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS při provádění vnitřního auditu, při provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance a při provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne. Žalobce shledává pochybení ČNB zejména v tom, že v žádné části prvoinstančního či napadeného rozhodnutí nevyložila neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve vztahu k tvrzenému porušení zákona žalobcem. Není tak splněn základní předpoklad pro subsumpci skutkového stavu pod neurčitý právní pojem, jak vyplývá např. z rozhodnutí NSS ze dne 28. 7. 2005 č. j. 5 Afs 151/2004 – 73 či ze dne 10. 7. 2008 č. j. 4 As 38/2007 - 122. ČNB dále při aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS nepřihlédla k řadě polehčujících okolností uváděných žalobcem a tento její nesprávný procesní postup zapříčinil, že nevycházela z úplného skutkového stavu. Jak vyplývá z judikatury NSS, při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu (srov. rozhodnutí NSS ze dne 28. 7. 2005, č.j. 5 Afs 151/2004 – 73). Žalobce je proto přesvědčen, že ČNB byla povinna zabývat se polehčujícími okolnostmi, zejména těmi, které ve správním řízení uváděl.

Žalobce má dále za to, že žádné z jemu vytčených pochybení nemůže být považováno za „spáchané závažným způsobem“, a není tedy naplněn předpoklad pro aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Nedodržení plánu vnitřního auditu bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby (společnosti Jurekon), přičemž žalobce si byl nečinnosti jmenované společnosti vědom a činil kroky pro nápravu situace. Vynaložil veškeré možné úsilí, aby porušení svých povinností, resp. spáchání přestupku zabránil a podle § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“) by vůbec neměl být za tento přestupek odpovědný. I pokud by však odpovědným shledán byl, nelze v žádném případě uzavřít, že by porušil své povinnosti závažným způsobem. Co se týče vytčených „nesprávných závěrů ve zprávě o vnitřním auditu“, žalobce opětovně poukázal na skutečnost, že provádění vnitřního auditu zajišťovala společnost Jurekon a právě ona (nikoliv sám žalobce) se dopustila rovněž uvedeného pochybení. Vytýkané porušení povinností týkajících se provádění vnitřního auditu není dle žalobce natolik závažné, aby ospravedlňovalo odnětí povolení. Jedná se o nikoliv výjimečný přestupek subjektů poskytujících platební služby, za který ČNB v řadě případů ukládá pokutu, avšak neodnímá povolení. O tom svědčí i její rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, z něhož plyne, že ČNB rovněž zjistila závažné nedostatky týkající se provádění auditu, avšak k odnětí povolení nepřistoupila, a to ani v kombinaci s jinými přestupky.

Ani žalobci vytčené porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance nemůže být považováno za spáchané závažným způsobem. Výpadek zjištění informace vztahující se ke zdroji peněžních prostředků, ačkoliv se jednalo o převod peněžních prostředků v hodnotě převyšující 1 000 EUR, byl zapříčiněn technickou chybou v informačním systému. Žalobce tento nedostatek v informačním systému sám identifikoval v rámci systému vnitřní kontroly, a to ještě před zahájením kontrolního řízení. Na zjištěný nedostatek také okamžitě reagoval a pověřil dodavatele informačního systému (společnosti Fin Flow Solutions Limited), aby tento technický nedostatek urychleně opravil. Dodavatel informačního systému následně nedostatek opravil ke dni 12. 3. 2021. Po tomto datu se již vytýkané pochybení nikdy neopakovalo. Žalobce zároveň upozornil na nízký počet případů, jichž se toto pochybení týkalo (celkem 10) a dále na to, že porušení povinnosti trvalo pouze pár měsíců, než žalobce příčinu sám napravil (opravil chybu v informačním systému).

Žalobce má za to, že ani vytčené porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne nemůže být považováno za spáchané závažným způsobem. ČNB ohledně služby RemitOne došla k závěru, že žalobce systematicky porušoval povinnosti AML kontroly a prováděl tuto kontrolu natolik formálním způsobem, že v zásadě kontrola nebyla vůbec prováděna. S tím ovšem žalobce zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že povinnosti AML kontroly řádně plnil a pokud by snad jeho činnost v oblasti AML kontroly nějaké nedostatky vykazovala, nelze hovořit o závažných nedostatcích. Žalobce v řízení prokázal, že při poskytování služby RemitOne AML prováděl kontrolu klientů dle § 9 AML zákona v dostatečném rozsahu, resp. že zjišťoval účel a povahu obchodních vztahů; přezkoumával zdroje peněžních prostředků a prováděné platby přezkoumával za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientech a jejich podnikatelských a rizikových profilech známo. Od klientů vyžadoval řadu dokumentů týkajících se jak jejich vlastnické a řídící struktury, tak jejich podnikání a vztahů s jinými klienty, vůči kterým prováděl transakce. Všechny transakce rovněž pravidelně kontroloval a vyžadoval k nim dodatečné dokumenty osvědčující právní důvod transakce a další doklady osvědčující skutečné provádění obchodů (zejména příslušné smlouvy a faktury). Pokud jde o vzájemné propojení klientů a řetězení plateb, žalobce rovněž v tomto ohledu provedl kontrolu a zvažoval ekonomické pozadí takového chování, přičemž dospěl k závěru, že je ekonomicky opodstatněné. Řetězení plateb je logickým následkem obchodních vztahů mezi jednotlivými klienty. I kdyby však ČNB ve vztahu k některým klientům shledala v provádění kontroly žalobcem dle § 9 AML zákona nějaké nedostatky, nelze je považovat za „systematické porušování povinnosti AML kontroly…, kterou účastník řízení svým jednáním zcela popřel“, jak ČNB uzavřela v prvoinstančním rozhodnutí.

ČNB v projednávané věci dospěla k závěru, že zjištěné nedostatky zavdávají vážné pochybnosti o důvěryhodnosti žalobce při plnění jeho AML povinností do budoucna, a není proto možné užít mírnějšího opatření. Žalobcova dosavadní činnost totiž ukázala nevůli plnit povinnosti kontroly klienta, a hrozí tak stále nebezpečí, že žalobce bude i ve změněném obchodním modelu své povinnosti při kontrole klienta porušovat. Podle ČNB vykazuje poskytování platebních služeb žalobcem značná rizika v oblasti AML, a správní orgán považuje odnětí povolení k činnosti za jediné opatření, které může zajistit, že nebude docházet k poskytování platebních služeb rozporu s právními předpisy. Žalobce svým jednáním zavdal důvod k vážným pochybnostem o jeho důvěryhodnosti a odbornosti. Prokázal již totiž, že své AML povinnosti neplnil a nic nenasvědčuje tomu, že v novém obchodním modelu tomu bude jinak. Uvedené závěry žalobce považuje za výsledek libovůle ze strany ČNB, která jeho celkovou činnost vytrhuje z kontextu a vybírá si pouze skutečnosti, které mohou nasvědčovat omezené důvěryhodnosti a schopnostem a naopak svévolně nepřihlíží k dalším skutečnostem, které svědčí o řádném plnění povinností a celkové vůli žalobce veškeré regulatorní povinnosti řádně dodržovat.

Žalobce namítl, že ve vztahu k posouzení pojmu „porušení povinnosti závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, resp. při činění závěrů o tom, jak je žalobce důvěryhodný s ohledem na předpoklad řádného plnění regulatorních povinností v budoucnu, měla ČNB přihlédnout k následujícím okolnostem, které vypovídají o míře plnění regulatorních povinností z jeho strany, případně o jeho úmyslu jakékoliv historické nedostatky napravit tak, aby v budoucnu všechny regulatorní povinnosti plnil: - dosavadní bezúhonnost žalobce; - řádná spolupráce žalobce s ČNB; - skutečnost, že žalobce bez prodlení po zjištěních ČNB učiněných v rámci kontrolního řízení započal s revizí a úpravou vnitřních postupů v oblasti AML, aby odstranil jakékoliv případné nedostatky; - úspěšná kontrola plnění povinností AML žalobcem ze strany FAÚ; - skutečnost, že žalobce si byl vědom povinnosti zajistit provádění vnitřního auditu a za tímto účelem uzavřel na základě doporučení advokátní kanceláře Kopečný&Partners smlouvu se společností Jurekon; - skutečnost, že v průběhu kontrolního řízení byla smlouva o provádění vnitřního auditu se společností Jurekon ukončena a žalobce za účelem zajištění provádění vnitřního auditu uzavřel smlouvu se společností FINREG, která okamžitě začala činit kroky k nápravě. - v návaznosti na činnost nového auditora FINREG žalobce provedl revizi a zdokonalil vnitřní postupy a vnitřní předpisy v řadě oblastí (např. oblasti řídícího a kontrolního systému, řízení rizik, compliance, outsourcing činností, včetně činností pověřených zástupců); - žalobce se ihned po obdržení Protokolu o kontrole v návaznosti na zjištění ČNB rozhodl ukončit činnost v oblasti poskytování služby RemitOne a provádění platebních služeb „korporátní klientele“ a dále poskytoval pouze platební službu Money Remittance pro fyzické osoby; - zjištěné porušení povinností související s poskytováním platební služby Money Remittance bylo zapříčiněno chybou v informačním systému, kterou žalobce sám identifikoval ještě před zahájením kontrolního řízení ze strany žalované a na zjištěný nedostatek okamžitě reagoval tím, že pověřil dodavatele informačního systému, aby předmětný nedostatek urychleně opravil, k čemuž došlo ke dni 12. 3. 2021; - nízký počet případů (celkem 10), kdy došlo k nesprávnému provedení AML kontroly při poskytování služby Money Remittance a skutečnost, že toto nesprávné provádění AML kontroly trvalo pouze po omezenou dobu.

Výše uvedené skutečnosti jsou dle žalobce způsobilé ovlivnit posouzení, zda k porušením jednotlivých zákonných povinností došlo závažným způsobem, jakož i závěry ohledně jeho důvěryhodnosti. Žalobce dodal, že všechny tyto okolnosti už namítal, nicméně ČNB se k nim buď vůbec nevyjádřila, nebo je shledala nerelevantními. Žalobce též poukázal na to, že ČNB k uvedeným skutečnostem běžně přihlíží. Jako příklad uvedl rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570, kterým ČNB předmětnému subjektu odňala povolení k poskytování platebních služeb a v rámci tohoto rozhodnutí přihlédla k řadě okolností případu, např. (i) že předmětný subjekt jí pravidelně předkládal nepravdivé informace a (ii) že nedošlo k žádnému významnému zlepšení poměrů regulované instituce a nápravě nedostatků, zejména úprava AML oblasti v rámci vnitřních předpisů nedoznala výrazného zlepšení. Z uvedeného rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že ČNB při úvahách o odnětí povolení zohledňuje výše zmíněné okolnosti případu, přesto v jeho případě k těmto okolnostem přihlédnout odmítla. Jedná se přitom v podstatě o totožné okolnosti, když žalobce rovněž poukazuje na míru jeho spolupráce s ČNB a na přijatá nápravná opatření. Hlavním rozdílem je, že u předmětného subjektu řešeného ve zmíněném rozhodnutí se jednalo o okolnosti negativní (nespolupracoval a nepřijal nápravná opatření), zatímco v případě žalobce se jednalo o okolnosti svědčící v jeho prospěch (spolupracoval a přijal nápravná opatření).

Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné rovněž z toho důvodu, že ČNB označila jeho jednání za „závažné porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, přestože ve skutkově shodných a podobných případech závěr o „závažném porušení povinností “ neučinila. V této souvislosti žalobce znovu odkázal na rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570 a namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu.

V šestém žalobním bodu žalobce označil odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS za nepřiměřené. Ze skutkových okolností daného případu podle něj nelze vyvodit závěr, že by existovaly pochybnosti o plnění jeho povinností v budoucnu. Záměru sledovaného ČNB, tedy toho, aby žalobce nadále neporušoval stanovené povinnosti, bylo navíc možné dosáhnout méně invazivním opatřením státního dozoru, např. některým opatřením uvedeným v § 242 ZPS či odnětím povolení k činnosti platební instituce pouze v částečném rozsahu. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu porušuje právo žalobce na svobodu podnikání dle čl. 26 LZPS.

Žalobce je přesvědčen, že v rámci úvahy o odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS je nutné aplikovat test proporcionality. ČNB však tento test neprovedla, což má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Dle mínění žalobce neexistuje žádný důvod, aby mu bylo odnímáno povolení i ve vztahu k platební službě Money Remittance, když ve vztahu k této službě nelze shledat žádné systematické nebo závažné porušení povinnosti z jeho strany, a není tak důvod předpokládat, že při poskytování této služby v budoucnu bude porušovat zákonné povinnosti. Nedostatek, jenž se týkal provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance, byl pouze ojedinělého charakteru, byl zapříčiněn chybou v informačním systému, týkal se pouze 10 transakcí a žalobce jej dokonce sám rozpoznal ještě před zahájením kontrolního řízení a sám jej napravil. Pokud tedy ČNB uzavřela, že je nutné žalobci odejmout povolení, mělo se odnětí povolení vztahovat výlučně k platební službě RemitOne, nikoliv i ke službě Money Remittance.

V rámci doplnění žaloby předložil žalobce sedmý žalobní bod, v němž namítl splnění podmínek pro zproštění odpovědnosti dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, tedy ve vztahu k přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS. Žalobce je totiž přesvědčen, že ve vztahu k pochybení, že nezajistil provedení auditu v souladu s periodickým plánem, vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Za rozhodující přitom považuje skutečnost, že provádění vnitřního auditu bylo z jeho strany zajištěno prostřednictvím uzavření smlouvy o provedení vnitřního auditu se společností Jurekon s.r.o., IČO: 277 29 354 (dále jen „Jurekon“). Provádění vnitřního auditu tedy zajišťovala společnost Jurekon, která měla dle periodického plánu zahájit vnitřní audit dne 21. 2. 2022 a dokončit jej 16. 5. 2022. Žalobce nicméně zjistil a dne 2. 3. 2022, tedy pouhých 9 dní poté, co měl být vnitřní audit zahájen, ČNB v návaznosti na její výzvu informoval, že vnitřní audit nebyl dosud zahájen. Následně dne 30. 4. 2022 byla smlouva se společností Jurekon o provádění vnitřního auditu ukončena, aniž by byl vnitřní audit zahájen nebo dokončen. Mezitím dne 31.3.2022 došlo k uzavření nové smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností FINREG s.r.o. (dále jen „FINREG“) tak, aby bylo provádění vnitřního auditu zajištěno jinou osobu. Nedodržení plánu vnitřního auditu tedy bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby (společnosti Jurekon), sám žalobce si toho byl vědom a činil kroky pro nápravu situace.

Žalobce tak ve vztahu k nedostatku spočívajícímu v nedodržení periodického plánu auditu vynaložil veškeré možné úsilí, aby porušení svých povinností, resp. spáchání přestupku, zabránil. Jednal bez zbytečného odkladu poté, co vyšlo najevo, že společnost Jurekon své povinnosti pravděpodobně nesplní a vnitřní audit neprovede (natož aby jej provedla dle periodického plánu) a během jednoho měsíce od výskytu prvních problémů zajistil provádění vnitřního auditu jinou osobou. Podle § 21 přestupkového zákona by proto neměl být v rozsahu porušení povinnosti spočívající v nedodržení periodického plánu vnitřního auditu za přestupek dle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS odpovědný.

V rámci doplnění žaloby žalobce dále uplatnil osmý žalobní bod spočívající v námitce porušení práva EU. Poukázal na to, že § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, podle něhož ČNB rozhodla o odnětí žalobcova povolení k činnosti platební instituce, zakládá obligatorní povinnost odejmout povolení. V případě, že je splněna některá z podmínek uvedených pod písm. a) nebo b), nemá ČNB jinou možnost než povolení odejmout. Zmíněné ustanovení ZPS je transpozicí čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES, 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES, ve znění pozdějších změn a doplnění

Jak vyplývá z textu čl. 13 směrnice PSD2, tato směrnice zakotvuje naopak fakultativní možnost odnětí povolení v případě naplnění předepsaných podmínek. Žalobce je toho názoru, že zavedení obligatorní povinnosti odejmout povolení v § 244 odst. 1 ZPS jde nad rámec požadavku na fakultativní možnost odnětí povolení dle čl. 13 směrnice PSD2. Ustanovení § 244 ZPS tedy zavádí přísnější pravidlo pro odnětí povolení, čímž se dostává do rozporu s čl. 13 směrnice PSD2, a nelze jej tedy takto aplikovat.

Žalobce upozornil na to, že směrnice PSD2 je koncipována jako směrnice v režimu maximální (úplné) harmonizace, což vyplývá z jejího článku 107. Tato skutečnost znamená, že se nejedná o minimální požadavky, které členské státy mohou případně zpřísnit stanovením dodatečných požadavků, nýbrž o požadavky minimální i maximální. Členské státy tedy nemají volnost v zavádění přísnějších pravidel, ale musí se držet v limitech stanovených regulací. Směrnice PSD2 jako směrnice v režimu maximální harmonizace sice v řadě případů zavádí ustanovení zakládající možnost členských států se od pravidel upravených v této směrnici odklonit, ve vztahu k čl. 13 však takové ustanovení neexistuje, a Česká republika tedy nemohla požadavek týkající se odnětí povolení zpřísnit tak, že fakultativní možnost odebrat povolení upravenou v čl. 13 směrnice PSD2 implementovala do § 244 odst. 1 ZPS jako povinnost obligatorní. Ustanovení § 244 odst. 1 ZPS je tudíž v rozporu s právem EU, konkrétně s čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2, a nelze jej proto aplikovat.

Žalobce soudu navrhl, aby v případě, že by měl o výše uvedené argumentaci pochybnosti, položil SDEU předběžnou otázku týkající se souladu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS a článku 13 směrnice PSD2, respektive výkladu čl. 13 směrnice PSD2 ve vazbě na Recitál 46 této směrnice. Dle žalobce se nabízí následující předběžné otázky: a) Je ustanovení § 244 odst. 1 ZPS, které národnímu orgánu dohledu stanovuje obligatorní povinnost odejmout povolení platební instituci při naplnění podmínky uvedené v písm. b) tohoto ustanovení, v rozporu s čl. 13 PSD2, které stanovuje, že příslušné národní orgány „mohou odejmout povolení“, tedy stanovuje pouze fakultativní možnost odejmout povolení? b) Je třeba čl. 13 PSD2 vykládat tak, že vyžaduje, aby se národní orgán dohledu při úvaze o tom, zda povolení platební instituci odejme, s ohledem na dodržování základních práv a svobod vždy vypořádal s tím, zda lze zvolit méně invazní dohledový nástroj, například povolení odejmout jen částečně?

ČNB navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádřeních k žalobě a k doplnění žaloby ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu zmínila obsah výzev k zaslání klientských složek a dalších dokumentů, které žalobci při kontrole doručila. Z těchto výzev jednoznačně vyplývalo, jaké dokumenty po žalobci vyžadovala - jejich znění bylo jasné, srozumitelné a nenechávalo žádné pochyby o tom, jaké dokumenty jsou vyžadovány a k plnění jaké zákonné povinnosti se vztahují. Žalobce v návaznosti na tyto výzvy předložil vyžádané dokumenty, kterými disponoval, načež byl seznámen se závěry kontroly v rámci Protokolu o kontrole. I pokud by z nějakého důvodu došlo k neodeslání všech vyžádaných dokumentů, kterými žalobce disponoval, tak nejpozději v tento okamžik byl žalobce jednoznačně seznámen s kontrolními závěry a zejména s tím, že předložené dokumenty jsou pro prokázání plnění povinností dle AML zákona nedostatečné. Žalobce poté vůči kontrolnímu protokolu podal obsáhlé námitky, ale i v rámci těchto námitek setrval na tom, že předložené klientské složky jsou kompletní a obsahují vše, co bylo vyžádáno, resp. tento závěr obsažený v kontrolním protokolu nijak nezpochybnil; své námitky proti kontrolním zjištěním omezil na rozporování toho, jak byla posouzena nedostatečnost při kontrole předložených dokumentů. Žalobce tak opakovaně ČNB tvrdil, že složky jsou kompletní a obsahují všechny vyžadované dokumenty, kterými disponuje, a to i po seznámení se s kontrolními závěry, ze kterých vyplývalo, že obsah těchto složek není dostatečný. Tvrzení, že později předloženými dokumenty disponoval již v době AML kontroly, začal uplatňovat až později ve správním řízení. ČNB souhlasí s tím, že předkládání důkazů ve správním řízení po provedené kontrole aprobováno je, není však toho názoru, že by následně měla ignorovat všechna zjištění učiněná při kontrole pouze na základě tvrzení žalobce, zejména když tato tvrzení zpochybňují i jiné zjištěné okolnosti. ČNB tak odmítá, že by arbitrárně k důkazům nepřihlédla nebo že je automaticky považuje za nevěrohodné pouze z důvodu, že nebyly předloženy v rámci kontroly. Řídila se úvahou, že pokud žalobce opakovaně tvrdí určitou skutečnost a následně svá tvrzení změní, nová tvrzení, která jsou s předešlými tvrzeními v rozporu, nejsou sama o sobě věrohodná. Žalobce obrat ve svých tvrzeních přesvědčivě neosvětlil, a ČNB proto k nově předloženým důkazům nepřihlédla, neboť byla toho názoru, že žalobce jimi v době AML kontrol nedisponoval. Správnost tohoto postupu vyplývá i z judikatury, na kterou odkazuje žalobce (viz bod 32 rozhodnutí NSS ze dne 13. 12. 2023 č. j. 6 As 289/2022-46).

