8 As 118/2012 — Nejvyšší správní soud

16 A 22/2024- 38 - text 12 16 A 22/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: D. C. D., nar., stát. přísl. Vietnam, bytem, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2024, č. j. CPR-13764-3/ČJ-2024-930310-V249, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 5. 2. 2024, č. j. KRPA-44794-7/ČJ-2024-000022-50, ve věci stanovení povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné pro rozpor s § 2 odst. 1, 3 a 4 a § 3 správního řádu. Dle žaloby je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož náležitě nezohledňuje nejlepší zájem jeho nezletilých dcer a rovněž se nezabývá dopady do jeho soukromého a rodinného života, ačkoli nepřiměřenost namítal. 3. Žalobce dále uvedl, že došlo k porušení procesních práv, neboť podání vysvětlení na pracovišti správního orgánu I. stupně proběhlo bez účasti tlumočníka, ačkoli žalobce český jazyk neovládá na dostatečné úrovni, aby byl schopen zvládnout takový úkon. Správní orgán I. stupně žalobci neumožnil se k věci vyjádřit, jestliže nevyhověl zástupci žalobce, že se vyjádří ve lhůtě 30 dnů. Pokud se správnímu orgánu zdála tato lhůta příliš dlouhá, mohl ji usnesením zkrátit, správní orgán I. stupně se nicméně k této lhůtě nijak nevyjádřil. Žalobci je přitom v napadeném rozhodnutí opakovaně vyčítáno, že se správním orgánem nespolupracoval. Žalobce si zvolil písemnou formu podání vysvětlení prostřednictvím svého zmocněného zástupce. Žalovaný k věci uvedl, že po správním orgánu I. stupně jistě nelze žádat, aby aktivně pátral po všech možných vazbách žalobce na území a po všech případných překážkách, které by mu bránily ve vycestování. Dále žalovaný označil postup žalobce za účelové protahování řízení. Zcela však pominul skutečnost, že žalobce se k věci mohl odmítnout vyjadřovat během výslechu i s ohledem na nepřítomnost soudního tlumočníka. 4. Ohledně povinnosti zabývat se zájmem nezletilých žalobce odkázal na odůvodnění svého návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Zmíněná povinnost vyplývá z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a z judikatury Ústavního a Nejvyššího správního soudu uvedené v návrhu ohledně odkladného účinku. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 10 Azs 311/2023 – 44. Z rozhodnutí je dle žalobce patrné, že správní orgán I. stupně si byl vědom existence nezletilých dětí žalobce, jelikož je v odůvodnění rozhodnutí výslovně zmiňuje. Měl přihlédnout k jejich nejlepším zájmům, a nebyl-li toho pro nedostatek informací schopen, měl a mohl si za tímto účelem opatřit další podklady. Zájem dítěte představuje středobod rozhodování o přiměřenosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020 – 52), přičemž pro posouzení této přiměřenosti je nezbytné, aby správní orgány rozhodovaly na základě úplně zjištěného skutkového stavu. Žalobce dále poukázal na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, který byl vydán za účelem výkladu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce uvedl, že jeho dětem je 9 a 14 let. Přinejmenším starší dcera byla schopna formulovat a vyjádřit svůj názor, který měl být ze strany správního orgánu zjišťován. Takový postup však zvolen nebyl. Žalobce byl v nedávné době od rodiny odloučen v důsledku výkonu trestu odnětí svobody. Nyní, když je rodina znovu po dlouhé době kompletní, dochází k jejímu opětovnému rozdělení. Správní orgán I. stupně k tomu v napadeném rozhodnutí poznamenal, že pokud rodina již jednou odloučení žalobce přestála, lze předpokládat, že tomu tak bude i nyní. Tento předpoklad ale nebyl podložen žádným zjištěním skutkového stavu, nebyla zjišťována situace žalobcových nezletilých dětí, ani nebylo blíže zkoumáno, jestli děti opětovné odloučení od otce významně nezasáhne. 