6 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

18 A 26/2025- 29 - text 7 18 A 26/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: JUDr. Bc. Marcela Lafek, advokátka sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 4. 2025, č. j. MV-49059-3/SO-2024 takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 4 2025, č. j. MV-49059-3/SO-2024, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 2. 2025, č. j. MV-7459-5/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V předmětné věci se Městský soud v Praze zabýval otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon), s odkazem na § 2 odst. 4 uvedeného zákona a s odůvodněním, že požadovaná informace neexistuje. 2. Žalobkyně podala dne 7. 1. 2025 k Ministerstvu vnitra (povinný subjekt) žádost o informaci, ve které se domáhala poskytnutí nařízení, na jehož základě je rozhodováno ohledně změny účelu pobytu na území České republiky. Uvedeného se domáhala na základě poznámek pracovníků odboru azylové a migrační politiky ve spisové dokumentaci vedené pod sp. zn. OAM-18026/ZM-2023. Konkrétně zde bylo uvedeno: „nelze vydat kvůli obcházení zákona“, „nařízení zamítat takové žádosti pro nezájem státu (info pro náběr)“, „Vysvětlit, že nelze vydat ZMK“, „Poprosit o zpětvzetí. Děkuji.“, „No to netuším, jak byste si to vysvětlování představoval. Říct jí hele paní, jelikož jste Vietnamka a jste tu na studiu, tak Vám zamku nevydáme… Jelikož je to jediný důvod. Takže proběhne seznámení a Vy budete muset zamítat.“ Žalobkyně se tak žádostí domáhala poskytnutí výše uvedeného nařízení (interního pokynu), dle kterého je upraven postup při rozhodování o žádostech o změnu účelu ze studia na zaměstnaneckou kartu. Povinný subjekt dne 13. 1. 2025 žalobkyni informoval, že Ministerstvo vnitra žádné nařízení v tomto smyslu nevydalo. Žalobkyně se bránila odvoláním a stížností s tím, že jí povinný subjekt fakticky poskytl informaci o tom, že jí požadované informace nevydává, o čemž by ovšem měl vydat rozhodnutí. Povinný subjekt poté rozhodnutím z 14. 2. 2025, č. j. MV-7459-5/OAM-2025 (prvostupňové rozhodnutí), žádost odmítl s odkazem na § 2 odst. 4 informačního zákona. 3. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí rozklad, ve kterém uvedla, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem povinný subjekt dospěl k závěru, že požadovaná informace neexistuje nebo z čeho dovozuje, co chtěla dotyčná osoba předmětnou poznámkou vyjádřit, když ani nezjišťoval jaké nařízení bylo úředníky myšleno. Ministr vnitra (dále jen žalovaný) v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že poznámky zanechané ve spisové dokumentaci jsou neprofesionální, nicméně při vyřizování žádosti bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že požadované nařízení neexistuje, povinný subjekt žádost správně odmítl s odkazem na § 2 odst. 4 informačního zákona. II. Podání stran 4. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení jak prvostupňového rozhodnutí, tak i napadeného rozhodnutí a přikázání poskytnutí požadované informace. V odůvodnění žaloby namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný pouze zopakoval argumentaci povinného subjektu, aniž blíže osvětlil, jakým způsobem dospěl povinný subjekt k závěru, že požadovaná informace neexistuje. Rovněž ani z jednoho rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem bylo prověřeno, že požadovaná informace neexistuje, např. skrze dotazy směřované na dotčené pracovníky. Dále ani z jednoho rozhodnutí neplyne, z čeho je dovozováno, co vyjadřoval pracovník subjektivně, resp. co chtěl vyjádřit nebo co měl na mysli. 5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že argumentace žalobkyně kopíruje argumentaci uplatněnou v rámci rozkladového řízení, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Setrval přitom na názoru, že ze spisového materiálu vyplývá, že požadovaná informace neexistuje a pracovníci posuzují jednotlivé žádosti dle individuálních okolností a v souladu s platnou právní úpravou. Žalovaný odkázal na § 3 odst. 3 informačního zákona, který stanoví, co se informací rozumí. Uzavřel, že pokud povinný subjekt požadovanou informací nedisponuje, nemůže ji žalobkyni poskytnout. Navrhl proto zamítnutí žaloby 6. V replice z 28. 7. 2025 žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že žádosti o vydání zaměstnaneckých karet jsou posuzovány individuálně a v souladu s příslušnými zákony. V rámci své advokátní praxe zastupovala přibližně 30 klientů, kteří podali žádost o vydání zaměstnanecké karty a o jejichž žádosti a odvolání bylo rozhodnuto do konce ledna 2025. Ve 24 případech byla vydána rozhodnutí s identickým zněním. Úpravy se vztahovaly jen k názvu školy, datu podání žádosti atp. Zbylých 6 žádosti bylo vzato zpět. Všech 24 rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Žalobkyně přitom nepovažuje za pravděpodobné, že by se snad různá pracoviště dopustila stejné chyby a vyvodila tak stejné nesprávné závěry. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze 7. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou, splňující nezbytné formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 8. O věci soud s ohledem na její povahu rozhodl ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s. přednostně a také bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení na jeho nařízení ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. netrvali. Pro takový postup by ostatně byly splněny i podmínky § 76 odst. 1 s. ř. s. (viz níže). Soud rovněž neshledal ani potřebu provádět dokazování (pro posouzení důvodnosti žaloby postačovalo vyjít z podkladů založených ve správním spise, jímž se dle ustálené praxe samostatně nedokazuje). Nebylo potřeba provést ani žalobkyní navržené výslechy pracovníků, kteří opatřili předmětný spis poznámkami, neboť se soud prozatím mohl věnovat jen otázce přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nikoliv vlastní existenci požadovaného nařízení; totéž platí i pro fotografie vlastních poznámek, jejichž existence ostatně ani nebyla sporná, či shodně posouzené případy, na něž upozornila žalobkyně v replice. 9. Při posouzení věci vyšel soud z následující právní úpravy a judikaturních východisek. 10. Podle § 2 odst. 4 informačního zákona povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. 11. Dle § 11b informačního zákona povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí téhož zákona. 12. K otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze odkázat na již bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS); za všechny např. rozsudek z 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 - 65. Ze správního rozhodnutí musí být patrno, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, podle čeho rozhodl a proč tak rozhodl. Odůvodnění musí být konkrétní a objasňující důvody pro rozhodnutí. Musí z něj být rovněž zřejmé, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníků řízení. Na druhou stranu nelze na odůvodnění rozhodnutí klást nerealistické požadavky. Rovněž je nutné podotknout, že rozhodnutí orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Pakliže se v prvostupňovém rozhodnutí vyskytují určité argumentační mezery, lze je případně zaplnit v rozhodnutí druhostupňovém (viz rozsudek NSS z 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). 13. Konkrétně k otázce prověřování neexistence požadované informace se NSS vyjádřil např. v rozsudku z 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41, č. 3223/2015 Sb. NSS, ve kterém zdůraznil, že povinný subjekt musí vyvinout přiměřené úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Z rozhodnutí tak musí být patrné, jakým způsobem se povinný subjekt snažil zjistit, zda požadovanou informací disponuje (např. dotazem na příslušné úřední osoby). Až následně může povinný subjekt dospět k závěru, zda takovou informaci má, či nikoliv. Pokud zjistí, že požadovanou i