Ke snímkům obrazovky zachycujícím emaily s datem předcházejícím kontrole ČNB uvedla, že vycházela z toho, že je obecné známou skutečností, že zobrazený čas odeslání se řídí podle nastaveného času počítače uživatele, a v tomto ohledu má tedy malou výpovědní hodnotu. Co se týče snímků obrazovky předložených žalobcem v doplnění rozkladu, ČNB si nebyla jistá, zda informace ohledně snadnosti manipulace s datem změny/modifikace je znalostí, která je obecně známá, a proto tuto informaci v napadeném rozhodnutí uvedla jak ve vztahu ke speciálním programům, tak i ve vztahu k obecným programům, které jsou součástí základní softwarové výbavy každého počítače. Smyslem tedy bylo pouze poukázání na to, že snímky obrazovky mají malou průkaznost ohledně toho, kdy žalobce dokumenty obdržel, když datum změny/modifikace není jakkoliv zabezpečeno proti manipulaci. ČNB vyvinula všechnu možnou snahu spojit předložené snímky obrazovky s dokumenty, které žalobce zaslal v rámci Úvodního vyjádření. Snímky obrazovky však prokazují pouze to, že žalobce má na cloudovém úložišti uloženy soubory, které mají názvy podobné dokumentům, které ČNB zaslal v rámci Úvodního vyjádření; neprokazují však, že obsahem souborů zobrazených na snímcích obrazovky jsou kopie těch dokumentů, které žalobce předložil v Úvodním vyjádření. ČNB se tak pouze pokoušela propojit soubory zobrazené na snímcích obrazovky s dokumenty z Úvodního vyjádření, avšak takové propojení nelze z těchto snímků provést. Navíc po provedení žalobcem navrhovaného posouzení snímků obrazovky zjistila, že ze čtyř dokumentů (případně jejich kompilací) jeden dokument nebyl v rámci vyjádření žalobce ze dne 31. 3. 2023 vůbec zaslán a další dva dokumenty měl žalobce obdržet v jiný čas, než tvrdil (viz body 22 a 23 napadeného rozhodnutí). Jakékoliv vysvětlení, proč žalobce dle jím navrženého důkazu obdržel většinu daňových přiznání skutečných vlastníků KAISERREICH až po kontrole, ačkoliv ve vyjádření ze dne 31. 3. 2023 tvrdil, že jimi disponoval již před kontrolou, v žalobě absentuje. ČNB tak v napadeném rozhodnutí dospěla k názoru, že snímky obrazovky zaslané jako příloha rozkladu neprokazují, že žalobce měl tyto dokumenty k dispozici již během AML kontroly. Naopak tyto snímky obrazovky spíše svědčily o účelovosti tvrzení žalobce a nevěrohodnosti důkazů navržených v Úvodním vyjádření, když některé dokumenty, které měl mít žalobce dle svých tvrzení již v době AML kontroly, patrně dle zaslaných snímků obdržel až po správní kontrole.

ČNB v projednávané věci i) dospěla k názoru, že žalobce předloženými dokumenty nedisponoval v době, kdy jimi disponovat měl, a proto k nim nepřihlédla, a ii) nad rámec uvedeného, i v případě, že by žalobce hypoteticky těmito dokumenty disponoval již v době správní kontroly a ČNB by z tohoto důvodu k předloženým dokumentům přihlédla, tak by byly stále nedostatečné pro doložení splnění povinnosti provést AML kontrolu. Neučinila tedy závěr, že nově předložené důkazy nejsou relevantní a není nutné k nim přihlížet. Námitky žalobce míjí podstatu závěrů ČNB a zároveň mísí její dva výše zmíněné závěry dohromady.

ČNB zdůraznila, že v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a boje proti financování terorismu („AML/CTF“) se uplatňuje tzv. risk based approach (dále také „RBA“), tedy ke každému klientovi by mělo být přistupováno individuálně na základě jeho rizikovosti a zároveň by se do přístupu měla promítnout i samotná rizikovost činnosti povinné osoby, když již ze samotného výčtu povinných osob v § 2 odst. 1 AML zákona je očividné, že ne všechny povinné osoby jsou si ve své rizikovosti z hlediska AML/CFT rovny. Podle Metodického pokynu FAÚ č. 9, na který žalobce v žalobě odkazuje: „je třeba si uvědomit, že zákonodárce ponechal povinným osobám při provádění kontroly klienta značnou svobodu. Ustanovení AML zákona a AML vyhlášky sice určují minimální rozsah kontroly, kterou musí povinná osoba provést, a dávají povinné osobě základní nástroje, které k tomu může nebo musí použít, ale povinná osoba může jít nad rámec tohoto minimálního požadovaného standardu, a měla by tak učinit, kdykoli to vyplývá z RBA. Řada ustanovení je navíc záměrně vágní, aby povinná osoba mohla způsob a rozsah provádění kontroly přizpůsobit individuálním okolnostem své činnosti a každého jednotlivého případu. Na to je třeba pamatovat i při čtení tohoto metodického pokynu. Z této svobody ale zároveň plyne odpovědnost povinné osoby: své vnitřní postupy pro provádění kontroly klienta musí nastavit tak, aby kontrolu vždy prováděla přiměřeně riziku ML/TF, a musí být připravena prokázat kontrolním orgánům, že takto kontrolu klienta v každém jednotlivém případě skutečně provedla (§ 9 odst. 3 AML zákona).“. Poskytování platebních služeb patří k velmi rizikovým činnostem pro oblast AML/CFT, zejména v případě poskytování platebních služeb mezinárodní korporátní klientele, přičemž u žalobce byly identifikovány jevy, které tato rizika ještě nadále zvyšují, případně rovnou na materializaci AML/CFT rizik již poukazují (viz bod 284 a následující prvoinstančního rozhodnutí, zejm. část o tzv. tranzitních účtech a kaskádových platbách). ČNB je tedy toho názoru, že žalobce měl rizikovost své činnosti, rizikovost své klientely a rizikovost zaznamenaných jevů v rámci své AML/CFT činnosti zohlednit ve svých postupech. To ale nečinil, a proto by ani dodatečně předložené dokumenty nebyly dostatečné pro doložení, že provedl kontrolu dle § 9 AML zákona. Žalobce by se totiž za situace, že by k nově předloženým dokumentům přihlédnuto bylo, ve své činnosti vykazující velmi vysoká rizika v oblasti AML/CFT spokojil v řadě případů s absolutním minimem informací a jejich ověření. Ve své argumentaci metodickým pokynem FAÚ č. 9 žalobce zdůrazňuje, co by mělo být obecným minimem, avšak již opomíjí nutnost toto minimum upravit v závislosti na rizicích v oblasti AML/CTF, kterým v rámci své činnosti konkrétně čelí. ČNB rizikovost v oblasti AML/CTF, rizikovost klientů žalobce a rizikovost jejich chování detailně osvětlila v prvoinstančním rozhodnutí a bankovní rada žalované se s těmito závěry v napadeném rozhodnutí ztotožnila.

ČNB dále uvedla, že nesmazává rozdíl mezi tím, kdy se povinná osoba dopustí porušení povinnosti provést kontrolu dle § 9 AML zákona, a tím, kdy se dopustí porušení povinnosti uchovávat informace dle § 16 AML zákona. Vždy zkoumá, zda se jedná o porušení povinnosti § 9 AML zákona nebo o porušení § 16 AML zákona. U žalobce ale dospěla k názoru, že s ohledem na rizikovost jeho činnosti a rizikovost jeho klientů dosahovala AML kontrola klientů takové formálnosti, že již nešlo uvažovat o tom, že byla provedena AML kontrola podle § 9 AML zákona. V této úvaze je zároveň obsaženo i vyhodnocení míry porušení povinnosti provést AML kontrolu podle § 9 AML zákona.

K doložení příjmů skutečných vlastníků KAISERREICH ČNB uvedla, že mezi tvrzenými příjmy skutečných vlastníků KAISERREICH a zahájením obchodního vztahu s tímto klientem existovala časová prodleva. Dle žalobce tak mělo být kvůli tomu, že mu bylo známo, že vklady po roce 2015 již neprobíhaly, avšak o tom v klientské složce neexistuje žádný záznam. Zároveň také nebylo doloženo, že tyto peněžní prostředky byly použity v nadaci KAISERREICH. Pokud se žalobce spokojil pouze s tím, že příjmy skutečných vlastníků KAISERREICH v dlouhodobém horizontu, který ani nenavazuje na počátek obchodního vztahu žalobce s tímto klientem, převyšovaly vklady do této nadace, a bylo tak možné, aby z těchto příjmů byla nadace financována, tak se jedná o obecnou informaci, která o zdroji peněžních prostředků, kterých se obchod nebo obchodní vztah týkal, nic nevypovídá.

Žalobcem předložené dodatky mezi Stichting a Excellence mají totožný obsah a pouze je jimi zvyšována horní hranice finančních prostředků, které můžou být dle smlouvy investovány. Nikterak tedy nedokládají řádný přezkum plateb v rozsahu § 9 odst. 2 písm. d) AML zákona. Podstatné také je, že žalobce o klientovi nezískal na počátku obchodního vztahu dostatek informací, zejména o povaze obchodní činnosti, jeho obchodních záměrech, jakož i o zdroji financování těchto záměrů, resp. činností, aby mohl v průběhu obchodního vztahu dostatečným způsobem přezkoumat obchody tohoto klienta a posoudit, zda jsou v souladu s tím, co je mu o něm známo.

Ke komunikaci s klientem DELTA ČNB uvedla, že z daňového přiznání není zdroj finančních prostředků zřejmý a v případě vyjádření pana B. se jedná o prohlášení klienta žalobce. Pokud žalobce odkazuje na tabulku na straně 11 Metodického pokynu FAÚ č. 9, tak v úvodu této tabulky je uvedeno, že ověření tvrzených skutečností je vždy nutné provést s ohledem na rizikovost a další okolnosti konkrétního případu. Jak činnost žalobce, tak jeho klienty považuje ČNB za velmi rizikové, a proto to, co bývá standardně finančními institucemi vyžadováno, je u žalobce v případě mezinárodního poskytování platebních služeb korporátní klientele vykazující značná rizika pro oblast AML/CFT nedostatečné.

Výslech žalobcem označeného svědka A. K. nebyl proveden primárně z důvodu nadbytečnosti. Nebylo totiž možné očekávat, že by výpověď této osoby mohla relevantním způsobem zpochybnit učiněná skutková zjištění. Je nemožné, aby A. K. byl schopen rekonstruovat jednotlivé klientské složky a obsah dokumentů zpaměti tak, aby bylo doloženo, že žalobce AML kontroly dle § 9, jejichž neplnění mu bylo vytknuto, řádně splnil. Obecná tvrzení ohledně postupů a toho, co bylo A. K. známo, by k doložení splnění AML povinnosti žalobce nebyla dostatečná. Podstatné totiž není to, co bylo známo A. K., ale co bylo při AML kontrole známo a doloženo žalobci.

Pokud jde o druhý žalobní bod, v němž je namítáno nesprávné posouzení povinnosti AML kontroly a identifikace klientů, zejména pokud jde o rozsah informací a podkladů, které byl žalobce jako povinná osoba povinen podle AML zákona zjišťovat, ČNB konstatovala, že podle § 9 odst. 3 AML zákona povinná osoba provádí kontrolu podle § 9 odst. 2 AML zákona v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu. Stejně tak § 21 AML zákona upravuje povinnost povinných osob zavést a uplatňovat odpovídající strategie a postupy vnitřní kontroly a komunikace k účinnému řízení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu identifikovaných v řízení rizik a k naplnění dalších povinností stanovených AML zákonem. AML zákon tak po povinných osobách jasně požaduje odpovídající postupy, které budou účinné k řízení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. S ohledem na rozdílnou rizikovost povinných osob, jejich klientů a jejich činností nelze přesně v obecné metodice stanovit minimální standard toho, co by povinná osoba měla od svých klientů získat pro splnění povinnosti dle § 9 AML zákona. Co může být dostatečné pro jednu povinnou osobu pro řádné provedení AML kontroly dle § 9 odst. 2 AML zákona, může být pro jinou povinnou osobu nedostatečné. Obdobně nemusí ani stejné povinné osobě stačit zjistit a ověřit u jednoho klienta nebo obchodu to, co stačilo zjistit a ověřit u jiného klienta nebo obchodu. Dané lze demonstrovat například na tom, že u služby Money Remittance ČNB nevyžadovala po žalobci stejně důkladnou úroveň a hloubku AML kontroly dle § 9 AML zákona jako v případě služby RemmitOne, neboť vyhodnotila, že se jedná o méně rizikovou službu poskytovanou méně rizikové klientele, při které jsou zpravidla zasílány nižší částky, a celková rizikovost v AML/CFT oblasti u této služby tak byla výrazně nižší.