5. Napadené rozhodnutí dle žalobce nepřiměřeným způsobem zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Povinnost posuzovat tento dopad je přitom správními soudy opakovaně judikována. Poukázal na opakovaná zpochybňování svého rodinného života na území, k nimž se žalovaný uchyluje bez bližšího zkoumání skutkového stavu. K zásahu dle žalovaného nedojde, jelikož žalobce s ohledem na výkon trestu odnětí svobody nemohl svůj rodinný život na území realizovat. Je však zcela pomíjeno, že žalobce od svého propuštění věnuje svým dcerám svůj čas a péči, v době výkonu trestu pak s dcerami udržoval kontakt. Tyto okolnosti nebyly blíže zkoumány, žalovaný se omezil na tvrzení, že se rodina dokázala bez žalobce obejít posledních sedm let, tudíž není důvod, proč by to nedokázali zvládnout i nadále. Rozhodnutí je postaveno na argumentaci trestní minulostí žalobce. Žalobce svých pochybení v minulosti lituje, byl mu však již uložen trest, který vykonal, přičemž v důsledku dobrého chování došlo k jeho dřívějšímu propuštění na svobodu. Při zkoumání nepřiměřenosti rozhodnutí z hlediska soukromého a rodinného života je třeba posuzovat zájmy žalobce, jeho partnerky a dětí a míru zásahu, který pro ně uložení povinnosti opustit území představuje. Při tomto posuzování je pak třeba vzít v úvahu mimo jiné délku pobytu žalobce na území, intenzitu rodinných vazeb, integraci rodinných příslušníků na území České republiky a další podstatné faktory, na něž má vydané rozhodnutí vliv. S ohledem na nedostatečné zkoumání skutkového stavu tyto skutečnosti zůstaly neposouzeny. V otázce povinnosti zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života i ve věcech, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví, zmínil žalobce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 – 29. Co se týče argumentace žalovaného ohledně podané žádosti žalobce o udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, tato jen potvrzuje výše uvedené. Žalovaný nemohl provést dokazování a dostatečným způsobem zkoumat kritéria, když přesně nezjistil, s kým má žalobce společnou domácnost. Z vyjádření žalovaného na str. 7 napadeného rozhodnutí plyne, že si ani neověřil, s kým žalobce skutečně společnou domácnost sdílí, v odůvodnění dovozuje účelovost jednání žalobce na základě svých domněnek, které nebyly ničím podloženy. Z výše uvedeného je naopak patrné, že situaci žalobce lze podřadit pod čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který je přímo aplikovatelný. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince je třeba posuzovat i v případech, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví. Dále z judikatury dlouhodobě vyplývá, že zásah do soukromého a rodinného života je třeba posuzovat i u blízkých osob a rodinných příslušníků těchto cizinců. Vzhledem k pasivitě žalovaného i správního orgánu I. stupně nemohla být kritéria blíže zkoumána. K možnosti realizace pobytu na území a péči o nezletilé dcery jiným způsobem, například skrze institut krátkodobých víz, žalobce uvedl, těžko může považovat tento způsob realizace rodinného života za dostačující. Šance získat krátkodobé vízum pro osobu s vietnamskou státní příslušností s trestní minulostí je takřka nulová. K základním aspektům vztahu rodiče a dítěte náleží možnost pravidelného osobního styku. Ten přitom lze jen stěží realizovat, pobývá-li rodič na opačné straně planety, resp. taková realizace je omezena jen na pravidelné rozhovory skrze prostředky komunikace na dálku. Žalobce se též vyjádřil k tomu, že mu dle žalovaného není zakázán vstup do České republiky, odkázal na argumentaci, kterou uvedl již ve svém odvolání, dle které je tvrzení žalovaného v rozporu s judikaturou správních soudů. Žalobce uvedl, že nesouhlasí se závěry správního orgánu I. stupně, dle kterých je uložená povinnost opustit území nejmírnějším opatřením, které je možné uložit, takový závěr neodpovídá dlouhodobé judikatuře správních soudů a ve svém důsledku by vedl k situaci, kdy by jakékoli posouzení přiměřenosti bylo zcela zbytečné. Dle dlouhodobé judikatury Nejvyššího správního soudu je naopak třeba posouzení přiměřenosti provést na základě úplně zjištěného skutkového stavu, a to zvláště, jde-li o řízení vedené z moci úřední. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 7. Soud ze spisového materiálu zjistil následující skutečnosti. 8. Dne 5. 2. 2024 se žalobce dostavil na pracoviště OCP OPKPE Praha za účelem řešení jeho pobytu. Násl