ČNB nesouhlasila se závěry žalobce ohledně jeho klienta Excellence. S odkazem na body 163 až 183 prvoinstančního rozhodnutí a bod 68 napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobce pouze získal a ověřil informace, které formálně potvrzují, že Excelence je alternativní fond dle § 15 ZISIF, je připravena k činnosti a uzavírá smlouvy, což žalovaná považovala za nedostatečné. Pro úplnost ČNB dodala, že nad alternativními fondy dle § 15 ZISIF nevykonává dohled a žádost o zápis do tohoto seznamu přezkoumává pouze po formální stránce. Pokud žalobce uvádí, že se s takovými informacemi nespokojil, tak tato nespokojenost dle jeho vlastního vyjádření nastala až v reakci na kontrolní zjištění žalované. Dle názoru ČNB nebyl žalobce schopen odpovědět na otázky, na které by měl dle Metodického pokynu FAÚ č. 9 odpovědět, neboť i tento pokyn akcentuje, že čím „je riziko vyšší, tím více relevantních informací musí povinná osoba získat a tím více detailní musejí tyto informace být. Toto pravidlo vyplývá z § 9 odst. 3 AML zákona a § 8 odst. 1 AML vyhlášky.“ Žalobce tak ale neučinil, když se i přes skutečnosti, které jsou způsobilé zvýšit rizikovost klienta, spokojil s obecnými informacemi ohledně povahy obchodních činností a záměrů klienta.

K námitce opakovaného přičítání téže skutečnosti (třetí žalobní bod) ČNB uvedla, že povinností dle § 9 odst. 2 písm. e) je přezkoumání původu peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká. Pokud byl tedy žalobce povinen dle § 9 odst. 1 AML zákona provést AML kontrolu klienta, tak byl také povinen peněžní prostředky přezkoumat v rámci každého obchodu nebo obchodního vztahu, tedy měl tuto povinnost u každého předmětného obchodu nebo obchodního vztahu, ve kterém byly peněžní prostředky použity, a nikoliv pouze u prvního obchodu, v rámci kterého byly u žalobce při poskytování platebních služeb použity. Pokud tak neučinil u jednotlivých klientů, jedná se o různá jednání, kterými byla porušena právní povinnost, a nejde tedy o přičítání téže skutečnosti. Zákazem přičítání téže skutečnosti je myšlen zákaz užití určité okolnosti, která je součástí skutkové podstaty (zákonným znakem přestupku), při ukládání sankce jako okolnosti polehčující nebo přitěžující. O takový případ zde nejde, protože každá žalobcem neprovedená AML kontrola je samostatným skutkem, a to, že žalobce řádně neprověřil původ peněžních prostředků, mu jako polehčující nebo přitěžující okolnost nikdy nebylo přičítáno ve vztahu k jakémukoliv z těchto různých skutků.

V prvoinstančním rozhodnutí ČNB k dalším klientům v řetězci uvedla pouze to, že žalobce argumentuje stejnými námitkami, které již byly vypořádány ve vztahu ke klientovi KAISERREICH, a na toto vypořádání odkázala. Z těchto částí odůvodnění není možné vyčíst, že žalobce nesplnil svoji povinnost i u dalších klientů z toho důvodu, že peněžní prostředky nepřezkoumal u klienta KAISERREICH. ČNB v této souvislosti rovněž poznamenala, že žalobce bagatelizuje své povinnosti, když zjištění zdrojů peněžních prostředků redukuje víceméně pouze na zjištění, kdo byl v dané platební transakci plátcem.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu, v němž žalobce namítl překvapivost napadeného rozhodnutí s poukazem na to, že jeho postupy v oblasti AML/CFT byly již dříve prověřeny v rámci kontroly provedené FAÚ, ČNB uvedla, že kontrolní období (míněno kontroly provedené FAÚ a kontroly provedené žalovanou) od sebe dělily tři měsíce. ČNB zjistila konkrétní pochybení u konkrétních AML kontrol, které měly být provedeny. Tyto předmětné AML kontroly FAÚ vůbec neposuzoval, a nemohl tak ani dospět k závěru, že tyto konkrétní AML kontroly byly provedeny v souladu s AML zákonem. ČNB v této souvislosti poukázala na poslední větu bodu 100 rozhodnutí NSS ze dne 19. 2. 2015 č. j. 9 As/202/2014-236 ze dne 19. 2. 2015, která zní takto: „Pokud však jednáním provozovatele burzy dojde ke splnění podmínek pro odejmutí povolení, aniž by takové jednání bylo státní mocí jednoznačně aprobováno, není odebrání povolení v rozporu s ústavním pořádkem“. I pokud by se závěry tohoto rozhodnutí daly plně aplikovat na projednávaný případ, tak ČNB není toho názoru, že ze strany FAÚ došlo k jednoznačné aprobaci jednání, za které byl žalobce v projednávané věci sankcionován a za které mu bylo odňato povolení k činnosti platební instituce. Přistoupení na žalobcovu argumentaci by ve svém důsledku navíc vedlo k tomu, že pokud určité postupy byly aprobovány v rámci jedné kontroly, tak do změny těchto postupů, případně do změny právní úpravy by měla být kontrolovaná osoba v oblasti, ve které byly tyto postupy uplatňovány, beztrestná, a to navíc za situace, kdy tyto postupy a jejich řádné uplatňování byly aprobovány pouze u vybraných případů a nikoliv v celé šíři činnosti, ke které se vztahují. Konstatování obecného plnění povinností v souladu se zákonem nemohlo žalobci garantovat, že posouzení plnění konkrétních povinností bude v budoucnu také posouzeno jako souladné s právem.

K pátému žalobnímu bodu, jenž se týká výkladu a aplikace pojmu „závažný způsob porušení povinnosti“, ČNB uvedla, že v bodě 95 napadeného rozhodnutí odmítla nutnost definovat neurčitý právní pojem, ale přiklonila se k postupu, kdy bylo protiprávní jednání žalobce detailně popsáno, objasněno a následně osvětleno, proč je dané porušení právních povinností správním orgánem prvního stupně považováno za porušení závažným způsobem. ČNB si ani není jista, jakým způsobem by měla neurčitý právní pojem přesně definovat, když neurčité právní pojmy jsou používány právě tam, kde přesvědčivou obecnou definici nelze nalézt. Je přesvědčena, že dostatečně osvětlila, proč považuje daná pochybení za závažná, a pokud je pro žalobce v podstatě nemožné proti posouzení závažnosti způsobu porušení jeho právních povinností argumentovat, tak to nemůže být z důvodu, že by v prvoinstančním rozhodnutí bylo nedostatečně osvětleno, proč ČNB považovala tato porušení povinností za učiněná závažným způsobem.

K polehčujícím okolnostem ČNB přihlédla v rámci hodnocení přestupků. V bodě 361 prvoinstančního rozhodnutí pak uvedla, že při odnětí povolení se zkoumá závažnost porušení právní odpovědnosti, kterou správní orgán již shledal. Pokud tedy v rámci hodnocení přestupku, který je kvalifikovaným porušením právní povinnosti, byla jeho závažnost již shledána včetně posouzení polehčujících okolností, tak již není důvod při odnětí povolení tyto polehčující okolnosti opakovaně přičítat a hodnotit. ČNB si stojí za tím, že porušení právních povinností, která vyhodnotila jako porušení závažným způsobem, byla opravdu žalobcem učiněna závažným způsobem. Důvody, které jí k tomuto závěru vedly, jsou obsaženy v bodech 314 až 320 a 343 až 361 prvoinstančního rozhodnutí.

Z prvoinstančního rozhodnutí je evidentní, jak ČNB vykládá pojem „závažné porušení právních povinností“ a jaké jednání za takové porušení považuje (např. dle bodu 315 je závažné porušení právní povinnosti takové jednání, kterým je předmětná povinnost ve své podstatě popřena, nebo jednání spočívající v systematickém porušování zákona), případně co závažnost porušení nadále zvyšuje (např. dle bodu 316 závažnost porušení povinností dle AML zákona zvyšuje to, že tato pochybení jsou spáchána při činnosti, která vykazuje zvýšená AML rizika). Následně byla pod takto vyložený pojem provedena subsumpce odkazy na jednotlivá skutková zjištění včetně hodnocení a odůvodnění, proč je dané porušení povinností považováno za spáchané závažným způsobem.

Pokud ČNB v prvoinstančním rozhodnutí uvádí, z jakých důvodů považuje vytýkaná jednání za závažná, je prostřednictvím uvedení těchto důvodů nepřímo podáván i výklad toho, co považuje za závažný způsob porušení právních povinností. Obdobný postup vymezení a aplikace neurčitého právního pojmu byl aprobován i Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 12. 6. 2012, č. j. 1 As 51/2012-242 u výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu „závažné porušení povinností“ ve smyslu zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

Tvrzení ohledně nemožnosti oddělení stejné povinnosti ČNB učinila pouze ve vztahu k odnětí povolení, když povolení je dle § 244 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku odnímáno právě za závažný způsob porušení zákonné povinnosti. ČNB souhlasí s tím, že v její úvaze ohledně závažnosti porušení zákonné povinnosti jako celku měla zjištěná pochybení při poskytování platební služby Money Remittance spíše podpůrnou roli, a proto se i odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí zaměřilo primárně na hodnocení závažnosti pochybení při poskytování služby RemitOne. Ve svém souhrnu se však jednalo o závažné porušení povinnosti provádět AML kontrolu klientů dle ustanovení § 9 AML zákona, přičemž porušení této povinnosti se vyskytovalo u všech platebních služeb poskytovaných žalobcem.

Co se týče namítaného porušení zásady legitimního očekávání, žalobce dle názoru ČNB selektuje pouze případy, které mu v určitých částech dávají za pravdu, a ignoruje ustálenou rozhodovací praxi žalované v oblasti poskytování platebních služeb. Jednotlivé případy mohou vykazovat určitá specifika a odchylky, ty jsou ale vždy odůvodněny individuálními skutkovými okolnostmi jednotlivých případů, a nedochází tak k nedůvodným rozdílům v rozhodování.

K polehčujícím okolnostem ČNB obecně uvedla, že pokud v rozhodnutí uvede výčet polehčujících okolností, ke kterým přihlédla, sděluje tím současně, že jiné okolnosti, v rozhodnutí výslovně neuvedené, jako polehčující v daném případě neshledala. Odnětí povolení k činnosti platební instituce není trestem ve smyslu § 35 přestupkového zákona, ale opatřením správního dozoru. Polehčující okolnosti se dle § 37 přestupkového zákona užijí jako součást určení druhu správního trestu a jeho výměry. Polehčující okolnosti se tak použijí v rámci správního trestání a nikoliv u opatření státního dozoru, kterým je odnětí povolení, jehož hlavním účelem je ochrana třetích osob a nikoliv potrestání pachatele. Polehčující okolnosti je tedy nutné hodnotit při určování druhu a výměry trestu za přestupek, nikoliv u opatření správního dozoru, které není správním trestem.

ČNB následně objasnila, proč nebylo k žalobcem tvrzeným skutečnostem přihlédnuto v rámci určování druhu a výměry trestu. Skutečnost, že žalobce nebyl dosud sankcionován, vyhodnotila při stanovování druhu a výměry trestu jako polehčující okolnost, jak je uvedeno v bodě 373 prvoinstančního rozhodnutí. Co se týče spolupráce s dohledovým orgánem, ta je povinností dohlížených osob, a prosté plnění jejich povinností by tak nemělo být hodnoceno jako polehčující okolnost. Jako polehčující okolnost vyhodnocuje ČNB pouze nadstandardní spolupráci. Žalobce však v rámci kontroly předložil neúplné klientské složky a zaslal chybné plány interního auditu, a těžko tak lze hovořit o jeho nadstandardním přístupu ke spolupráci s dohledovým orgánem. K údajné žalobcově snaze uvést svoji činnost do souladu s právními předpisy ČNB uvedla, že se jedná o nezbytnou reakci na zjištění, že jeho činnost v souladu s právními předpisy není. Jedná se opět o pouhé plnění zákonných povinností, které navíc směřuje do budoucna a nemá jakýkoliv vliv na spáchané přestupky. Správní kontrolu provedenou FAÚ nepovažuje ČNB pro daný případ za podstatnou, protože kontrolované období i rozsah této kontroly byl odlišný. Tvrzení žalobce, že zjistil nezahájení auditu pouze 9 dní poté, co měl vnitřní audit započít, považuje ČNB za zavádějící, a to z důvodů popsaných níže. Stejně tak nepovažuje za polehčující okolnost, že se žalobce rozhodl svoji interní činnost, za jejíž řádný výkon je odpovědný, delegovat na třetí osobu, která následně tuto smluvní povinnost neplnila, a za polehčující okolnost nepovažuje ani to, že žalobce uzavřel novou smlouvu s jiným poskytovatelem vnitřního auditu, když činnost vnitřního auditu žalobce vykonávat musí a z neupřesněných důvodů tak původním smluvním partnerem činěno nebylo. Znovu se jednalo o standardní a nezbytnou reakci na to, že žalobcova činnost nebyla v souladu se zákonem. Pokud jde o ukončení poskytování služeb korporátní klientele, s ohledem na závažnost zjištěných pochybení při poskytování platebních služeb korporátní klientele má ČNB pochybnosti o celkovém výkonu regulované činnosti žalobce, nikoliv pouze ve vztahu k poskytování služeb korporátní klientele.

K rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570 ČNB uvedla, že se obdobnými skutečnostmi zabývala, neshledala je však v projednávaném případě relevantními. Zároveň platí, že ani v tomto případě nebyly hodnoceny polehčující okolnosti při odnímání povolení, ale při určování druhu a výměry trestu. Nadto se jednalo o jedno z prvních rozhodnutí podle nového zákona o platebním styku, takže v současnosti je to spíše rozhodnutí č. j. 2020/146559/570, které vybočuje z konstantní rozhodovací praxe ČNB ve vztahu k odnětí povolení osobám poskytujícím platební služby (viz bod 141 napadeného rozhodnutí).

K bagatelizaci pochybení třetí osoby ČNB uvedla, že podstatou vytýkaného jednání bylo, že smluvní interní auditor označil některé povinnosti předložení reportingu žalobci jako splněné, ačkoliv k danému reportingu dle vyjádření žalobce nikdy nedošlo (viz bod 33 prvoinstančního rozhodnutí). Obdobně i další výtka se týkala toho, že v rozporu s vnitřním předpisem žalobce o vnitřní kontrole došlo k úpravě četnosti reportingu týkajícího se compliance (viz bod 35 prvoinstančního rozhodnutí). ČNB tedy žalobci ve své podstatě vytkla, že mu odborné závěry z vnitřního auditu nebyly sděleny (reportovány), ačkoliv tak mělo být dle vnitřního předpisu Řízení společnosti a vnitřní kontrola činěno. Nejednalo se tak o samotné odborné závěry vnitřního auditu, ve kterých by bylo shledáno pochybení.

K nepřiměřenosti odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS (šestý žalobní bod) ČNB uvedla, že odnětí povolení dle § 244 odst. 1 ZPS je koncipováno jako obligatorní, takže v případě, že jsou splněny podmínky stanovené zákonem, správní orgán musí k odnětí povolení přistoupit. Hranici, kdy je přiměřené odejmout platební instituci povolení, tedy stanovil již zákonodárce v § 244 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku a úkolem žalované je pouze posoudit to, zda platební instituce již tuto hranici překročila, tedy zda porušila právní povinnost závažným způsobem. Jinak řečeno, ČNB nemůže přiměřenost posuzovat v rámci správního uvážení, zda k odnětí povolení přistoupí, ale test proporcionality provádí při posouzení, zda se jedná o závažný způsob porušení právních povinností. Pokud žalobce namítá, že mu mohlo být povolení odňato částečně, tak takový postup není možný. Dle § 7 ZPS je platební instituce právnická osoba, která je na základě povolení oprávněna poskytovat platební služby. Dle § 8 odst. 1 písm. a) ZPS může platební instituce na základě povolení poskytovat ty platební služby, na něž se povolení vztahuje. Každá platební instituce tak disponuje pouze jedním nedělitelným povolením, bez kterého není oprávněna poskytovat platební služby. Pokud tedy správní orgán musí přistoupit k odnětí povolení, tak musí odejmout celé povolení, nikoliv pouze zúžit rozsah platebních služeb, které na základě tohoto povolení může platební instituce poskytovat. ZPS upravuje v § 245 institut zúžení povolení, zmíněné ustanovení ale nepřipouští porušení právních povinností jako důvod pro zúžení povolení. K zúžení povolení může dojít pouze i) v případě zúžení povolení na žádost, ii) v případě, kdy osoba s povolením přestane splňovat některé podmínky pro jeho udělení ve vztahu ke konkrétní platební službě, a iii) v případě, kdy k jeho udělení došlo na základě nepravdivých nebo neúplných informací nebo jiného nepovoleného jednání. Jsou-li splněny podmínky pro odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, zákon ČNB nedává ani možnost povolení neodejmout a namísto toho přistoupit k uložení nápravných opatření dle § 242 ZPS. Opatření k nápravě dle § 242 zákona o platebním styku je totiž možné uložit pouze v případech méně závažných porušení právních povinností, neboť jinak by muselo být uloženo vedle odnětí povolení a takový postup by postrádal smysl. Odnětí povolení k činnosti platební instituce žalobci bylo tudíž v projednávané věci jediným možným způsobem, jak dosáhnout sledovaného účelu, že na trhu platebních služeb nebudou působit subjekty, které neplní povinnosti stanovené jim zákonem o platebním styku či jinými předpisy upravujícími jejich povinnosti při poskytování platebních služeb.

Ve vztahu k sedmému žalobnímu bodu, v němž žalobce argumentoval splněním podmínek pro zproštění jeho odpovědnosti dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, tedy ve vztahu k přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS, ČNB uvedla, že tento žalobní bod považuje za čistě účelový a částečně založený na zavádějících až nepravdivých tvrzeních. Má za to, že sjednání smlouvy o delegování určité interní činnosti na jinou osobu a následnou absenci kontroly, zda je tato delegovaná činnost opravdu vykonávána takovým způsobem a v takových časových obdobích, jak bylo ujednáno, nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí. Naopak se jedná spíše o nutné minimum pro to, aby taková činnost byla vůbec externím partnerem vykonávána. Právě to, že žalobce činil v této oblasti minimum, vedlo k tomu, že jeho systém vnitřní kontroly nebyl účinný, neboť nedohlížel na to, zda je tato činnost v souladu s jeho vnitřními předpisy. Již samotná delegace určité činnosti zavdává důvod k tomu, aby ustanovení § 21 odst. 1 přestupkového zákona bylo v takových případech využíváno ještě o to výjimečněji, neboť tím, že žalobce delegoval tuto činnost na jinou osobu, oslabil zároveň i svoji možnou kontrolu nad touto činností. Pokud se předem vzdal určitých možností ve vztahu k dané činnosti, lze jen stěží uvažovat o tom, že ve vztahu k této činnosti vynaložil veškeré možné úsilí, které po něm bylo možné požadovat. Nedelegování této činnosti na třetí osobu by žalobci poskytlo daleko větší kontrolu např. nad dostatečnou vybaveností (personální, organizační atd.) útvaru provádějícího vnitřní audit a v případě nutnosti mohl např. reagovat tím, že útvar vnitřního auditu personálně posílí, poskytne mu chybějící vybavení, dodatečné finance atd. Tím, že žalobce tuto činnost delegoval na smluvního partnera, oslabil své možnosti ohledně toho, jak může činnost vnitřního auditu podporovat a kontrolovat za účelem toho, aby činnost vnitřního auditu byla vykonávána řádně. Tuto skutečnost nepřímo připouští sám žalobce, když se svojí argumentací snaží část své odpovědnosti přenést na smluvního partnera, neboť v důsledku delegace měl pouze omezené možnosti, jak nastalou situaci řešit.

Co se týče žalobcem tvrzené včasné reakce, ČNB upozornila na to, že při správní kontrole původně předložený Plán interního auditu u platební instituce Bestpay s.r.o. na rok 20211 obsahoval audity, které měly být provedeny v období od 12. 3. 2021 do 15. 5. 2021. Poté, co byl ČNB tento plán při správní kontrole předložen a co si vyžádala auditní spisy k těmto auditům, které měly být ke konci května 2021 již ukončeny, jí bylo sděleno, že plán obsahoval chybné informace a že k realizaci těchto auditů dojde až v roce 2022. Žalobcem tvrzených 9 dní od výzvy do data, kdy být měl interní audit zahájen, tak platí pouze vůči novému Plánu interního auditu, který žalobce předložil až poté, co v návaznosti na výzvu ČNB zjistil, že svůj původní plán interního auditu neplní. Tento nový plán interního auditu byl přitom velmi podobný původně předloženému plánu, když hlavně došlo k odstranění slov „pro rok 2021“ z názvu plánu interního auditu a došlo k uvedení nových termínů pro jednotlivé audity, které měly nově proběhnout až v roce 2022.

ČNB žalobci primárně nevytýkala neodborné nebo vadné provádění interního auditu, ale to, že (mj.) nezajistil, aby byl interní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu. Na to, že předchozí plán interního auditu nebyl jakkoliv plněn, žalobce za více jak půl roku od té doby, kdy tyto audity měly by ukončeny, nereagoval - s největší pravděpodobností tento nesoulad zjistil až v průběhu přípravy reakce na výzvu žalované k poskytnutí informací a dokumentů vztahujících se k provádění vnitřního auditu. I kdyby se opravdu jednalo o chybu a dané audity měly být provedeny až v roce 2022, tak pokud by žalobce provádění vnitřního auditu kontroloval, měl tuto skutečnost zjistit a opravit dříve než po více jak půl roce od doby, kdy tyto audity měly být ukončeny. Uvedené jasně dokládá, že žalobce v žádném případě neučinil vše, co po něm bylo možné požadovat, aby přestupku zabránil.

ČNB tudíž nesouhlasí s tím, že žalobce sám zjistil informaci, že jeho periodický plán vnitřního auditu je chybný, že sám zjistil, že plánované audity v něm nebyly provedené, a už vůbec nesouhlasí s tím, že žalobce sám reagoval a snažil se zjednat nápravu. Tuto nápravu začal žalobce zjednávat až poté, co ČNB předložil (dle jeho následného vysvětlení) chybný plán a ta ho v návaznosti na informace v tomto plánu požádala o předložení auditních zpráv z auditů, které měly být už více jak půl roku ukončeny. Až tato výzva žalobce pohnula k tomu, aby zjednal nápravu tím, že ČNB předložil dle svého tvrzení správný plán s posunutými termíny auditů na rok 2022, které ale, jak sám uvádí, stejně plně nedodržel. ČNB tak setrvává na tom, že dané porušení povinnosti bylo závažné, když žalobce víceméně rezignoval na důležitou část svého systému vnitřní kontroly. Žalobcův přístup k systému vnitřní kontroly podtrhuje obavy ohledně jeho budoucí důvěryhodnosti a plnění zákonných povinností, když je to mimo jiné právě činnost interního auditu, která má sloužit k tomu, aby žalobce svoji činnost vykonával v souladu s právními předpisy.

K namítanému rozporu s právem EU (osmý žalobní bod) ČNB uvedla, že ustanovení § 244 odst. 1 ZPS je v souladu se směrnicí PSD2 a není nutné pokládat předběžnou otázku SDEU. V případě formulace čl. 13 směrnice PSD2 se jedná o standardní legislativní techniku používanou ve směrnicích, neboť tyto musí být následně transponovány do právních řádů jednotlivých členských států. Ačkoliv daná formulace ve směrnici PSD2 odpovídá tomu, co by v tuzemském právu bylo považováno za fakultativní odnětí povolení, s ohledem na autonomní výklad práva EU nebylo záměrem unijního zákonodárce zavedení nutnosti fakultativního odnětí povolení v případech platebních institucí, ale pouze stanovení toho, že dohledovým orgánům mohou vnitrostátní zákonodárci pro určité případy stanovit pravomoc odejmout povolení platební instituci. Jedná se tedy pouze o přiznání určité pravomoci příslušným orgánům, resp. to, že jim tuto pravomoc může (a s ohledem na maximální harmonizaci by i měl) přiznat vnitrostátní zákonodárce, nikoliv o stanovení toho, jakým způsobem má tato pravomoc být následně vykonávána. I pokud by směrnice PSD2 zaváděla pouze možnost odnětí povolení, tak této diskrece využil již tuzemský zákonodárce tím, že obligatorní odnětí povolení stanovil pouze pro závažné porušení právních povinností, nikoliv pro jakékoliv porušení právních povinností. Byl to tak již zákonodárce, kdo provedl předvýběr toho, v jakých případech porušení právních povinností správní orgány povolení odejmou, a i v tomto případě by tak ustanovení § 244 odst. 1 písm. b) ZPS bylo souladné se směrnicí PSD2, neboť ustanovení a pojmy evropského práva by měly být vykládány autonomně a neměl by jim být přisuzován stejný obsah a význam jako v právních řádech jednotlivých členských států. Z formulace čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 tak nelze dovodit, že by tuzemský zákonodárce byl povinen zavést pro platební instituce fakultativní odnětí povolení. Takový závěr by bylo možné učinit pouze v případě, že ustanovení čl. 13 směrnice PSD2 bude nesprávně přisuzován význam dle českého vnitrostátního práva. Ačkoliv je směrnice PSD2 v režimu maximální harmonizace, ustanovení čl. 13 odst. 1 písm. e) této směrnice výslovně přiznává vnitrostátním zákonodárcům možnost stanovit vlastní případy, pro které může být povolení platební instituci odňato. Princip maximální harmonizace byl tak v této oblasti úmyslně evropským zákonodárcem oslaben a byl dán prostor zákonodárcům jednotlivých členských států, aby si další případy, ve kterých lze odejmout povolení, upravili dle potřeb jejich členských států.

ČNB tedy nepokládá položení předběžné otázky SDEU za účelné, protože i) čl. 13 směrnice PSD2 nestanoví nutnost zavedení fakultativního odnětí povolení platební instituce do vnitrostátního právního řádu; ii) i pokud by čl. 13 směrnice PSD2 stanovoval pouze možnost odnětí povolení, tak již tuzemský zákonodárce využil diskrece stanovení případů, ve kterých ČNB odejme platební instituci povolení; iii) i v rámci obligatorního odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku dochází k posouzení, zda je odnětí povolení jediným přiměřeným opatřením, a to aplikací neurčitého právního pojmu „porušení právní povinnosti závažným způsobem“. Podle ČNB tak pochybnosti o souladu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS a čl. 13 směrnice PSD2 neexistují.

V replice ze dne 31. 10. 2004 žalobce shrnul jednotlivé žalobní body. K prvnímu žalobnímu bodu doplnil, že v rámci kontrolního řízení předložil na základě výzvy ČNB téměř 5 tisíc dokumentů osvědčujících plnění povinností vyplývajících ze ZPS a AML zákona. Při zaslání takového množství dokumentů se jeho pracovníci dopustili administrativního pochybení a nezaslali všechny dokumenty, kterými žalobce v souvislosti s prováděním AML kontroly disponoval (například byly ve složce jiného klienta, v interních složkách jiných pracovníků nebo byly až zpětně dohledány v rámci emailové komunikace s klienty). Dle žalobce není pravdou, že by ČNB explicitně tvrdil nebo jakkoliv potvrzoval, že předložené dokumenty jsou kompletní; zejména pak kompletnost dokumentů nepotvrzoval v rámci námitek proti Protokolu o kontrole. V době předložení dokumentů v rámci kontrolního řízení samozřejmě nevěděl, že poskytnuté dokumenty nejsou kompletní (jejich nepředložení bylo nevědomým pochybením pracovníků připravujících podklady), nicméně úplnost předložených dokumentů žalované zpětně explicitně nepotvrzoval. Skutečnost, že se v námitkách proti Protokolu o kontrole k existenci dalších dokumentů týkajících se rozsahu AML kontroly nevyjádřil, ČNB převrátila do tvrzení, že „žalobce opakovaně tvrdil, že předložené dokumenty jsou kompletní a až v rámci řízení o přestupku toto své tvrzení změnil.“ Takový závěr je však zavádějící - z mlčení žalobce nelze dovozovat závěr, že něco tvrdil, nebo že mlčením některé skutečnosti potvrzoval.

Žalobce dále upozornil na to, že existenci snímků obrazovky s emaily klientům namítal již v rámci doplnění rozkladu. Pokud jde o datum a čas odeslání e-mailů, žalobce pro zasílání e-mailů používá emailového klienta (aplikaci) Forpsi od společnosti INTERNET CZ, a. s., který je provozován na serverech této společnosti. Je proto přesvědčen, že čas zobrazovaný v e-mailech je vždy shodný s časem tohoto serveru, což vylučuje manipulaci časové známky ze strany žalobce. Pokud měla ČNB pochybnosti o tom, že časové známky e-mailů žalobce byly zmanipulovány, tížilo ji v tomto ohledu břemeno důkazní. K argumentaci ČNB ohledně snímků obrazovky, jež jí byly předloženy jako příloha č. 1 doplnění rozkladu, žalobce uvedl, že předkládá (soudu) relevantní soubory uvedené na snímcích obrazovky jednotlivě tak, aby žalovaná a soud mohli ověřit obsah těchto dokumentů, resp. to, zda je shodný se „spojenými dokumenty“ předloženými jako přílohy Úvodního vyjádření. Tvrzení ČNB o jednom dokumentu (z celkem čtyř), který jí nebyl vůbec zaslán, je dle žalobce pravdivé - týká se snímku obrazovky souborů ve složce s názvem „FX Pro LTD; Examples of statements“. Žalobce ho v žalobě nerozporoval, ale naopak explicitně uvedl, že tento snímek obrazovky byl předložen omylem a není pro řízení relevantní. Tvrzení ČNB o dvou dokumentech, jež měl žalobce obdržet v jiný čas, než tvrdil, se týká snímků obrazovky „Bloomberg Invoices“, tj. dokumentů s fakturami souvisejícími se smlouvou se společností Bloomberg, a dále snímků obrazovky „Declaration Y.“, tj. daňových přiznání pana Y., jednoho ze skutečných majitelů KAISERREICH. Ve vztahu k „Bloomberg Invoices“ žalobce nadále trvá na svém tvrzení, že fakturami souvisejícími se smlouvou s BLOOMBERG FINANCE L.P (dokumenty předložené jako příloha č. 74 Úvodního vyjádření) disponoval ještě před kontrolním řízením. S tímto tvrzením bylo nekonzistentní pouze vyjádření uvedené v bodě 124 Úvodního vyjádření, přičemž tato nekonzistence byla způsobena prvotním nedorozuměním mezi žalobcem a jeho právním zástupcem. Jednalo se o neúmyslnou chybu, nikoliv o záměr tvrdit nepravdivé skutečnosti. Ve vztahu k daňovým přiznáním pana Y. žalobce trvá na svém tvrzení, že všemi předloženými daňovými přiznáními ve vztahu ke skutečným majitelům KAISERREICH disponoval již před zahájením kontrolního řízení. Na tom nic nemění ani předložení snímků obrazovky s daňovými přiznáními pana Y., které u daňových přiznání za rok 2008 až 2015 uvádějí datum „poslední modifikace“ rok 2023. Žalobce k tomu poznamenal, že předložené snímky obrazovky, resp. v nich uvedené časové značky modifikace souborů, nemohou vždy přesně určit datum získání daného souboru, jelikož téměř jakákoliv manipulace se souborem (například překopírování souboru do jiné složky v rámci Google drive, „otočení“ obsahu souboru tak, aby byl zobrazen v lépe čitelné poloze, opětovné stažení souboru z dříve zaslaného e–mailu nebo sdíleného uložiště a jeho nahrání na Google drive, přejmenování souboru na Google drive, nebo převedení souboru do jiného formátu má za následek přepsání časové značky uváděné v rámci Google drive. Vzhledem k tomu, že žalobce se soubory v případě potřeby běžně pracoval, například právě v období 15. a 16. 2. 2023, když je zpřístupňoval právnímu zástupci za účelem jejich předložení žalované v rámci Úvodního vyjádření, není překvapivé, že v některých případech mohlo dojít k přepsání časové značky. Později uvedená časová známka automaticky neznamená, že soubor ve skutečnosti nebyl žalobcem získán dříve. Časové známky neuvádějí přesné datum vzniku souboru, nicméně ukazují, že žalobce jimi disponoval minimálně od uvedené časové známky. Tvrzení ČNB, že dva dokumenty měl žalobce obdržet v jiný čas, než který tvrdil, tedy není správné.

Žalobce je toho názoru, že ČNB měla v souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy v návaznosti na nová tvrzení a důkazy provést další úkony ke zjištění skutkového stavu věci, například vyžádat si ohledně nově předložených dokumentů doplňující informace, na základě nichž by si následně mohla učinit relevantní názor o jejich věrohodnosti. To však neučinila.

Nově předložené dokumenty byly relevantní z hlediska míry intenzity, s jakou byly povinnosti AML kontroly porušeny, a tedy zda se jednalo o „závažné porušení“. Tento významný aspekt přitom ČNB při svém rozhodování nezohlednila.

Žalobce je přesvědčen, že daňová přiznání skutečných majitelů KAISERREICH a společností v jejich vlastnictví jsou pro účely AML kontroly samy o sobě relevantní. V případě společností ve vlastnictví (resp. nadací/svěřeneckých fondů spravovaných ve prospěch) osob s velmi vysokými příjmy, které mají finanční zázemí, které je přiměřené obchodům prováděným těmito společnostmi (nebo nadacemi/svěřeneckými fondy), existuje obecně menší riziko praní špinavých peněz v porovnání se situací, kdy by společnosti (nadace/svěřenecké fondy) prováděly obchody v hodnotách zjevně nepřiměřených ve vztahu k finančnímu zázemí vlastníků.

Žalobce v replice označil za nesprávný také závěr ČNB, že v případě vyjádření pana B. se jedná o prohlášení klienta a z daňového přiznání není zdroj finančních prostředků zřejmý. Z daňového přiznání je evidentní, že příjem plyne ze závislé činnosti (viz kolonka „income code“ a v ní uvedený kód „2000“), a to v souvislosti s pracovním poměrem u společnosti „Novye technologii remonta“ (kolonka „tax agent JSC“). Zdroj peněžních prostředků byl tedy nejprve zjištěn z prohlášení klienta a následně ověřen prostřednictvím daňového přiznání. K tomu žalobce doplnil, že skutečnost, že kód „2000“ označuje příjem ze závislé činnosti, vyplývá z právního předpisu Ruské federace „Nařízení Federální daňové služby ze dne 10. září 2015 N MMV–7–11/387@ o schválení kódů druhů příjmů a odpočtů“, kde je u kódu 2000 uvedeno „Odměna, kterou daňový poplatník obdržel za výkon pracovních nebo jiných povinností“.

Co se týče navrženého důkazu výslechem svědka A. K., žalobce nesouhlasí se závěrem ČNB, že podstatné není to, co bylo A. K. známo, ale co bylo při AML kontrole známo a doloženo žalobci. A. K. byl pracovníkem žalobce na pozici „relationship manažer“, jehož úkolem bylo (mimo jiné) jednání s klienty žalobce, včetně provádění AML kontroly klientů. Skutečnost, jakými informacemi A. K. disponoval a jaké závěry na základě těchto informací při provádění AML kontroly učinil, je proto podstatná.

Žalobce trvá na tom, že rozsah jím provedené AML kontroly a přezkoumávaných informací byl i s ohledem na rizika spojená s jeho klienty dostatečný. Rozsah získaných a ověřených informací významně převyšoval nezbytné minimum uvedené v § 9 AML zákona nebo v metodickém pokynu FAÚ č. 9. V případě mnohých klientů rozsah provedené AML kontroly naplnil rovněž požadavky na zesílenou identifikaci a kontrolu ve smyslu § 9a AML zákona.

Žalobce konstatoval, že v obecné rovině nechce rozporovat tvrzení, že ČNB nad „alternativními fondy dle § 15 ZISIF“ (kterým je i jeho klient Excellence) nevykonává dohled. ČNB skutečně nedohlíží na „alternativní fondy dle § 15 ZISIF“ v tom smyslu, že by prováděla pravidelná šetření dodržování povinností ZISIF, nicméně tyto subjekty dílčímu (byť omezenému) dohledu z její strany podléhají. V návaznosti na uvedení klienta Excellence v seznamu vedeném dle § 596 písm. e) ZISIF žalobce získal alespoň informaci, že klient Excellence v rámci žádosti o zápis do seznamu poskytl ČNB informace, které svědčí ve prospěch jím tvrzené povahy podnikání (jako „alternativního fondu dle § 15 ZISIF“) a současně (ii) řádně plní pravidelné vykazovací povinnosti vyplývající ze ZISIF. Tímto způsobem žalobce ověřil povahu podnikání tohoto klienta ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona. Faktickou povahu jeho podnikání pak ověřil řadou dalších dokumentů, a to ještě před zahájením kontrolního řízení.

K námitce opakovaného přičítání téže skutečnosti žalobce v replice doplnil, že tato námitka se týká přezkumu „zdroje peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká“ ve smyslu § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona. Zatímco ČNB došla k závěru, že žalobce zdroj peněžních prostředků řádně nepřezkoumal u žádného z korporátních klientů, žalobce je přesvědčen, že zdroj peněžních prostředků u všech klientů řádně přezkoumal. Pokud jde o klienty DELTA, BETTA a Kvanteks, povaha podnikání těchto společností dle žalobcem zjištěných informací spočívala mj. ve zprostředkovávání obchodů týkajících se různého spotřebního zboží. Jedním ze zákazníků uvedených společností byla společnost ECTO, přičemž pro provádění plateb souvisejících s obchody s ECTO byly využívány služby žalobce. Společnosti podnikaly tím způsobem, že nejprve získaly zakázku na prodej zboží od jiné společnosti (v případě kontrolovaného vzorku plateb jím byla až na jednu výjimku vždy společnost ECTO), přičemž postupovaly tak, že objednané zboží objednaly u svého dodavatele a následně jej přeprodaly ECTO. Platby pak probíhaly tak, že nejdříve ECTO proplatila fakturu těmto společnostem, které (po odečtení své provize) získané peněžní prostředky použily na proplacení faktury svých dodavatelů. Zdroj veškerých peněžních prostředků použitých společnostmi DELTA, BETTA a Kvanteks pro provedení platebních transakcí prostřednictvím žalobce tedy pocházel z předjednaných obchodů (zpravidla se společností ECTO), ke kterým žalobce získal i příslušné smlouvy a faktury. Zdroj peněžních prostředků byl tedy řádně přezkoumán a zjištěn. V případě klienta Excellence povaha jeho podnikání spočívala ve správě majetku – jednalo se o tzv. „alternativní fond dle § 15 ZISIF“. Z předložených informací a dokumentů pak vyplynulo, že peněžní prostředky, které Excellence v rámci plateb prováděných prostřednictvím žalobce použilo, získalo na základě smluv o svěření finančních prostředků ke správě za účelem jejich kolektivního investování od jiných klientů žalobce, zejména od Stichting. Rovněž peněžní prostředky použité klientem ECTO byly získány od společnosti Stichting. V tomto ohledu je důležité, že ECTO je společnost ve formě tzv „partnerství s ručením omezeným“, přičemž je z 90 % vlastněna právě Stichtingem a Stichting je oprávněn řídit činnost ECTO. Platby mezi ECTO a Stichting tedy byly platby mezi ovládající a ovládanou osobou. Současně v čl. 4 zakladatelské listiny ECTO je uveden závazek Stichting financovat činnost ECTO. Platby prováděné společností Stichting ve prospěch ECTO tak byly v souladu s vlastnickým a obchodním vztahem s ECTO.

Z výše uvedeného je zjevné, že v případech klientů DELTA, Kvanteks, BETTA, Excellence a ECTO byl zdroj peněžních prostředků, které tyto společnosti používaly pro provádění plateb prostřednictvím žalobce, řádně přezkoumán - byla získána informace od koho, z jakého důvodu a na základě jakého právního titulu byly peněžní prostředky získány. Konkrétně bylo zjištěno, že peněžní prostředky pocházely ze vzájemných obchodních vztahů, což je zjevné i z výpisů z účtu jednotlivých klientů. Platby přitom v zásadě proudily od společnosti KAISERREICH a Stichting postupně k dalším uvedeným klientům. ČNB ve vztahu ke každému z výše uvedených klientů argumentuje tím, že žalobce nedostatečně přezkoumal zdroj peněžních prostředků KAISERREICH, a proto nesprávně přezkoumal zdroj peněžních prostředků těchto dalších klientů. Takový závěr je však nesprávný, protože AML kontrolu spočívající v přezkumu zdroje peněžních prostředků dle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona je nutné posuzovat ke každému klientovi zvlášť. Pokud ČNB (tvrzené) nedostatky při provádění AML kontroly (přezkumu peněžních prostředků) klienta KAISERREICH žalobci vytýká rovněž při posuzování plnění povinnosti AML kontroly jiných klientů (DELTA, Kvanteks, BETTA, Excellence, ECTO a Stichting), dochází z její strany k opakovanému přičítání téže skutečnosti – jedno porušení povinnosti při provádění AML kontroly jednoho klienta je přenášeno na plnění povinností žalobce ve vztahu k jiným jeho klientům.

K namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí s ohledem na předchozí kontrolu ze strany FAÚ žalobce v replice dodal, že dle jeho přesvědčení by se systematické, plošné a intenzivní porušování povinností týkající se AML kontroly, které u něj zjistila ČNB, muselo projevit rovněž v rámci kontrolního vzorku FAÚ. Vzhledem k tomu, že FAÚ žádné nedostatky v provádění AML kontroly dle § 9 AML zákona u žalobce neshledal, je závěr ČNB, že AML kontrola nebyla ze strany žalobce vůbec prováděna, zarážející a překvapivý.

K namítané absenci vymezení „závažného způsobu porušení“ jako neurčitého právního pojmu žalobce v replice uvedl, že vymezení uvedené v bodech 315 a 316 prvoinstančního rozhodnutí je nedostatečné a nesplňuje požadavek vyplývající z judikatury NSS, aby správní orgán nejprve objasnil neurčitý právní pojem a jeho rozsah a poté hodnotil, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu. ČNB pouze shrnula, jakého porušení se žalobce podle ní dopustil a následně uzavřela, že se jedná o „závažný způsob porušení“. Nicméně z takového odůvodnění nelze seznat, jak žalovaná uvedený neurčitý právní pojem vykládá, resp. jak bude tento pojem vykládat v budoucnu v jiných případech. Jakékoliv vymezení tohoto pojmu pak absentuje ve vztahu k porušení povinnosti v oblasti systému vnitřní kontroly – provádění vnitřního auditu.

Ohledně námitky týkající se nezohlednění polehčujících okolností žalobce v replice zmínil, že neargumentoval použitím polehčujících okolností ve smyslu § 37 přestupkového zákona, ale rozhodovací praxí NSS, podle níž se při interpretaci neurčitého právního pojmu správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu. Žalobcem namítané okolnosti nesměřují k posouzení „závažnosti přestupku“ dle § 38 přestupkového zákona, ale „závažného způsobu porušení“ dle § 244 ZPS. V tomto ohledu se žalobce shoduje s ČNB, že účelem odejmutí povolení není primárně potrestat subjekt za prokázaný přestupek, ale ochrana třetích osob a veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby platební služby neposkytovaly subjekty, které nesplňují regulatorní požadavky. Proto je nutné při posouzení závažnosti „způsobu porušení“ přihlédnout ke všem okolnostem včetně subjektivních a individuálních okolností daného případu (včetně zavinění nebo pohnutek žalobce), které mohou vypovídat o tom, jakým způsobem bude žalobce dodržovat své povinnosti v budoucnu, a tedy do jaké míry budou ohrožena práva třetích osob a veřejný zájem, pokud k odejmutí povolení nedojde. Tento závěr vyplývá rovněž z přístupu ČNB, která argumentuje „ochranou třetích osob“ a odůvodňuje odejmutí povolení v bodě 318 prvoinstančního rozhodnutí mimo jiné tím, že „zjištěné nedostatky zavdávají vážné pochybnosti o důvěryhodnosti účastníka řízení při plnění svých AML povinností do budoucna. Není proto možné užít mírnějšího opatření...“ Žalobce je tudíž přesvědčen, že ČNB byla povinna zabývat se jím předestřenými okolnostmi nejen v rámci určování druhu a výměry trestu, ale i při rozhodování o opatření správního dozoru, resp. posouzení, zda žalobce porušil své povinnosti „závažným způsobem“.

Skutečnost, že žalobce zavedl rozsáhlá nápravná opatření za účelem toho, aby svoji činnost uvedl do souladu s právními předpisy, ČNB označila za žalobcovu povinnost, k níž není nutné přihlédnout jako k okolnosti svědčící ve prospěch neodejmutí povolení. To je ale podle žalobce v zásadním logickém rozporu s tím, že odejmutí povolení má být nezbytné k ochraně třetích osob, nikoliv potrestání pachatele. Pokud je skutečně hlavním účelem odejmutí povolení ochrana třetích osob, je skutečnost, jaká opatření žalobce zavedl, aby v budoucnu předešel dalšímu porušování povinností, velmi relevantní, ba rozhodující.

K namítané nepřiměřenosti odnětí povolení žalobce v replice doplnil, že v zásadě souhlasí s tím, že z důvodu, že odejmutí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS je koncipováno jako obligatorní, nemůže ČNB přiměřenost posuzovat v rámci správního uvážení, zda k odnětí povolení přistoupí, ale přiměřeností (resp. testem proporcionality) je nutné se zabývat v rámci posouzení toho, zda se jedná o závažný způsob porušení právních povinností. Žalobce by rád postavil na jisto, že nepřiměřenost napadeného rozhodnutí tkví v tom, že odejmutí povolení žalobci není přiměřené rozsahu porušení povinností, a proto ČNB vůbec nemohla uzavřít, že žalobce „porušil povinnost závažným způsobem.“ Zopakoval, že skutečně závažného porušení, kterým mohla být ohrožena práva třetích osob, se mohl teoreticky dopustit pouze ve vztahu k poskytování platební služby RemitOne, nikoliv však při poskytování služby Money Remittance. Sledovaného účelu, tj. preventivní ochrany třetích osob, tedy bylo možné v daném případě dosáhnout méně invazivním opatřením státního dozoru, například některým opatřením uvedeným v § 242 ZPS nebo odejmutím povolení toliko ve vztahu ke službě RemitOne. Argumentaci ČNB, že mu povolení nemohla odejmout pouze částečně, protože se jedná o jedno nedělitelné povolení, bez kterého není platební instituce oprávněna poskytovat platební služby, žalobce označil za naprosto účelovou a nesprávnou, a to s ohledem na institut zúžení povolení dle § 245 ZPS. Je tedy evidentní, že platební instituce nedisponují jedním nedělitelným povolením, které nejde zúžit (resp. částečně odejmout), ale povolením, které se vztahuje k různým platebním službám, přičemž je možné původně udělené povolení zúžit, případně též rozšířit (postupem uvedeným v § 14 ZPS). V této souvislosti upozornil na to, že ČNB mohla přistoupit k zúžení povolení dle § 245 odst. 2 písm. a) ZPS, tedy z důvodu, že „osoba, jíž bylo povolení k činnosti uděleno, nesplňuje podmínky pro udělení povolení k poskytování některé platební služby“ a zachovat povolení k činnosti platební instituce žalobci pro poskytování platební služby podle § 3 odst. 1 písm. f) ZPS, tj. služby Money Remittance. Podle § 9 odst. 1 písm. f) ZPS platí, že ČNB udělí povolení k činnosti platební instituce žadateli, jehož věcné, technické, personální a organizační předpoklady jsou vhodné z hlediska řádného a obezřetného poskytování platebních služeb. Na základě učiněného závěru o nedůvěryhodnosti žalobce, pokud jde o plnění zákonných povinností při poskytování platebních služeb, tedy ČNB mohla povolení žalobce zúžit dle § 245 odst. 2 písm. a) ZPS.

K námitce rozporu napadeného rozhodnutí s právem EU žalobce v replice dodal, že souhlasí s tím, že je třeba pojmy evropského práva vykládat autonomně. Žalobce má nicméně za to, že textace směrnice PSD2 hovoří ve prospěch závěru, že čl. 13 PSD2 zakládá fakultativní možnost odnětí povolení. Podotkl, že se jedná o právní otázku týkající se výkladu práva EU, ke kterému je oprávněn pouze SDEU. V případě, že by soud uvažoval o potenciálním výkladu, že čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 nezakládá fakultativní možnost odejmutí povolení, jak vyplývá z jeho jazykového výkladu, nelze pro rozpor s textací předmětného ustanovení dojít k závěru, že výklad čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 je jasný, tj. nelze uzavřít, že jedná se o tzv. acta éclair. Dle žalobce lze souhlasit s ČNB, že čl. 13 odst. 1 písm. e) směrnice PSD2 stanovuje diskreci členských států, pokud jde o stanovení dalších případů, kdy lze přistoupit k odejmutí povolení (tj. například v případě závažného porušení povinností). Nicméně dle výkladu žalobce stále platí, že takové rozšíření důvodů pro odejmutí povolení stále musí být koncipováno jako „fakultativní odnětí povolení“.

ČNB ve vyjádření k doplnění žaloby argumentovala tím, že i pokud by směrnice PSD2 zaváděla pouze možnost odnětí povolení, tak této diskrece využil již tuzemský zákonodárce tím, že obligatorní odnětí povolení stanovil pouze pro závažné porušení právních povinností. Proti tomuto argumentu však podle žalobce svědčí skutečnost, že čl. 13 směrnice PSD2 přiznává diskreci, pokud jde o využití možnosti odnětí povolení, „příslušným orgánům“ (tj. správním orgánům, v tomto případě žalované) a nikoliv členským státům, tj. zákonodárcům. Pokud by bylo úmyslem evropského zákonodárce přiznat tuto diskreci členským státům (resp. zákonodárcům jednotlivých členských států), pak by čl. 13 směrnice PSD2 by zněl například takto: „členské státy stanoví, že příslušné orgány odejmou povolení, pokud tato instituce ...“. Žalobce se proto domnívá, že i v případě využití autonomního výkladu práva EU je nutné dojít k závěru, že § 244 odst. 1 ZPS je v rozporu s čl. 13 směrnice PSD2. V případě, že by podle soudu nebyl takový výklad zřejmý, je v souladu s návrhem žalobce nutné předložit tuto otázku SDEU dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU.

Na žalobcovu repliku reagovala ČNB duplikou ze dne 14. 1. 2025 (nesprávně označenou jako „vyjádření k žalobě“), v níž poukázala na to, že se závěry žalované se žalobce seznámil již prostřednictvím Protokolu o kontrole, který obsahoval detailní popis kontrolních skutkových zjištění a byly zde vypsány jednotlivé dokumenty, které žalobce předložil a na základě kterých kontrolní orgán své závěry učinil. Žalobce nijak neosvětlil, proč mu již z Protokolu o kontrole nebylo zřejmé, že nepředložil všechny relevantní dokumenty, kterými údajně v době správní kontroly disponoval. ČNB uznává, že žalobce může mlčet a obranu si nechat až do správního řízení, nicméně zde nelze říci, že by žalobce v kontrolním řízení mlčel - ke kontrolním závěrům uplatnil připomínky a zároveň hodnotil posouzení jednotlivých dokumentů předložených v rámci správní kontroly. V tomto ohledu považuje ČNB za podstatný i specifický průběh jí prováděných kontrol, které trvají delší časové období a s kontrolovanými osobami je vyměňována obsáhlá korespondence, což jim poskytuje dostatečný prostor pro přípravu vyžádaných podkladů a uplatnění procesních práv. Nejedná se o přepadové jednodenní správní kontroly, které by kontrolované osoby mohly zastihnout nepřipravené. To dále snižuje důvěryhodnost žalobcova tvrzení ohledně disponování těmito dokumenty již v době správní kontroly.

ČNB se nedomnívá, že by používání e-mailového klienta od společnosti INTERNET CZ mělo dopad na nezměnitelnost časové známky e-mailových zpráv. E-mailový klient slouží převážně pouze k zobrazení a práci s emailovými zprávami. ČNB zároveň není toho názoru, že by důkazní břemeno v této otázce přenášela na žalobce. Žalovaná v rámci kontroly důsledně a detailně zjistila skutkový stav. Žalobce tato zjištění rozporuje tím, že tvrdí, že v době správní kontroly měl ještě dodatečné dokumenty, které měl získat v kontrolním období při provádění AML kontrol a které přiložil k Úvodnímu vyjádření. Je to ale žalobce, kdo má dle § 9 odst. 3 AML zákona povinnost doložit ČNB jako osobě dle § 35 AML zákona způsob provádění AML kontrol.

Ke snímkům obrazovky předloženým v rámci řízení o rozkladu ČNB uvedla, že datum modifikace souborů na disku Google drive je v případě nahrání nového souboru na tento disk určeno dle data změny, které měl tento soubor přiřazen v počítači, ze kterého je na disk Google drive nahráván. To je i případ žalobcem předložených snímků, na nichž datum modifikace souboru předchází datu vytvoření tohoto souboru (nahrání na disk Google drive). Zároveň i v případě obdržení těchto souborů např. na datovém nosiči nebo jako přílohy e-mailu (v případě přímého stáhnutí souboru z přílohy na disk Google drive) nemusí dojít k úpravě data změny daného souboru, a žalobce je tak mohl obdržet kdykoliv, případně na disk Google drive mohly tyto soubory být nahrány víceméně kýmkoliv a odkudkoliv. Ve své podstatě předložené snímky obrazovky pouze dokládají, že tyto soubory někde od uvedeného data existovaly, pokud se plně odhlédne od možnosti, že s metadaty předmětných souborů mohlo být před nahráním na disk Google drive manipulováno. Předložené snímky obrazovky však nijak neprokazují to, že těmito soubory od tohoto data disponoval právě žalobce. Tyto snímky obrazovky navíc ani neprokazují, že obsahem souborů na nich zachycených jsou právě dokumenty, které žalobce přiložil k Úvodnímu vyjádření. ČNB tak stále trvá na závěrech popsaných v bodech 20 až 24 napadeného rozhodnutí a zejména na tom, že předložené snímky obrazovky neprokazují, že žalobce těmito dokumenty disponoval již v rámci správní kontroly.

ČNB podotkla, že nevyslovila pochybnosti o věrohodnosti předložených dokumentů nebo jejich pravosti, ale má pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalobce, že těmito dokumenty disponoval již v době správní kontroly, protože toto tvrzení je v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v jejím průběhu a neodpovídá ani jednání a vyjádřením žalobce při správní kontrole, kdy žalobce po seznámení se s kontrolními závěry jiné dokumenty, které měl opomenout na výzvu předložit, doplnil.